Nejistá topná sezona otvírá návrat uhlí

Putinova válka proti Ukrajině přinesla také strach z nadcházející zimy. Státy plní zásobníky plynem a horečnatě přemýšlejí, kde všude mají provozuschopné elektrárny a teplárny. Členské země Evropské unie se snaží dohodnout na nové energetické strategii, pokud možno v rámci Green Dealu (Zelené dohody). Lidé skupují uhlí, obchodníci hlásí vyprodání zásob. Logika věci je jasná: elektřinu do zásoby nekoupíte, zatímco uhlím můžete zaplnit třeba celý sklep. Naznačuje blížící se „nejistá topná sezona“, že nejšpinavější palivo se může dočkat omilostnění a znovuzrození?

Agrese Ruska vůči Ukrajině, potažmo celé Evropě, ukázala, že závislost na jediném, nota bene krajně nevypočitatelném partnerovi není možná. Nejvíce to pocítilo Německo, které ve své transformační strategii na Rusko spoléhalo v některých komoditách i z více než 50 procent. Když „zelený“ ministr hospodářství Německa Robert Habeck oznámil částečný návrat ke spalování uhlí, působilo to jako Jiříkovo vidění.

Podle Oldřicha Sklenáře z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) ale Německo vzhledem ke své pozici v tuto chvíli nemá mnoho jiných možností, jak si krátkodobě zajistit energetickou bezpečnost. Uvádí, že podle britského think-tanku Ember, který v této souvislosti analyzoval dopady dočasného zvýšení využití uhelné energie v některých evropských státech včetně Německa, nebudou natolik markantní, jak by se mohlo zdát. „Výsledkem je, že pokud bude část uhelných elektráren provozovaná v pohotovostním režimu, tedy vyrábět pouze v případě nedostatku zemního plynu, bude dopad jejich provozu relativně malý a neměl by ohrozit evropské klimatické závazky,“ doplňuje Sklenář.

Navzdory tomu krok ke zdroji největších emisí v Evropě asi čekal málokdo, obzvlášť v situaci, kdy EU dokonce uznala jádro na určitou dobu za zelenou energii. Případné prodloužení provozu německých jaderných elektráren ale stále budí vášnivé diskuse. O výsledku rozhodnou až výsledky opakovaného zátěžového testu přenosové soustavy.

Plány zůstávají

Pro Evropu jako celek je teď každopádně prioritou přečkat zimu či dvě, aby byla připravena jednotně a sebevědomě čelit těžkým výzvám. Uhlí v tom může hrát důležitou roli. Zájem o ně mírně ožil už loni, což bylo částečně způsobeno proticovidovými opatřeními a následnou konjunkturou, ale také už tehdy razantně rostoucí cenou zemního plynu kvůli omezování nabídky ze strany Ruska. Mediální titulky ale nezmiňovaly celkový trend, že produkce i spotřeba byly i tak nižší než v roce 2018. Produkce černého uhlí v EU klesla od roku 1990 o více než tři čtvrtiny.

„Některé české uhelné společnosti se snaží odklon od fosilních paliv zbrzdit, vyjednávají si různé emisní a finanční výjimky, prezentují se jako nenahraditelní zaměstnavatelé. Ve skutečnosti však zelená ekonomika přináší spoustu výhod, kromě čistšího ovzduší a menší zátěže klimatu třeba nižší náklady na zdravotnictví nebo nová pracovní místa,“ říká Kateřina Davidová, seniorní výzkumnice think-tanku Europeum.

Energetika se už delší dobu zásadně mění a trend odchodu od fosilních paliv zatím navzdory válce na Ukrajině zůstává. „V současné situaci nelze odhadnout, jak rychlý odchod od uhlí bude, ani jaký vývoj bude na trhu emisních povolenek. To vše zvyšuje tlak na uhelné podniky a nejistotu,“ říká Jan Filip, finanční ředitel SUAS Group, sesterské společnosti Sokolovské uhelné.

Co přesně by uhelné společnosti od vlády potřebovaly, uvedl v nedávném rozhovoru pro týdeník Euro také Pavel Farkač, manažer rozvojových a transformačních projektů skupiny Sev.en. „Vláda musí mít v první řadě relevantní energetickou koncepci, ta současná je překonaná. Řeší problémy tak, jak přicházejí. Jenže to jsou podmínky, za nichž energetika nemůže dobře fungovat,“ uvedl. „Vláda nevytváří čitelné investiční prostředí. Neřeší zdroje, jež jsou potřeba pro dorovnání výkonu, a tudíž pro provoz elektrizační soustavy. To se jádrem nevyřeší. Ale jestliže má růst podíl obnovitelných zdrojů, je zajištění těchto kapacit nezbytné.“

Stále platí programové prohlášení vlády, které stanovuje finální datum odklonu od uhlí na rok 2033. Podle Lukáše Hrábka z organizace Greenpeace je tento rok zvládnutelný i s ohledem na současnou energetickou krizi a válku na Ukrajině. „Loni jsme nechali spočítat, že v případě, kdy by Česko odebíralo nadále ruský plyn, je reálný pro konec uhlí i rok 2030. Za současné krize bude ale rok 2033 jistější, protože náhrada ruského plynu bude o trošku složitější,“ míní Hrábek.

I největší česká energetická společnost ČEZ počítá podle svých vyjádření s odklonem od uhlí v roce 2033 a s dosažením klimatické neutrality v roce 2040. Na valné hromadě v červnu dokonce generální ředitel ČEZ Daniel Beneš uvedl, že „aktuální tržní podmínky indikují ukončení provozu uhelných zdrojů skupiny ČEZ nejpozději do roku 2030“.

Kvůli válce na Ukrajině to sice vypadá, že se na finální škrtnutí fosilních zdrojů nebude zásadně tlačit, ale faktem zůstává, že energetika založená na uhlí pravděpodobně do domluvených termínů vymře sama. Prostě přestane být výhodné v ní podnikat. „Je možné, že uhlí se nyní bude rok až dva využívat více na pokrytí výpadku plynu, poté ovšem nastane jeho útlum a úplné vyřazení. Ostatně zatím žádný členský stát EU nezměnil své oficiální plány na konec uhlí, většina z nich s ním stále plánuje skončit před rokem 2030,“ potvrzuje Davidová.

Spalování uhlí v kotlích elektráren bude v Evropě pokračovat ještě deset let, ale po roce 2030 už bude mít význam prakticky pouze v Německu a Česku. Nejdéle s ním počítá Polsko, které ho plánuje využívat až do roku 2049. Tamní energetika je na uhlí stále závislá ze tří čtvrtin. Spekulace, že krize zabije nebo zásadně zabrzdí evropskou Zelenou dohodu, jsou ale podle odborníků i relevantních politiků liché.

Ukrajinská ruleta

Válka na Ukrajině nicméně zamíchala kartami a na stole teď leží trochu jiná postupka. Ukázalo se, že je potřeba plánovat dopředu a být připraven na každou, i tu nejčernější alternativu. Například na situaci, kdy by Rusko uzavřelo kohoutky se zemním plynem. Podle Filipa se proto mění plán. „V Sokolovské uhelné zpomalujeme útlumový program a vyvíjíme úsilí, abychom udrželi objemy těžby na maximech, které nám dovolí současné technologie. Také odkládáme plynofikaci pro dodávky tepla pro Sokolovsko za 150 milionů korun, která nyní stojí. Museli jsme přehodnotit těžební postupy kvůli rostoucí ceně plynu,“ říká.

Podle útlumových plánů měla do příštího roku klesnout kdysi 25milionová těžba Sokolovské uhelné na 2,5 milionu tun ročně. Teď se ale podle Filipa připravuje na těžbu 3,5 až 3,6 milionu tun uhlí za rok i v následujících dvou letech: „Navzdory momentálnímu oživení uhlí jsme přesvědčeni, že uhelný útlum časem nastane, a proto souběžně se současným vy­užíváním uhlí v energetice chceme nadále podporovat své investice do zelené energie a budoucnosti, na kterých intenzivně pracujeme.“

Za mostecké těžaře to potvrzuje i mluvčí skupiny Sev.en Energy Gabriela Sáričková Benešová. „Do obnovitelných zdrojů plánujeme nezanedbatelné investice. Na Mostecku chceme v první fázi vybudovat pět fotovoltaických elektráren, které by měly pokrýt pět procent výroby všech instalovaných fotovoltaických elektráren v Česku. Kromě investic do obnovitelných zdrojů energie plánujeme i rozvoj v oblasti vodíkových inovací a akumulace. Naší vlajkovou lodí je projekt Green Mine v rámci revitalizace lomu ČSA. Počítá mimo jiné s plovoucí fotovoltaickou elektrárnou a výrobou zeleného vodíku.“

Také Sev.en podle Sáričkové Benešové vidí v odklonu od fosilních paliv jedinou správnou cestu. „Datum přechodu z uhlí na jiné zdroje závisí ale především na tom, kdy za něj bude adekvátní náhrada a pro odběratele energie přechod od uhlí na jiné zdroje bezpečný. A přestanou uhlí poptávat. V aktuální situaci to v celé Evropě platí dvojnásob. Uhelné elektrár­ny jedou i v létě téměř pořád naplno, po uhlí je maximální poptávka a ta nás nutí k maximálnímu objemu těžby. Naše uhelné elektrárny v červenci odváděly rekordní výrobu. Kdybychom v tuto chvíli svévolně vyhlásili konec uhlí, vedlo by to jen k další panice a zdražování. Důvěřujme trhu, jedině ten dokáže zvolit optimální datum,“ říká mluvčí.

Zvýší se obrátky?

Energetická soběstačnost Evropy a klimatická krize mají podle Davidové z Europea společná řešení – snižování spotřeby fosilních paliv a jejich nahrazování obnovitelnými zdroji. Krize tak podle ní Green Deal nakonec urychlí.

„Evropská komise ve svém plánu RePowerEU navrhuje, aby se cíle pro obnovitelné zdroje a energetickou účinnost v reakci na ruskou agresi na Ukrajině ještě navýšily. Šetřit plyn a další fosilní paliva je potřeba nejen kvůli válce, ale i kvůli klimatu. Je to navíc jedno z nejrychleji proveditelných opatření – zateplit budovy či nainstalovat fotovoltaiku na střechy trvá řádově méně času, než třeba postavit nové terminály na LNG,“ zdůrazňuje Davidová.

Filip ale kontruje, že současná situace jako příležitost zrychlení přechodu na zelené zdroje je nesmysl. „Neustáli bychom to. Celkové urychlení Green Dealu, i bez současné krize, bylo navíc problematické už v minulém roce, kdy to táhlo ceny energií nahoru. Cíle Green Dealu stojí zato plnit, ale nesmíme se do toho hnát po hlavě. Vše se má dít pozvolně se strategií a rozvahou,“ říká zástupce těžařů.

Green Deal, který mnozí přirovnali k evropskému Marshallovu plánu, od začátku počítá s postupným odklonem od všech fosilních paliv, včetně těch ruských. To mělo podle Hrábka z Greenpeace probíhat podle jasného klíče – nejdřív konec uhlí (49 procent spotřeby v EU), pak ropy (27 procent) a nakonec plynu (40 procent). „Nyní je jasné, že se Evropská unie bude primárně chtít zbavit paliv z Ruska, v posloupnosti sankcí je ale vidět podobné pořadí – nejdřív uhlí, pak ropa a pak plyn,“ uvádí Hrábek. Ostatních fosilních paliv se tak bude EU zbavovat až následně, ale opět podle stejného klíče uhlí – ropa – plyn.

Spravedlivá transformace

Zatímco u hnědého uhlí se dá u modernějších elektráren, které mají zajištěné dodávky vlastního paliva, plánovat budoucnost, černé energetické uhlí je prakticky mrtvé. Před státem a uhelnými regiony stojí výzva, jak se s nastalou situací co nejlépe vypořádat, a to v mnoha rovinách. Podle Filipa je obzvlášť potřeba, aby vláda stanovila jasnou vizi a strategii: „My i další uhelné společnosti potřebujeme jistotu, vědět, na čem jsme, abychom mohli podle toho plánovat svou budoucnost.“

Především jde ale o budoucnost regionů a jejich obyvatel. Nutné budou obrovské investice do dalších veřejných služeb jako vzdělávání a zdravotnictví, které jsou v současnosti stále výrazně podfinancované. Uhelné společnosti mají ze zákona povinnost vytvářet si finanční rezervy, ze kterých následně mají pokrývat řešení ekologických, ale i sociálních škod, které jejich těžební činností vznikly.

Škody v uhelných regionech totiž nejsou pouze ekologické, ale i sociální. Jak říká Davidová, právě to by měla řešit takzvaná spravedlivá transformace. „Z mého pohledu by se uhelné společnosti měly podílet nejen na obnově krajiny, ale i života lidí v regionech. Dlouhou dobu z těžby uhlí v nich profitovaly, nyní je čas jim vrátit něco zpátky,“ tvrdí Davidová.

I podle Hrábka by velké firmy měly uvedené potřeby financovat ze svých zdrojů a nečerpat je z dotací a fondů. „Tyto podniky mají nyní povinnost rekultivovat krajinu po těžbě a ukládat si k tomuto účelu peníze stranou na speciální účet. Pro tyto velké podniky jsou evropské peníze určené na spravedlivou transformaci velkým lákadlem a chtějí si na ně sáhnout. A to přesto, že jsou primárně pro malé a střední podniky a ne velké hráče, kteří mohou finanční podporu na modernizaci svého podnikání čerpat i jinde, například z Modernizačního fondu, jednoho z unijních finančních nástrojů, který má pomoci v přechodu na udržitelnější hospodářství právě v oblasti klimatu a energetiky,“ myslí si Hrábek.

Analytik z Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář je přesvědčen, že uhelné společnosti vnímají Zelenou dohodu pro Evropu a s ní spojenou možnost čerpání peněz jako příležitost pro udržení zisků i v době plánovaného odklonu od uhlí. To může být podle něho problematické z několika důvodů. „Například za minulé vlády byla nastavena pravidla pro využití Fondu spravedlivé transformace takovým způsobem, že jsou upřednostňováni velcí hráči, včetně uhelných společností,“ zmiňuje Sklenář.

Kromě nutnosti spravedlivé transformace mají přitom uhelné oblasti obrovské možnosti rozvoje. Disponují podstatnou částí domácího potenciálu na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, například třetina kapacit pro výrobu elektřiny z větru leží v Krušných horách, přímo nad dnešními uhelnými doly. Mají také velké možnosti úspor energie i peněz nízkoemisními rekonstrukcemi budov.

„Chceme vytvářet nejlepší pracovní podmínky a zázemí pro naše zaměstnance, kteří jsou srdcem naší skupiny. Na to dbáme i v rámci transformace. Dále se snažíme být i dobrým partnerem v regionu, ať už při jednáních s krajskými institucemi, tak podporou akcí a aktivit v Karlovarském kraji nebo spoluprací s místními školami,“ zdůrazňuje Filip ze Sokolovské uhelné.

Potvrzuje to částečně i Hrábek z Greenpeace, který uznává, že na Karlovarsku těžaři řeší spravedlivou transformaci aktivně a svůj byznys dlouhodobě směřují od uhlí k obnovitelným zdrojům či dalšímu podnikání v regionu. „Některé jejich plány na odklon uhlí jako třeba náhrada elektrárny Tisová menšími plynovými kogeneračními teplárnami se nyní v krizi odkládají, ale směr zůstává stejný a konec uhlí na Sokolovsku se tím nijak neprodlužuje za horizont roku 2030.“