Uhlí je pořád dobrá investice. Jen ne v Evropě

Na různých světadílech jsou pro investice do uhlí různé podmínky. Obecně lze říct, že v Asii, Jižní Americe a Africe jsou podmínky dobré, v Austrálii jsou zatím dobré a v prostoru Evropské unie špatné. S vysokou mírou pravděpodobnosti totiž ve státech v EU i nadále bude trvat ostrakizace uhlí. Kvůli tomu nebude zřejmě reálné očekávat, že by se podařilo zahájit stavbu nového projektu, který spaluje uhlí.

Naopak v Asii, zejména v Číně a Jižní Koreji, se uhelné elektrárny staví tak rychle, jak výrobní kapacity dovolí. A staví se i v dalších asijských státech, v Africe i v Jižní Americe. Situace je dlouhodobě příznivá pro uhlí i v Austrálii, ale zatím není jasné, zda tamní nová vláda nebude měnit kurz.

V evropských státech má – navzdory energetické mizérii a vládní bezradnosti – smysl investovat pouze do již fungujících projektů. „V těchto případech není návratnost tak dlouhodobá,“ vysvětluje Pavel Farkač ze společnosti Sev.en, která v tuzemsku provozuje uhelný lom a dvě velké elektrárny. Farkač však současně upozorňuje, že pro malé investory úvahy tímto směrem v Evropě nemají příliš smysl.

„Z ekonomického hlediska by jistě byla dobrá návratnost projektu a vzhledem k cenám energie určitě i pozitivní net present value, ale je tu jeden velký problém. Tím jsou udržitelné politiky bank, které nikomu v Evropě na uhelný projekt nepůjčí peníze a vlastních zdrojů nemá žádný investor dostatek. Z finančního a ekonomického hlediska to tedy smysl nemá, protože investor nesežene financování,“ shrnuje evropskou situaci ohledně nových projektů Vladimír Budinský, prezident Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu.

„Postoj finančních institucí určovaný ESG, tedy environmental, social and corporate governance, velmi zjednodušeně takzvaným udržitelným investováním, má prakticky jediné měřítko, a tím jsou emise oxidu uhličitého. Jenže emise metanu, který se uvolňuje při těžbě a přepravě zemního plynu, mají daleko větší skleníkový efekt. Celkové skleníkové emise zemního plynu jsou kvůli tomu zcela srovnatelné s uhlím. Přesto není proti plynu zdaleka takový odpor jako proti uhlí, naopak se nyní mohutně investuje do kapacit na LNG, což z emisního hlediska nedává smysl,“ upozorňuje Farkač.

Politicky neprůchodné

Ceny elektřiny jsou však stále vysoké, a protože se nestavějí nové stabilní zdroje, nic nenasvědčuje tomu, že by měl přijít jejich významný pokles. Ani ceny povolenek nejsou takové, jako byly, byť už Evropská komise oznámila další snižování jejich počtu. Ekonomicky by tak i v prostoru EU mohla výstavba nového uhelného zdroje dávat smysl. Zejména pokud by společnost měla k dispozici vlastní uhlí.

Jenže to stále neříká nic o návratnosti takové investice. I kdyby se někdo rozhodl – s ohledem na nedostatek elektřiny v Evropě – uskutečnit nový projekt, narazil by na to, že mu politici nedokážou dát jasnou odpověď na otázku, na jak dlouho s uhlím počítají. „V případě stavby nové elektrárny jde o miliardy až desítky miliard korun, které není možné investovat bez jasné perspektivy. A tu politici neumějí podnikatelům dát, byť alespoň na deset let. A do takového rizika nikdo nepůjde,“ konstatuje Farkač.

Upozorňuje přitom na fakt, že přes současnou energetickou situaci v Evropské unii je z politického hlediska výhled na budoucnost uhlí spíše negativní.

„Nové uhelné projekty by nedostaly povolenky a nemohly by fungovat. Nový zdroj navíc nedostane povolení, protože EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) by byla konfrontována s podepsanými politickými závazky a neprošla by. Takový projekt je politicky neprůchodný,“ shrnuje perspektivu podobného záměru v prostoru EU Vladimír Budinský.

Energetický smysl to má

Pro již existující fungující provozy je však financování v EU pořád dostupné. Ačkoli jsou západní finanční instituce v tomto směru stále „obezřetnější“, ještě se najdou investoři, kteří do uhlí peníze vkládají. Ovšem ani v jejich případě nejde o přímé kapitálové vstupy, nýbrž o úvěry.

To vše navzdory tomu, že české i evropské zásoby uhlí poskytují jistotu na desítky let. „Zásoby uhlí ve světě jsou ze všech fosilních zdrojů na nejdelší dobu, zhruba na 300 let (jiné zdroje uvádějí zhruba poloviční dobu). Fosilní zdroje tvoří stále 80 procent primárních energetických zdrojů,“ zdůrazňuje Budinský. V Česku ovšem současná hlubinná těžba skončí zřejmě do roku 2027 a nová se již nerozběhne. Ta povrchová by však určitě mohla pokračovat i déle (ještě více než 30 let) než do roku 2033, jak plánuje současná vláda.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v tuzemsku či jinde v prostoru EU má smysl investovat pouze do již fungujících uhelných projektů. V Asii a Africe či Latinské Americe jsou ale dobrou příležitostí i teprve chystané projekty.

Jistě je však rozumné sledovat vývoj situace, neboť evropský odklon od uhlí je veskrze politickou záležitostí. Za uhelné zdroje v současnosti neexistuje jiná stabilně dodávající náhrada než zemní plyn. Dobře to ilustruje stav v Česku.

„Vláda rozhodla o stavbě jádra, jež vyřeší nezbytný základ energetiky, nějakých čtyři až čtyři a půl gigawattu. K tomu podporuje fotovoltaiku, jejíž dodávky jsou ovšem zatíženy velkými výkyvy v závislosti na počasí. Pro řešení těchto výkyvů, markantních především v zimě, kdy je spotřeba elektřiny největší, však není k dispozici nic jiného než uhlí nebo dovážený plyn. A to se nezmění, dokud nedojde alespoň k zásadnímu technologickému průlomu v akumulaci. Ten však zatím není ani na obzoru,“ upozorňuje Farkač.

Navíc jestliže se nyní sází na stoprocentně dovážený plyn, uhlí se dá po vyčerpání tuzemských, potažmo evropských zásob samozřejmě také dovážet.

„Dělají to všechny západní země včetně jaderné Francie, protože uhlí je ideální rezerva na horší časy, které budou stále častěji. Z energetického hlediska tedy investice do uhlí smysl určitě má,“ říká Vladimír Budinský.