Gibraltar: Stará dobrá Anglie na jihu Evropy

V době Schengenu je to v západní Evropě opravdu vzácnost. Ale tady prostě i na pozemní hranici cestovní pas nebo občanku pořád ukázat musíte. Nejprve aktivním a početně hojně zastoupeným Španělům, poté mnohem letargičtějším Britům. Když po zastíněném šeru britské celnice vyjdete opět na středomořské slunce, poprvé se před vámi otevře nerušený pohled na Džebel al-Tárik alias Tárikovu skálu alias Gibraltar. V nejvyšším bodě 426 metrů vysoký vápencový masiv, na jehož úpatí leží stejnojmenné zámořské území Spojeného království. Mikroúzemí se strategickou polohou, necelých sedm kilometrů čtverečních historicky vyrvaných Španělsku, prostor, v němž se často psaly dějiny. A též výspa anglické kultury s „fish and chips“, pomazánkou Marmite nebo pivem IPA.

Pokud jste pouze jeden z patnácti tisíc každodenních turistů a na Gibraltaru nežijete nebo nepracujete, eventuálně nejste extrémním fandou válečné historie, je to otázka jednoho odpoledne, jedné zastávky na cestě. Většinu území této britské enklávy totiž zabírá horský masiv, na jehož především západním úpatí je namačkáno městečko s populací čítající přes třicet tisíc stálých obyvatel. Ve skutečnosti to znamená tradiční Gibraltar určený hradbami z 18. století a Gibraltar nový, postupně si ukusující kousky moře.

Toto rozdělení v podstatě charakterizuje i samotný Gibraltar. Na jedné straně tradice žijící z unikátní lokace, historie a turistů, na straně druhé byznys reflektující nové směry vývoje. Někdejší pověst Gibraltaru jako „daňového ráje“ už spíš jen dožívá, britská výspa u Afriky nyní svým obyvatelům i tisícům těch, kteří přijíždějí ze Španělska každý den za prací, obživu zajišťuje skrze mix lodního, finančního nebo hazardního průmyslu. A samozřejmě turismu, který kromě Španělska proudí i z moře, jelikož Gibraltar je tradiční zastávkou turistických trajektů putujících Středozemím i odtamtud směřujících do zámoří.

Patnáct tisíc kroků

Poté, co vám na hranici zkontrolovali cestovní pas, hned po opuštění prostor celnice vás čeká druhá překážka. Letištní dráha Gibraltar International Airport, jež přetíná cestu mezi Španělskem a anglickou enklávou. Pravděpodobnost, že vás zabrzdí přistávající či vzlétající letadlo, není vysoká – závory zamezující vstup pěších i motorizovaných na letištní plochu se spouštějí v průměru osmkrát denně. Pokud tuto „smůlu“ nemáte, čeká vás tři sta metrů po dráze, jež historicky vznikla navážkou na písečné kose spojující Gibraltar s pevninou, a pak jste už definitivně na místě.

Dokážete-li odpoutat pohled od monumentální skály – a třeba si ani nevšimnete malých střílen vyvrtaných do vápence –, oficiálně vás přivítá mezi benzinovou pumpu a parkoviště vtisknuté sousoší označující Gibraltar za „kolébku civilizace“. Po pravé ruce v tuto chvíli máte národní sportovní centrum, jeho středobodem je fotbalový stadion, na jehož umělém trávníku proti místnímu týmu St. Joseph pražská Slavia letos úspěšně zahájila cestu do neúspěšného ročníku evropské Konferenční ligy. Po levé pak důkaz pokračujícího stavebního boomu v podobě do značných výšek rostoucích činžáků. O dalších šest set kroků dále pak vstupujete definitivně do „starého města“.

Gibraltar byl původně vojenská pevnost, na niž se civilní část nalepila až jaksi mimoděk, takže vnitřní centrum enklávy je ohraničeno městskými hradbami. Tvoří ho tradiční „staroanglická“ zástavba malých nízkých domků, na vnější straně hradeb už historie roli nehraje. Hned za vstupem do vnitřního města a po projití několikametrového tunelu se otevírá hlavní gibraltarské náměstí a z něj vybíhající Main Street. Tady už jste v Anglii. Tedy turistické Anglii. Street má podobu na sebe natlačených obchodů a restaurací, normálně nabízejících služby místním, tady samozřejmě více adaptovaných na turisty. Takže vyobrazení skály nebo jakékoli zpracování makaků jako maskotů Gibraltaru je k dispozici v nejrůznějších podobách a modifikacích.

Zhruba kilometrová Main Street je pak zřejmě to jediné, co z civilního Gibraltaru stojí za vidění. Právě odtamtud poznáte základní architektonické styly, které tady naskládaly své vrstvy. Podíváte se na sídlo vlády i budovu parlamentu. Pochopíte vojenského ducha místa. A potkáte multikulturní mix rudovlasých Britů, tmavších Španělů, živelnějších Arabů i Židů s jarmulkou, který se na tomhle místě v průběhu let a nejrůznějších migračních toků vytvořil.

Kopec s velmi asertivními opicemi

Na konci Main Street máte jako návštěvník dvě možnosti. Ta profilově přístupnější předpokládá cestu podél pobřeží na Europa Point, jižní cíp pevniny, z něhož je za jasného počasí – a především v noci – kouzelný výhled na zhruba patnáct kilometrů vzdálené břehy Afriky a vůbec celý Gibraltarský průliv. Pokud má turista trénovanější lýtka (nebo se rozhodne využít služby lanovky), může začít stoupat vzhůru. The Rock, jak se gibraltarské skále přezdívá, je k dispozici.

Výhledy. Dějiny. Opice. Tři hlavní zážitky, které si můžete vedle bolavých nohou odnést. Především takzvaný Mediterranean Steps, krátký trail obcházející skálu z jihu, dokáže – pokud počasí dopřeje vyšší teploty – docela unavit.

Odměnou jsou však panoramata, jež si doktor Skružný ve Vesničko má, středisková dopřát nemohl. Středozemní moře se otevírá v celé své obří perspektivě, při pohledu na východ je nejbližší pevninou až přes tisíc kilometrů vzdálená Sicílie.

Z vyhlídek na nejvyšších místech skály se ovšem doporučuje oddávat se kochání s jistou obezřetností. Není sice kam spadnout, ale místní makakové – potvrzující idiom „vlezlí jako opice“ – jsou nachystaní přivlastnit si váš majetek. Jediná populace volně žijících opic na evropském kontinentu je poněkud postižena kleptomanií. Tu samozřejmě nikdo neřeší. Třísethlavá opičí kolonie spojila svůj osud s Gibraltarem a Britové věří, že pokud budou makakové – zavlečení sem Berbery ze severního Maroka – prospívat, Gibraltar zůstane jejich. Jako posledních více než 300 let. Takže se o makaky poctivě starají.

Kolébka civilizace čechraná válkou

Lidské stopy na Gibraltaru jsou mnohem staršího data než ty opičí. V jeskyních na východní straně skály se našly pozůstatky osídlení Neandrtálců padesát tisíc let staré, o místě se později ve svých spisech zmiňují (jako o „holé hoře“) Kartaginci i Římané. První trvalé osídlení přišlo až s Maury na začátku osmého století, přičemž právě od té doby se Džebel al-Tárik modifikoval na Gibraltar. O šest set let později Arabům místo urvali Španělé, ti pak na začátku století osmnáctého v rámci Utrechtského míru místo postoupili Angličanům. A ti, vědomi si jeho strategické polohy, začali svou pozici upevňovat.

Novodobé dějiny Gibraltaru jsou tak v podstatě nepřetržitou sérií potyček, dlouhá léta vojenských, po druhé světové válce především diplomatických, kdy se hlavně Španělé snaží Britům o těchto sedm kilometrů čtverečních ulehčit.

A historické doklady naturelu těchto potyček jsou pak rozprostřeny po celé enklávě. V podobě děl za hradbami i na skále a nejrůznějších pozorovatelen, jež Britové zřizovali po útocích přicházejících z neočekávaných stran. Připomínek několika vln uprchlíků, kteří na Gibraltaru hledali azyl v časech krize. Pomníků obyvatelům, kteří v době druhé světové války byli vystěhováni do britských dominií, aby Gibraltar mohla obsadit armáda a střežit jej jako strategický bod v době konfliktu. A především ve formě skrz naskrz provrtané skály, v níž dodnes funguje (turisticky přístupné pouze částečně) alternativní „město“, připravené v případě nouze schovat vojenskou posádku i jeho obyvatele.

Život na maloměstě

Ti současní už ozbrojené konflikty nepamatují, i poslední blokáda Gibraltaru ze strany Španělska v letech 1969 až 1982 jaksi vyvanula z mysli a paměti většiny místních. A tak si Britové pomyslně komplikují život sami. Proti brexitu jich sice na Gibraltaru před šesti lety hlasovalo téměř 96 procent, „good old England“ je ovšem přehlasovala a Gibraltar tudíž řeší, kterak uchovat svou anglickou podstatu obohacenou o otevřenost Evropě. Jednání mezi Brity, Španěly, Evropskou unií a zástupci Gibraltaru stále probíhají a lidé přes hranice pořád proudí. Ale oběti brexitu se najdou.

Třeba místní supermarket Morrisons. Před brexitem vzhledem k lásce Britů ke svým potravinám nejúspěšnější pobočka v řetězci číslo čtyři na anglickém trhu, poté z důvodů přerušených dodávek zboží vystavující v chladicích boxech umělohmotné figurky Batmana. Nebo postupně se ztrácející výhoda nízkých daní, když Gibraltar musel všechny své zaměstnance žijící ve Španělsku dát místním úřadům k dispozici dvojího zdanění.

I tak je život ve Španělsku a práce na Gibraltaru jednou z nejatraktivnějších možností v regionu. Andalusie není mimo centra jako Sevilla a Malaga zrovna prosperující provincie, na Gibraltar přiléhající La Línea de la Concepción je opravdu periferní místo se sezonní třicetiprocentní nezaměstnaností, průměrným (přiznaným) příjmem ve výši 760 eur měsíčně a pověstí narkobodu, o němž Netflix natočil dokumentární sérii popisující pašování drog z nedalekého Maroka.

Pro Španěly je tak Gibraltar možností sáhnout si na stabilní práci i vyšší příjmy. Každý den ráno přes hranici teče živá řeka španělských trabajadores zastávajících ve většině případů spíše manuální profese i expatů (většinou Angličanů) žijících v La Línii i v prstenci „anglofonních“ městeček v deseti- až patnáctikilometrovém perimetru Gibraltaru. Tyto toky lidí pak společně s turisty určují cvrkot Gibraltaru. Vysoká intenzita pulzujícího maloměsta přes den, spíše ospalejší velká vesnice se setměním, kdy se většina „gastarbeiterů“ vrací za hranici a turisté na loď.

Dokud nezmizí poslední makak

Ti, co se rozhodli usadit přímo na Gibraltaru, fungují v malé, třiatřiceti­tisícové komunitě a užívají si výhod nabízených Gibraltarem i jeho mezinárodním okolím. V dosahu mají Afriku, Portugalsko, pláže na Costa del Sol nebo třeba horská centra Sierry Nevady. Místní benefity zprostředkovává především vláda, jež si je vědoma jistých limitů, které bydliště s poštovním kódem GX11 1AA přináší, a snaží se svým občanům pobyt zatraktivnit. Vedle zajímavé ekonomiky, kterou táhne finanční a hazardní průmysl, loďařství a turismus, jsou to různé výhody pro dlouhodobé občany Gibraltaru jako například přístup k dotované výstavbě nebo úhrada univerzitního školného pro potomky, kteří prošli místním školním systémem.

Stejně tak řada služeb na Gibraltaru je oproti zbytku Evropy levnější nebo zdarma, vláda – pravda, díky nenáročné velikosti spravované populace – též do jisté míry slouží jako vzor třeba pro přesun administrativy do online prostředí.

Jistá efektivnost Anglie se zkrátka potkala s uvolněností Středomoří. Gibraltar přes svůj současný status mimo Evropskou unii toto symbolizuje. Jako místo, kde se střetávají kdysi nepřátelské národy a profitují ze spolupráce. A dokud nezmizí poslední makak z The Rock, bude to tak fungovat zjevně ještě pár let.