Kultura maskotů

Všichni se ale chovali tak, jako by na kultuře moc nezáleželo. V optice pseudomarxismu převráceného do ideje neregulovaného trhu, který nejdříve musí lidi nakrmit a pak je pobavit, vypadá kultura jako zcela zbytný statek. Zejména v době krize, do níž jsme vstoupili kvůli ruské válce na Ukrajině a rostoucím cenám energií.

V covidové době, která na čas utlumila téměř veškeré produktivní dění v Evropě, se pro pomoc kultuře argumentovalo tím, že právě lockdown ukázal, jak je kultura důležitá, abychom doma neshnili a nezbláznili se. Čtení a filmy, to byly prostředky, jež pomáhaly dobu vynuceného klidu přežít. Přesto se na kulturu opět zapomnělo a každá koruna, která na pomoc kulturní oblasti šla, byla tvrdě vybojovaná a třikrát převrácená jako zcela mimořádná vzácná pomoc.

Jsou to paradoxy: Češi jsou hrdí na svou kulturu, na své filmy, herce, hudbu i literaturu, na svůj mateřský jazyk, ale když do své jedinečné kultury mají investovat, starat se o rozvoj tradice, je to velký problém. Jako by česká kultura musela vždy strádat na okraji, aby docílila lepších výkonů, jak v době covidové zcela vážně prohlásil prezident této země, podle něhož musí být umělec existenčně mačkán, aby vydával ty nejlepší plody, tak jako mačkané olivy vydávají svůj nejlepší olej. Jaká škoda, že politické umění nenaplňuje podobně náročné maximy…

Přitom pomoct kultuře je někdy tak snadné. Kupříkladu nulová daň na knihy a tiskoviny spojené se svobodným psaným slovem, již mají tradičně anglosaské země, je pro kulturu minoritního jazyka, jakou je ta česká, naprosto ideálním řešením. I kdyby daň byla smazána jen u knih, celému sektoru by se ulehčilo o nějakých 600 milionů korun, které by se nemusely promítnout do koncových cen. Zdroj vzdělanosti, poznání a poučené zábavy by byl bližší i méně majetným, což je také smysl nulové daně – neklást svobodným písmenům žádné překážky. Podobně jednoduchý je i systém filmových pobídek, díky němuž se objem výkonu filmového průmyslu v Česku dostal na 12 miliard korun ročně, což je o čtyři miliardy více než před covidem-19. Proslulá zručnost a kreativita českých filmařů se udržují i díky této pomoci státu.

Bohužel ani na pobídky, ani na nulovou DPH na knihy stát dnes nemá peníze, vlastně je nechce mít, přestože jde z hlediska rozpočtu o bagatelní částky a jsou to peníze, jež mají prokazatelný kulturní i ekonomický efekt. O peníze na kulturu se navíc nemá kdo prát, protože současný ministr Martin Baxa (ODS) plně souhlasí s omezením prostředků pro svůj resort. Ministr strany, která dlouhé roky propaguje ideu suverénního národního státu s vlastní silnou kulturou, přesto s úsměvem odjede na filmový festival do Karlových Varů, fotí se a chválí tam české i jiné filmy; pro budoucí chválu kultury ale neudělá nic, naopak zastropuje filmové pobídky.

Kvůli pěkným fotkám na síti ale ministra kultury nemáme. Ten je tu proto, aby pomáhal rozvíjení kulturní tradice, ekonomicky i koncepčně. Pokud něčeho takového není schopen, je ve vládě k ničemu. Maskotů do počtu bylo v kulturní politice už dost.