České pivo popíjené vlastenecky i světácky

Pivo nebývalo nápojem toliko Čechů, nýbrž patřilo ke kultuře obyvatelstva všech národností českých zemí, jak jsme zmínili v minulém díle seriálu. A tato významná kulturní dimenze výroby piva a též jeho spotřeby měla velký aspekt identitární, zařazující, což vyvolávalo širokou plejádu sporů o pivo, jež byly motivovány národnostně.

Platilo to nejen pro prostor vnitrostátní, tedy území habsburské monarchie a následně mladé Československé republiky, nýbrž i pro zahraničí. Bojkoty vybraného cizího zboží bývaly tradiční doménou obchodních vztahů uvnitř Evropy již dávno před první světovou válkou – a nevyhýbaly se ani pivu.

Česká Plzeň, české Budějky

Své by o tom mohli vyprávět představitelé Prvního plzeňského akciového pivovaru, jenž dostal pozdější název Gambrinus. Před první světovou válkou byl pro něj důležitý německý trh a na něm periodicky (v závislosti na politickém vývoji u habsburských sousedů) vládly protičeské nálady, jež podvazovaly pivovaru odbyt. Nejhůře bylo po roce 1908. Akciový pivovar musel věnovat obzvláštní péči dokazování svého „němectví“. Ostatně, jak uvádí odbornice na historii plzeňských pivovarů Eva Cironisová, jeho představitelé se v reklamní kampani, v níž byl zdůrazňován jeho německý ráz, ani nemuseli moc přetvařovat. Vedení podniku bylo tehdy převážně německé, zápisy ze schůzí správní rady se pořizovaly výhradně německy a rovněž pracovní síla byla většinově německá. Vznikal tak stále zřejmější kontrast mezi Akciovým pivovarem (Gambrinus) a Měšťanským pivovarem (Prazdroj), který naopak svoji obchodní strategii dlouhodobě stavěl na svém česko-německém rázu.

Národnostní spory mezi pivovarníky ještě více otřásaly Českými Budějovicemi. Kořeny tamního měšťanského pivovaru sahají až k roku 1795 (dnes je znám pod názvem Samson). Jeho profilace byla ryze proněmecká. Dokonce natolik důsledně, že při jubilejní výstavě v roce 1891 v Praze na ní zcela chyběl, protože akce byla vnímána mezi Němci jako akce českých nacionalistů! To budějovickým Čechům, jichž už bylo na konci století ve městě víc než Němců, samozřejmě vadilo čím dál víc a rádi by bývali dominanci německého pivovaru v Budějovicích učinili přítrž. Po prvních neúspěších se nakonec podařilo na Pražském předměstí český pivovar vybudovat: Budvar. Provoz zahájil na přelomu let 1895 a 1896.

Vztahy mezi představenými obou pivovarů se, jak víme z dobových svědectví a materiálů, pohybovaly na pověstném bodě mrazu. Kupříkladu když Měšťanský pivovar slavil sto let své existence, majitelé z Pražského předměstí takovou oslavu ostentativně ignorovali. A Němci jim opláceli stejnou mincí.

Urputná dravost české konkurence ovšem přinášela plody: již v roce 1913 Budvar množstvím vystaveného piva nejenže porážel svého německého konkurenta, ale nestačil mu již ani žádný jiný pivovar v jižních Čechách.

Republiková pivní jednota?

K určitému otupení národnostního soupeření došlo v letech první republiky. Přispěla k tomu mimo jiné i diskuse o charakteru „plzeňskosti“ piva – tedy otázka, zda jde o pivní typ, či označení zeměpisného původu. V polovině dvacátých let se přes národnostní třenice místní podniky dokázaly spojit v obhajobě geografické jedinečnosti (Pilsner). Definice plzeňského jako typu piva by totiž umožnila výrobu a využívání již známé a populární značky všude ve světě. Takto ji mohli využívat jen místní. A ti se činili. Vedle Prazdroje a Gambrinusu zde Agrární banka vystavěla podnik ve Štěnovicích (1910), Živnostenská banka „český akciový“ Světovar (1913). Plzeňští měšťané přidali společenský pivovar Prior (1896) a původně též měšťanský, ale posléze bavorskou společností Rizzibräu Kulmbach provozovaný podnik v Plzenci. Všechny vznikly s vidinou exportu „plzeňského“ piva, ale válka i silný konkurenční boj poválečných let vyústily v koncentraci výroby, která kopírovala národnostní charakter. K roku 1929 tak proti sobě stály v Plzni dva velké konglomeráty podobně jako v Budějovicích – jen s opačným znaménkem: za měšťanské se označovalo pivo české, německé za akciové. Když neuspěla snaha o volné využití označení „plzeňské“ pivo, v zahraničí se proti němu zvedla národně orientovaná kampaň. Kulminovala ve třicátých letech, ale již v polovině let dvacátých se objevovala zejména v Německu hesla jako „Deutsche Wirte – führt kein Tsechenbier! Deutsche Biertrinker – bevorzugt deutsche Erzeugnise!“ neboli volně přeloženo „Němečtí hostinští netočí a pijáci nepijí české pivo, nýbrž upřednostní německou výrobu“.

Českou pivovarskou letákovou protiofenzivu pak konkurenti dále využívali k boji proti českému pivu a podle citované Cironisové například v Hamburku zcela zastavili prodej značky Pilsner Urquell, neboť údajně podporovala protiněmecké akce. Mimochodem: Německo nadále odmítalo uznat práva plzeňského pivovaru na ochrannou známku.

Rozdělení na české a německé pivovarnictví zrodem ČSR nezaniklo, ale podnikatelé více spolupracovali. Kartelové dohody a ochranné svazy v novém státě, které upravovaly v jednotlivých oblastech konkurenční boj a spolupráci s hostinskými i dodavateli surovin, jasně odrážely tato národnostní kritéria. Pohraniční jazykově německé oblasti postupovaly ovšem vůči vládě ve shodě s českými kolegy, tak jako společně hájily zájmy plzeňského ve světě. Historik pivovarnictví Antonín Kratochvíle tvrdil, že na úrovni republikového „svazu pivovarských svazů“ před rokem 1938 k nějak zásadním národnostním třenicím nedošlo. Ilustrativním příkladem kooperace budiž rozdělení Krkonoš. Jestliže se v zásadě neosídlené hraniční hory staly v první polovině 20. století otevřenou hranicí soužití Čechů a Němců, kteří si je prostřednictvím turismu podmaňovali, pivo se stalo logickou součástí tohoto potýkání. A tak zatímco ve východních Krkonoších – včetně takové České boudy na Sněžce – se až do druhé světové války točilo převážně „německy“ mluvící (etikety, majitelé) pivo z pivovaru trutnovské plátenické rodiny Kluge z Rudníku (tehdy Heřmanovy Sejfy), na západní straně čeští odběratelé a budaři, pokud tedy nemuseli nuceně odebírat z Harrachova pivovaru v Jilemnici, preferovali dodávky z nového měšťanského pivovaru v Nové Pace. „Lepší Žid než matrikový křesťan“ Nejen německý živel se stával v očích českého pivního konzumenta podezřelým, ne-li nekalým. Archivář Jan Grisa ukázal, že podobně se česká společnost vymezovala také vůči židovským obchodníkům, kteří ve druhé polovině 19. století pronikali do sladovnického a pivovarnického průmyslu. Antisemitská kritika směřovala proti židovskému vlastnictví ve formě spotřebitelských bojkotů, tak jako v případě konkurenčního boje mezi Winterovými a novým akciovým rolnickým pivovarem v Litovli. Tradiční židovskou rodinu podnikající v obchodě s lihovinami, sladem a vlastnící pivovar v Haňovicích se litovelští Češi pokusili z obchodu vytlačit nejprve smluvně. Nakonec se však rozhodli nevyjednávat a využít tlaku na odběratele – hostinské, a to s poukazem na skutečnost, že Winter „jako Izraelita“ škodí rolnictvu hmotně, ale i mravně. Ten tlaku neodolal a podnik roku 1899 prodal.

Věc ale nebyla vždy takto černobílá. Již krátce po vzniku čs. republiky, na jaře roku 1922, vlastenecko-katolický časopis Čech ve zprávě o rekonstrukci pražského Černého pivovaru, místa spojeného s národním obrozením a zrodem moderní české hudby, literatury a umění, uvažoval jinak. Žid se náhle mohl zdát lepším vlastencem než „matrikový křesťan“.

Vlastníci pivovaru, čeští sládci Pflanzerovi, nechali v sedmdesátých letech 19. století sály pivovaru vyzdobit znaky slovanských států i portrétem slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A když na počátku dvacátých let tento podnik převzala skupina podnikavých českých Židů vydávajících časopis Tribuna, aby ve dvoře vystavěla tiskárnu, k překvapení vlasteneckého tisku interiéry pietně zrekonstruovala a ponechala původní výzdobu.

Česká pivovarská dynastie

Zmínění Pflanzerovi patřili k hlavním postavám českého pivovarství – i národního hnutí. Jak připomíná znalec dějin pošumavských pivovarů Tomáš Cihlář, praotcem rodu byl Josef, sládek ve Volšovech, jenž žil v letech 1735 až 1811. Po smrti jej ve vedení tamního pivovaru nahradil syn Jan, který dále zastával pozici sládka v několika jiho- a západočeských městech (v Sušici, Horažďovicích a dalších). A k řemeslu přivedl i několik svých synů. dodávky z nového měšťanského pivovaru v Nové Pace.

„Lepší Žid než matrikový křesťan“

Nejen německý živel se stával v očích českého pivního konzumenta podezřelým, ne-li nekalým. Archivář Jan Grisa ukázal, že podobně se česká společnost vymezovala také vůči židovským obchodníkům, kteří ve druhé polovině 19. století pronikali do sladovnického a pivovarnického průmyslu. Antisemitská kritika směřovala proti židovskému vlastnictví ve formě spotřebitelských bojkotů, tak jako v případě konkurenčního boje mezi Winterovými a novým akciovým rolnickým pivovarem v Litovli. Tradiční židovskou rodinu podnikající v obchodě s lihovinami, sladem František vedl pivovar v Horažďovicích, Václav až kdesi v Haliči, Gustav v Kolíně a Jan se přestěhoval do Prahy, kde nejprve pracoval U Fleků a později převzal od Náprstků vedení známého Černého pivovaru. Další syn, právník Vilém, vyjadřoval v době „jara národů“ silně protiněmecké postoje a stal se mimo jiné autorem prvního českého cestopisu ze Spojených států z let 1847–1948 – a rovněž inspirací pro cestu Vojty Náprstka tamtéž. Seznámil se s ním za studií a snad i jeho prostřednictvím pak bratr Jan získal onen Černý pivovar v Praze.

Vyhraněně národní prostoje pak pražští měšťané a sládci Pflanzerovi vyjadřovali i nadále. Výzdoba Černého pivovaru si v ničem nezadala s angažovanými freskami ve druhém rodinném podniku: v pivovaru U Šenfloků na Václavském náměstí. Tam se díla v roce 1909 zhostil samotný Mikoláš Aleš! Pokračovatel rodu, Artur Pflanzer (1867–1918), jenž vedl Černý pivovar, se dokonce účastnil mise českých lékařů do Bulharska v době balkánských válek coby zástupce pražského Slovanského klubu.

Nakonec ale národní cítění ustoupilo obchodním zájmům. Po Arturově náhlé smrti v listopadu 1918 se dědicové rozhodli objekt pivovaru prodat skupině židovských podnikatelů usilujících o začlenění do české společnosti. Časopis Tribuna, který vydávali, představoval ve své době unikátní pokus o nestranický tisk. Arturův bratr Vilém se (zřejmě i z utržených peněz) pokusil financovat expanzi svého pivovarského podnikání a založil zábavní park Eden jako ideální odbytiště pivovarské produkce. Projekt nicméně zkrachoval a Vilém se nechal prohlásit za nepříčetného, aby unikl trestnímu postihu. I jeho firmu opět zachránil židovský kapitál, konkrétně Karel Bondy, jinak též vlastník pivovaru Lnáře a bývalý ředitel pražské Avie. A z Černého pivovaru se po funkcionalistické přestavbě na počátku třicátých let stala moderní restaurace typu „automat“ – s neonovými světly na fasádě a Prazdrojem z Plzně na čepu. Židovští podnikatelé nakonec zanechali v českém pivovarnictví nesmazatelnou stopu. Frýdlantský pivovar pomáhal německy mluvícím sládkům Niessernům provozovat pod patronací vlastníků Clam- -Gallasů místní advokát Karel Winternitz a rodina Bondyových. Historik Filip Vrána detailně též popsal, jak v Brně oba největší pivovary Starobrno (Josef Mandl a Hermann Hayek, 1872) a Moravia (bratři Morgensternové, 1894) založili a provozovali německy mluvící židovští podnikatelé – byť oba podniky a mnohé další v okolí Brna po vzniku ČSR získala pod svá křídla Moravská banka a sloučila je pod značku Starobrno.

I třídní boj nad pivem

Pivovary se mohly stát nástrojem nejen národnostních konfliktů, nýbrž také třídního boje. Takové případy však byly méně časté: vlastnictví pivovaru mohlo posloužit i jako nástroj emancipace neprivilegovaných. Třeba v ostravských Radvanicích na počátku 20. století živořil pivovar Neumannů, jenž nezvládal modernizační tempo svých konkurentů v okolí. Co s tím? Majitel Arthur Neumann, syn zakladatele, se nakonec rozhodl upadající podnik odprodat. A konkurenční provozovatelé v regionu se doslova „prali“, kdo ho získá do svého hájemství. Historik ostravského pivovarství Radoslav Daněk uvádí, že dobové motivy, proč se nakonec Neumann rozhodl pivovar odprodat v roce 1908 sociálnědemokratické straně (!), nejsou jasné, neboť ta neměla s ostravským pivem vůbec nic společného.

Podle tehdejšího práva neměly politické strany právní subjektivitu, tudíž nemohly ani nic vlastnit. Vlastníkem se tak stala družstevní velkonákupna pro rakouské dělnické spolky: Skaret, Exner & Spol. Výrobní a konzumní družstevnictví bylo v programech dělnických stran jedním z nástrojů emancipace a povznesení nižších vrstev. V době rodící se kartelizace pivovarů a růstu daňového zatížení zněl vlastní dělnický pivovar jako pohádková píseň. Ne každý v Ostravě však projektu přál, a tak radvanický pivovar provázely nejrůznější zkazky. Prý ho sociální demokracie koupila „za úplatky od Gutmanů“ – tedy velkopodnikatelů z moravsko-slezského severu – a to za ochotu, že nechala padnout velkou hornickou stávku. Antisemité si zase neopomněli všimnout, že se pivovar sice holedbá označením „dělnický“, ale v jeho čele převažují sociálnědemokratičtí funkcionáři, židovského původu. Zmíněný Daněk se domníval, že takové pomluvy byly pro ohrožení obchodního úspěchu reálně nebezpečné, protože Benno Karpeles – propagátor družstevnictví – vedl pravidelně a s pomocí advokáta Zikmunda Witta soudní pře na ochranu dobrého jména. Politický étos pivovaru prospěl. Alespoň dočasně.

Upadající neumannovský podnik se v následujících letech stal expandujícím hráčem na Ostravsku a v blízkém sousedství. Značka piva Unie, s níž vstoupil na trh, rovněž tento politický étos zdůrazňovala: celostátní odborových svaz horníků spjatých se „socdem“ se jmenoval Unie horníků rakouských. Byl to nepochybně originální podnikatelský experiment, u něhož by bylo zajímavé sledovat, zda by po své úspěšné expanzi vydržel i za republiky. Přítrž jeho rozvoji však učinila první světová válka, která pro mnoho pivovarů v monarchii znamenala smrtelné ohrožení, jak jsme nastínili již v minulé části.

Dělnické pivo navždycky

Socialisté si nedokázali získat dostatečně silné zastoupení ve válečných přerozdělovacích ústřednách ve Vídni, které řídily distribuci surovin, ani v kartelech, jež si parcelovaly neduživý válečný pivní trh. A na radvanický pivovar doléhalo stále tíživější břemeno dluhů, s jejichž pomocí byl modernizován provoz. Zároveň za války při mizerném odbytu chyběly prostředky na jejich splácení.

Nakonec klíčový úředník pivovaru, Ignatz Lauber, spojil skupinu vídeňských investorů převážně židovského původu, kteří v červnu 1918 – jen krátce před vznikem Československé republiky – pivovar koupili. V tisku sociální demokracie se však o tom údajně neobjevilo ani slovíčko a ještě dlouho po odprodeji bylo tamní pivo ve stranickém tisku inzerováno jakožto „dělnické“. Proto Daněk vyvozuje, že mohla existovat nějaká neoficiální dohoda mezi stranou a investory. A dodává: „I přes značnou politickou a hospodářskou nejistotu, která panovala v posledním roce Velké války (čili první světové), si pivovarnictví v úvahách investorů uchovávalo pověst výrobního sektoru s relativně nízkou mírou rizika. I ta nejhroznější válka musí jednou skončit – a pivo se bude pít vždycky.“

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK