Trump podle Nixona. Bez brzd a s větším rozjezdem

Je květen 2017 a před Bílým domem stojí postarší muž s kartonovou cedulí v rukou. Dvě ručně načmáraná slova na ní hlásají NIXON REDUX. Redux je anglicky návrat. Na první pohled anachronický výjev, jako by se duch sedmdesátých let vrátil na místo činu. V té černobílé momentce se protínají dvě epochy: současnost a stín starého skandálu. O osm let později je Donald Trump zpět v oválné pracovně – rozhodnější, suverénnější a zbaven posledních zbytků ochoty nechat si do čehokoli mluvit. V jeho stylu je cosi povědomého. Gesta, výhrůžky, válka s médii a snaha vést svět jako nekonečné obchodní jednání. Richard Nixon – jeden z nejrozporuplnějších amerických prezidentů 20. století – se v Trumpově éře proměnil v jakéhosi neoficiálního duchovního patrona. Staré vzorce se vracejí. Jen v ostřejších barvách, s rychlejším tempem a křiklavější kulisou.

Trumpovo heslo „America First“ zní jako ozvěna Nixonovy doktríny – a ne náhodou. V červenci 1969, během zastávky na Guamu, Nixon spojencům vzkázal, že Spojené státy už nebudou nést hlavní tíhu jejich obrany. Pomůžeme vám, ale bojujte si sami, znělo ve zkratce jeho poselství. Trump na to navazuje po svém – hlučněji, neomaleněji, ale v podstatě stejně. Ostře kritizuje členy NATO za nízké výdaje na obranu a opakovaně zpochybňuje, že by Spojené státy měly dodržet závazek kolektivní obrany, pokud spojenci „neplatí spravedlivý podíl“.

Oba prezidenti se nebáli jít proti proudu zahraničněpolitického establishmentu. Nixon s Henrym Kissingerem rozjel politiku détente – uvolnění napětí ve vztazích se Sovětským svazem. Uzavřeli dohodu SALT o omezení jaderných zbraní a nastavili nový tón studené války. Tvrdé křídlo americké pravice jim to nikdy neodpustilo: ústupky vůči Moskvě i Pekingu bralo jako zradu. A právě tato „měkkost“ podle mnoha historiků podkopala Nixonovu domácí podporu a přispěla k jeho pádu. Jenže ani Nixon, navzdory taktice dialogu, nikdy nepřestal vnímat ruský element jako stálou hrozbu. „Naším cílem je mír jakožto cíl sám o sobě, zatímco cílem Rusů je vždy jen vítězství – a ať už jde o mír, nebo o válku, obojí je jen prostředkem k dosažení cíle, kterým je vítězství – tedy sovětská, ruská nebo komunistická nadvláda nad světem,“ prohlásil v roce 1983. Tón vyváženého stratéga – nedůvěřivého, ale s chladnou hlavou.

Trump naopak nikdy svou fascinaci ruským prezidentem ani nezkoušel skrývat. Od počátku se odchyluje od tradičního konsenzu, že s Moskvou je třeba zacházet opatrně, a jeho vstřícné výroky na adresu Putina stejně jako otevřené pochybnosti o pomoci Ukrajině vyvolaly odpor napříč spektrem. Demokraté mluvili o ústupu z hodnot Západu, menší část republikánů o zradě spojenců. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Nixon jednal s Moskvou, protože musel. Trump ji obdivuje, protože chce.

Tam, kde Nixon stavěl na promyšlené, byť riskantní strategii, Trump spoléhá především na instinkt. Nixon měl po boku Henryho Kissingera – mistra zákulisních tahů a studené kalkulace. Trump v týmu žádný takový „mozek“ nemá – a možná si myslí, že ho ani nepotřebuje. Místo dlouhodobého plánování nabízí improvizaci, místo tiché diplomacie hluk. Nixon vědomě uplatňoval takzvanou teorii šíleného muže, taktiku strategické nejednoznačnosti – chtěl, aby si v Moskvě i Hanoji mysleli, že je schopen čehokoli. I jaderného úderu. Strach měl být nástrojem diplomacie: kdo se bojí, raději ustoupí. Trump tuto taktiku (nejspíše bezděčně) přejímá, problém je, že se v jeho podání stírá hranice mezi rolí a realitou.

V jednu chvíli hrozí Severní Koreji „ohněm a zuřivostí“, o pár měsíců později si s Kim Čong-unem vyměňuje zamilované dopisy a úsměvy. Ať už však šlo o Nixona, nebo Trumpa, jejich přístup vychází ze stejného předpokladu: že nátlak a chaos mohou fungovat tam, kde konvenční diplomacie selhává.

„Náš dolar, váš problém“

V oblasti ekonomiky se Nixon i Trump pustili do kroků, jež otřásly zavedeným pořádkem. Tradiční ekonomičtí partneři USA – od Evropy po Kanadu – dnes žijí v atmosféře nejistoty, která nápadně připomíná léto 1971. Tehdy Richard Nixon bez varování oznámil devadesátidenní zmrazení mezd a cen, uvalil desetiprocentní clo na veškerý dovoz a odstoupil od systému pevných kurzů. Prakticky tím pohřbil Brettonwoodský měnový systém, který držel poválečný svět pohromadě. Byl to brutální zásah, jednostranný, bez konzultace se spojenci, které postavil před hotovou věc: americký dolar už nebude kotvou globální ekonomiky, a pokud někdo ponese náklady inflace a schodků, nebude to Washington.

Nixonův ministr financí John Connally tehdy zahraničním delegacím suše vzkázal: „Dolar je naše měna – ale váš problém.“ Zpráva zněla jasně: pravidla hry se mění, USA už nebudou „hloupým strýčkem“, který za všechny platí. Trump tento princip převzal a dotáhl ho až na hranu. Kde Nixon měnil hru s výrazem pokerového hráče, Trump to dělá s hlukem a ostentativní škodolibostí. Bez varování, bez diplomacie, bez snahy udržet zdání kontinuity. Tam, kde Nixon šokoval, Trump testuje práh bolesti. Alianční závazky, obchodní dohody, multilaterální pravidla – to všechno platí, jen pokud slouží jeho aktuální představě o národním zájmu. Jenže právě tady je slepá skvrna celé jeho doktríny: politika, jež demonstrativně ignoruje propojenost světa, ve výsledku poškodí i ten národní zájem, jehož obranu si klade za cíl. Donald Trump přišel do Bílého domu s rétorikou ekonomického nacionalismu. Ve svém prvním funkčním období brojil proti „nespravedlivým“ obchodním dohodám, obviňoval jiné státy z měnových manipulací a sliboval, že ochrání americké dělníky před levným dovozem. Zatímco předchozí prezidenti – včetně republikánů – hájili volný obchod jako nástroj globální prosperity, Trump bez váhání použil cla jako páku. Uvalil vysoké tarify na čínské zboží v hodnotě stovek miliard dolarů, aby přinutil Peking ke změně pravidel. Zavedl cla na ocel a hliník z Kanady a evropských zemí – s vágním odůvodněním „ochrany národní bezpečnosti“. Hrozil celními tresty Mexiku, Japonsku, dokonce i Vietnamu. Jeho obchodní válka znejistila trhy, vyvolala odvetná opatření a narušila dodavatelské řetězce po celém světě.

Ve druhém funkčním období svou rétoriku rozpaluje na maximum a z cel udělal základní stavební kámen americké obchodní politiky. Počítá s tím, že svět se přizpůsobí – nebo zaplatí. V lecčem to připomíná Nixonův šok z roku 1971. Oba prezidenti byli ochotni riskovat rozbití systému, pokud to slibovalo domácí výhodu. Nixon chtěl zastavit odliv zlata a oživit americký průmysl. Trump chce snížit obchodní deficit a vrátit práci do rezavějících továren v USA.

Protekcionismus nebyl v americké politice nikdy výlučným znakem levice. Po většinu 19. a raného 20. století to byli právě republikáni, kdo hájil cla a státní podporu průmyslu jako nástroje budování národní síly. Nixon i Trump na tuto linii navázali – každý po svém. Nixon reguloval ceny, oslaboval dolar a obětoval ideologii volného trhu na oltář pragmatismu. Trump během svého prvního funkčního období torpédoval mezinárodní obchodní dohody – od Transpacifického partnerství odstoupil hned v prvních dnech úřadu – a clům dával přednost před diplomacií. Jeho logika zůstala v zásadě stejná i v druhém období: americká ekonomika je obětí, kterou je třeba bránit – klidně i za cenu šoku.

Dnes Trump hovoří o clech jako o standardním nástroji politiky, nikoli jako o výjimce. Počítá s trvalým obchodním tlakem na Čínu i na tradiční spojence. V roce 2017 vyměnil obchodní multilateralismus za jednostrannost – v roce 2025 z něj dělá oficiální doktrínu. Podobně jako Nixon, i Trump staví svou ekonomickou politiku na podezření. Nixon vinil zahraniční spekulanty, fixní kurzový režim a inflaci – a podle toho jednal. Trump obviňuje všechny kolem: Evropskou unii, že „vznikla, aby USA obchodně využívala“, Německo, Čínu a Japonsko z měnových manipulací, Mexiko z „kradení“ amerických továren. Od Nixona přebírá jeho dikci, nepřátelský postoj k médiím, a hlavně nacionalistický étos hospodářské politiky. Oba také vyhráli volby díky příslibu razantní změny. Nixon měl „ukončit Vietnam“, Trump slíbil „postavit na nohy zapomenutou Ameriku“.

I v přístupu k dolaru najdeme paralelu. Po desetiletí platilo, že Spojené státy hájí silný dolar jako kotvu globální stability a symbol americké důvěryhodnosti. Nixon tenhle konsenzus narušil: v roce 1971 zrušil směnitelnost dolaru za zlato, otevřel cestu k plovoucím kurzům a dvakrát za své prezidentství devalvoval měnu. Silný dolar obětoval ve jménu domácího růstu – a v tichosti. Trump jde stejným směrem, jen hlučněji. Opakovaně brojí proti příliš silné americké měně, volá po oslabení dolaru a vyvíjí nátlak na centrální banku, aby snížila úrokové sazby.

Vždycky je ,pozdě‘, ale teď by mohl změnit svou image – a rychle. Ceny energií klesly, úroky klesly, inflace je dole, dokonce i vejce klesly o 69 procent, a zaměstnanost jde NAHORU – za dva měsíce OBROVSKÉ VÍTĚZSTVÍ pro Ameriku. SNIŽ SAZBY, JEROME, A PŘESTAŇ HRÁT POLITICKÉ HRY!“ Tak otevřený politický tlak na Fed nemá obdoby od dob… ano, Richarda Nixona, jenž v zákulisí dost nevybíravými metodami tlačil na tehdejšího šéfa Fedu Arthura Burnse, aby před volbami uvolnil měnovou politiku a roztočil ekonomiku. Výsledek: krátkodobý růst – a nástup inflace, která v následujících letech pohltila vše.

Connallyho slavný výrok „dolar je naše měna, ale váš problém“ Trump sice nikdy neřekl nahlas, ale praktikuje ho do důsledku. Pokud obchodní partneři neustoupí, Amerika klidně způsobí šok. Ať ztratí kdokoli – hlavně že to nebude ona. O vítězství v obchodní válce je přesvědčen se stejnou razancí jako kdysi Nixon. Rozdíl je jen v tom, že Trump se vyhlašuje vítězem už ve chvíli, kdy škody teprve začínají.

Prezident nad zákonem?

Spojitost mezi Trumpem a Nixonem je patrná i uvnitř Bílého domu – v jejich pojetí prezidentské autority a vztahu k právním limitům. Oba vycházejí z přesvědčení, že silný prezident si může dovolit víc než ostatní – včetně kroků na hraně zákona, případně i za ní. Nixon to řekl naplno po svém nuceném odchodu z úřadu: v roce 1977 v rozhovoru s Davidem Frostem pronesl památnou větu: „Když to udělá prezident, není to nezákonné.“ Nešlo o přeřeknutí, ale o světonázor – prezident jako figura, která nestojí pod zákonem, ale vedle něj. Trump tento přístup dál rozvíjí. Během svého prvního funkčního období prohlásil: „Článek II. ústavy mi dává právo dělat si, co chci.“ A letos přidal na Truth Social další výrok, který posunul hranici ještě dál: „Ten, kdo zachrání svou zemi, žádný zákon neporušuje.“ Citát připisovaný Napoleonovi, jejž Trump použil bez komentáře, bez kontextu – jen jako lakonický manifest své moci. Bílý dům se k výroku nevyjádřil. Je to moment téměř operetní a zároveň mrazivý. Nixon alespoň tvrdil, že prezidentovo konání je legální. Trump naznačuje, že na zákonech nezáleží, pokud má prezident pocit, že jedná pro dobro vlasti. Prezidentství tak chápe spíš jako otevřený mandát k čemukoli než jako úřad v systému brzd a rovnováh. Stejně jako kdysi Nixon, i Trump systematicky zkouší, kam až lze pravomoci hlavy státu natáhnout, než praskne ústavní šev.

Oba prezidenti byli obklopeni skandály a právními kauzami, v nichž šlo o jediné: využít úřad k osobnímu prospěchu. Nixonova vláda se zapletla do nezákonného odposlouchávání politických soupeřů – aféra Watergate začala jako špinavá hra a skončila jako ústavní krize. Trumpovo první funkční období vyvrcholilo skandálem kolem Ukrajiny: prezident naléhal, aby tamní vláda pomohla zdiskreditovat jeho domácího rivala. A už předtím čelil vyšetřování kvůli možnému ruskému ovlivňování voleb. Nixon i Trump reagovali podobně: všechna obvinění popírali, označovali vyšetřování za hon na čarodějnice a snažili se brzdit spravedlnost. Oba si vytvořili atmosféru obležení: oni jako oběti spiknutí elit, justice, „deep state“ a nepřátelských médií.

Nixon měl svůj „enemies list“ – seznam lidí, které chtěl prostřednictvím úřadu postihnout. Trump veřejně častoval média výrazem „nepřítel lidu“ a své kritiky – od FBI po vlastního ministra spravedlnosti – odvolával nebo urážel, pokud mu neprojevovali dostatečnou oddanost. V roce 1973 Nixon odvolal zvláštního prokurátora a donutil k rezignaci dva šéfy ministerstva spravedlnosti – proslulý „masakr sobotní noci“ se stal symbolem prezidentského zneužití moci. Trump šel podobnou cestou, když bez okolků vyhodil ředitele FBI Jamese Comeyho, který vedl vyšetřování ruských vazeb jeho kampaně. Ani nyní Trump na tomto stylu neubírá a dává jasně najevo, že loajalita k němu má přednost před loajalitou k zákonu. V Nixonově případě to skončilo rezignací. V Trumpově případě zatím jen potvrzením, že dějiny se sice neopakují, ale občas se podivně rýmují.

Také v rétorické rovině se Nixon a Trump překvapivě sbližují. Nixon se prezentoval jako zastánce „law and order“ – práva a pořádku – a sliboval, že zkrotí protesty, kriminalitu a rozvrat. Byla éra protiválečných demonstrací a rasových nepokojů. Trump se stylizoval do podobné role, zejména v roce 2020, kdy po smrti George Floyda propukly v USA masivní protesty. Volal po tvrdém zásahu a tweetoval okázale: „LAW & ORDER!“ V obou případech se nabízí stejná ironie: prezident hlásá vládu zákona, zatímco sám je podezírán, že zákony porušuje. Nixon slavně pronesl „nejsem žádný lump (I am not a crook)“, když čelil obvinění z daňových úniků a zneužití moci. Trump opakoval svůj vlastní refrén: „No collusion, no obstruction!“ – žádná tajná dohoda, žádné bránění spravedlnosti. A veškerá obvinění označoval za politicky motivovaná.

Oba tak vytvářeli obraz prezidenta, kterého nesvazují zákony, ale jen politická rovnováha sil. Pro Nixona to skončilo pádem: Nejvyšší soud nařídil vydání tajných nahrávek, Kongres připravoval impeachment – a v srpnu 1974 Nixon raději abdikoval. Trump se formálním právním důsledkům v úřadu vyhnul. Během prvního funkčního období čelil dvěma impeachmentům, ale Senát kontrolovaný republikány ho v obou případech osvobodil.

V tom druhém – za nátlak na Ukrajinu – se jednalo o typickou ukázku zneužití moci pro osobní zisk. Ani v roce 2025 se nic zásadního nemění: Trump je dál prezidentem v ofenzivě, čelícím souběžně sérii vyšetřování a obžalob. Je prvním prezidentem USA, který byl dvakrát obžalován Kongresem a zároveň po odchodu z úřadu obžalován i v trestních kauzách. Neméně výmluvné jsou i shody v osob- ním stylu a psychologickém nastavení obou prezidentů. Nixon byl známý svou paranoiou a trvalým pocitem, že ho pronásledují nepřátelé z médií, elit a univerzit. Trpěl komplexem z východního pobřeží – z Harvardu, z intelektuálů, kteří na něj podle něj hleděli svrchu. Trump má k těmto „elitám“ obdobný vztah: útočí na „zkorumpovaná mainstreamová média“, vysmívá se „expertským“ názorům diplomatů, vědců či akademiků a tvrdí, že právě on jako jediný rozumí hlasu obyčejného člověka. Pojem „mlčící většina“, který proslavil Nixon, se později objevil i na Trumpových mítincích – a nikoli náhodou. Oba se stylizují do role outsidera bojujícího proti zkaženému establishmentu. Jsou mluvčími „těch dole“ proti „těm nahoře“.

Nixon v roce 1969 apeloval na tichou většinu Američanů, kteří nesouhlasili s protiválečnými demonstracemi a vnímali chaos 60. let jako ohrožení pořádku. Trump v prvním funkčním období oslovil podobnou vrstvu – voliče zasažené globalizací, frustrované politikou z Washingtonu a znejistěné rychlými kulturními proměnami. Ani ve druhém období se Trump z této role nestahuje – naopak ji ještě vyostřuje. I nadále hraje na strunu křivdy, opuštěnosti a vzdoru. Nixon i Trump pochopili populistickou dynamiku: lidé chtějí vůdce, který za ně bojuje – a nemá slitování s těmi, kdo si „myslí, že ví líp“. Tato linka – směs vzdoru, nedůvěry a sebevědomé neomalenosti – prostupuje jak Nixonovým, tak Trumpovým politickým příběhem od začátku až dodnes.

Otevřený konec jedné historie

Americké dějiny teď čekají, jak tahle podivná symetrie dopadne. Možná se naplní staré rčení, že historie se opakuje nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška. Richard Nixon odešel jako tragická figura – schopný, ale paranoidní státník zničený vlastními démony. Donald Trump působí místy fraškovitě – prezident reality show obklopený skandály, výkřiky a improvizací. Jenže i fraška může mít velmi vážné důsledky. Pro Ameriku i pro svět. Nixon po sobě zanechal rozporuplné dědictví: průlom ve vztazích s Čínou, ale i Watergate a s ní i nově narýsované hranice prezidentské moci.

Trump své dědictví teprve dotváří – v plné síle a ve druhém funkčním období. Co po něm zbude? Změna mocenské rovnováhy? Obchodní nacionalismus jako nová norma? Osvojení silového stylu vedení jako trvalý rys? Jisté je zatím jen jedno: Trump kráčí po cestě, kterou Nixon v mnohém vyšlapal – jen hlasitěji, tvrději a bez zábran. V něčem už Trump Nixona předčil: jeho skandály zasáhly přímo národní bezpečnost Spojených států a otevřely dveře zahraničnímu vměšování. To u Watergate neplatilo. Přesto se Trump dál těší podpoře své strany – podpoře, jakou Nixon na konci už neměl. Možná to není Nixonův příběh, co sledujeme znovu. Možná sledujeme jeho americké pokračování. Jen s jiným hrdinou a smutnějším koncem.