Hudba na export

Rok české hudby, který vždy naplňují velká „čtyřková“ výročí Smetany, Janáčka či Dvořáka, vrcholil loni v newyorské Carnegie Hall. Tři koncerty za sebou tu měla Česká filharmonie, všude se mluvilo o světové orchestrální třídě, o potvrzení pozice české klasické hudby ve světě. Jenže ani Česká filharmonie (ČF), dnes opět špičkový světový orchestr, si nemůže tak úplně pískat. Pokud nesežene na turné sponzorské peníze, nikam nejede, těžko by si totiž na něj vydělávala ze vstupného. Zatímco dříve se na zájezdy jezdilo za slávou a dietami, dnes jsou to do velké míry referenční cesty pro udržení prestiže.

Jak potvrzuje generální ředitel České filharmonie David Mareček, v Americe či v Asii se sponzoři hledají celkem dobře. Asii mají hudebníci raději, nejen proto, že je tam česká klasická hudba – zejména ta Dvořákova a Smetanova – opravdu mimořádně oblíbená, ale také se tam orchestrům platí vyšší ceny, protože na rozdíl od Ameriky nemohou asijská tělesa těm evropským konkurovat. Při posuzování pozice české hudby v cizině je podle Marečka třeba odlišit vynikající jedince od velkých těles. A časem udělat třeba i kategorizaci orchestrů.

Prosadí se i bez podpory…

„Jména jako Magdalena Kožená, Pavel Černoch, Jakub Hrůša, Petr Kubelka, Lukáš Vondráček, Josef Špaček – to jsou dnes zpěváci, sólisté nebo dirigenti, kteří dělají v zahraničí objektivně velmi úspěšnou kariéru a prosadí se sami. Česko by se však mělo postarat o to, aby se za důstojných podmínek více prezentovali také doma, což není vždycky snadné,“ vysvětluje ředitel Mareček.

Pořád se totiž má za to, že když velký světový umělec českého původu hraje doma, měl by hrát za nižší honorář než ve světě, jako výraz národní hrdosti. Takto kupříkladu v čele České filharmonie působil Jiří Bělohlávek, když přišel po šesti letech u symfoniků BBC. Podobné hlasy se ozývají i dnes, když se jedná o angažmá nejlepšího českého dirigenta současnosti Jakuba Hrůši, který by měl v té nejlepší variantě nahradit dnešního šéfa ČF Semjona Byčkova. Hrůša je momentálně největší česká dirigentská hvězda, hraje se všemi velkými orchestry světa, vede Bamberské symfoniky, a hlavně od příští sezony, tedy už v září letošního roku, nastupuje jako umělecký šéf Královské opery v Londýně! Být šéfdirigentem slavného operního domu Covent Garden, to je v téhle branži opravdu jedna z nejvyšších met.

Výteční sólisté tedy žádnou velkou podporu směrem ven nepotřebují, tvrdí ředitel Mareček. „Zato by ji jistě ocenila všechna kolektivní tělesa, od orchestrů přes pěvecké sbory,“ dodává šéf ČF, pod něhož spadá též Pražský filharmonický sbor, žijící z veřejných peněz, ale sponzorovaný rovněž skupinou ČEZ.

Kombinace veřejného a soukromého financování funguje prakticky u všech velkých orchestrů v Evropě. Dlouhodobě zřejmě nejlepší orchestr světa Berlínská filharmonie má své peníze městské i zemské, velkou část jeho rozpočtu ale pokrývají soukromé peníze, ať už od generálního partnera z Deutsche Bank, nebo od řady dalších velkých sponzorů. Britské orchestry, například Londýnský symfonický orchestr, jsou tradičně placeny penězi velkých i malých mecenášů. Rovněž Česká filharmonie má svůj mecenášský klub a nově i Nadační fond pro rozvoj ČF, sponzorské peníze však pokryjí maximálně pětinu nákladů na nejlepší český orchestr. Je jasné, že u dalších, méně slavných těles je ještě o poznání těžší získat větší množství provozních peněz. Rozdíl v rozpočtu mezi ČF a světovou špičkou je propastný, asi jako kdybychom porovnávali fotbalovou Slavii či Spartu se špičkovými kluby Premier League.

Fond pro rozvoj České filharmonie vede exguvernér České národní banky a milovník klasické hudby Pavel Kysilka, který upozorňuje právě na velmi nízký rozpočet nejlepšího českého orchestru ve srovnání s bohatými orchestry ze Západu. „Státní příspěvek je sice velký, ale v dnešní konkurenci stačí na to, aby se filharmonie udržovala na úrovni, na které je, ne aby výkony a dosahem doháněla či předháněla svou konkurenci,“ vysvětluje Kysilka. Nadační fond by měl získávat peníze na udržení konkurenceschopnosti, tedy na mimořádné příležitosti, kdy se orchestr potřebuje předvést, třeba právě na nějakém zahraničním turné nebo nahráváním u známé zahraniční značky.

Sponzorské či lépe mecenášské peníze využívají nejen české orchestry, ale i špičkoví jednotlivci. Například smyčcoví umělci, houslisté Josef Špaček či Jiří Vodička nebo violoncellista Tomáš Jamník, který hrál i v Berlínské filharmonii, než se dal definitivně na sólovou dráhu, hrají na vynikající nástroje, které platí mecenáši. „Když chce někdo konkurovat v zahraničí, musí hrát na špičkový mistrovský nástroj, bez toho nemá šanci se vrcholu jen přiblížit. A takový nástroj je velmi drahý,“ říká muzikant, který má kvalitní violoncello právě díky mecenáši, jenž takovou podporu poskytuje, i když ji veřejně nezdůrazňuje.

Podle Jamníka, který zná dobře situaci na klasické hudební scéně v Německu, je cesta k dobrému nástroji u našich nej- větších sousedů snazší, takových nástrojů je tam mnohem víc. Česko o řadu klenotů přišlo i podivnými prodeji v minulých dobách. „Podpora mladých nadějných sólistů je důležitá i v tomto směru. Nástroj je základ.“

Více péče o zázračné dědictví

Mezinárodní úspěch české klasické hudby je přičítán propracovanému systému zachytávání a rozvoje talentů. Český vynález, základní umělecké školy, má podobnou variantu i v Německu. Hudební školy (Musikschulen) ale pracují už se sítí mecenášů hudby, kteří nabízejí talentovaným studentům finanční pomoc.

„Když jsem přišel do Berlína, dostal jsem podrobnou příručku, kde byly kontakty na nejméně sedmdesát různých adres, včetně bohatších rodin a manželských párů, které udělovaly různá stipendia. Člověk je musel oslovit a snažit se, ale měl už k dispozici důležitou orientaci,“ vzpomíná violoncellista Jamník.

Podle něj se v Česku dlouhodobě podceňuje příprava nadějných muzikantů na praktickou činnost po ukončení školy. „Snažím se studenty už dnes připravovat na to, co je čeká po studiu, bylo by fajn, aby se už ve škole naučili, jak se zorientovat na hudebním trhu a v jeho provozu. Měla by to být součást výuky. Umění je samozřejmě na prvním místě, ale finanční a marketingová stránka je také důležitá. Bez toho se dnes dobré umění neprosadí,“ doplňuje umělec, jemuž tady chybí především přehledný systém, který by na větším využití hudebního potenciálu pracoval dlouhodobě a cíleně.

Německo se zdá být dobrým vzorem systému k podpoře hudby, tvrdí také bývalý dlouholetý ředitel festivalu Pražské jaro, dnes poslanec za STAN Roman Bělor. Jsou tu ale i jiné země, kde se snaží svou hudbu více podporovat a nabízet světu. „Německo je evropskou hudební velmocí, Velká Británie rovněž, a to co do rozsahu i kvality. Veřejná podpora v Německu je systematičtější, Němci se také nebáli kategorizace podpory orchestrů podle jejich významu,“ vykresluje současnou situaci Bělor. Právě kategorizace by podle odborníků umožnila podporovat více ty, kteří mají vyšší ambice a překračují svými výkony místní regionální standard, o který by se měly starat obce a kraje.

Británie je mixem kontinentálního systému podpory s některými prvky obdobnými v USA. Máme ovšem i nové hudební velmoci, třeba Finsko, jež vsadilo na systematické hudební vzdělávání.“ Výsledkem je mimo jiné ohromná vlna finských dirigentů, kteří se prosazují ve světové špičce. Podle Bělora sice máme českou hudbu i interpretační tradici jako zázračně silnou oblast kulturního dědictví, ale neumíme s tím dostatečně zacházet. „Naše politické reprezentace nejsou dostatečně kultivované, aby pochopily, že kultura je rozpočtově miniaturní ve vztahu k jiným resortům, a aby zvýšily její podíl na vysněné procento státního rozpočtu. Vyšší daňové odpočty či asignace by také pomohly v oblasti sponzoringu a dárcovství,“ dodává Bělor. Český hudební poklad je sice pořád živý, ale často se k němu chováme dost macešsky. Jako bychom věřili, že všechno poběží dál tak nějak samo sebou.

„Chybí například systematická podpora péče a moderního zpracování rozsáhlých státních, ale i soukromých restituovaných hudebních archivů,“ připomíná poslanec STAN. Chybí i pečlivější zpracování a vydávání hudební literatury: „Poslední moderní životopis Antonína Dvořáka je překlad z němčiny, u Leoše Janáčka z angličtiny.“