Ten, který stojí nad všemi

Začátek, nebo jak se v komiksech obvykle říká origin, už všichni známe, a tak si ho projedeme rychloposuvem. Stan Lee se narodil jako Stanley Martin Lieber do rodiny rumunských imigrantů v roce 1922. Jeho tatínek byl vyučený střihač látek, což byla profese, kterou ještě před velkou hospodářskou krizí nahradily stroje.

Během Stanova dětství tak definitivně přišel o práci a rodina žila, respektive spíše přežívala v malém bytečku s oknem do zdi v Bronxu. Do té zdi prý otec často dlouho nezúčastněně koukal a na malém Stanovi to zanechalo otisk. Věděl, že se o svou příležitost v životě musí porvat a ideálně se o rodiče a mladšího bratra finančně postarat.

Zkoušel to různě, ale talent měl spíš na vymýšlení než manuální činnost. Proto při škole roznášel noviny a do některých redakcí se přes tuto práci i dostal, aby v nich psal epitafy a černou kroniku, zatímco během studií snil o tom, že se stane velkým spisovatelem.

Jak se zrodil Stan Lee

Osud tomu chtěl, aby se díky příbuzným dostal k práci v Timely Comics (původní jméno Marvelu), kde zprvu doplňoval inkoust, nosil obědy, gumoval obrysy a črty z hotových stránek a podobně. Velmi rychle pochopil, jak to v branži funguje, a protože se často uzávěrky stíhaly na poslední chvíli, přispěl několika nápady do vznikajících příběhů.

Poměrně rychle se z něj stal editor a ke svým nápadům se začal podepisovat jako Stan Lee, což byla zkratka ze jména Stanley. Nechtěl použít vlastní příjmení, což bylo ostatně v komiksové branži obvyklé. Sešity s kreslenými příběhy byly považované za brakovou literaturu, ale prodávaly se ve velkém a zaměstnancům vydělávaly na živobytí. Zároveň nikdo nechtěl mezi přáteli přiznat, že se živí kreslením komiksů, zvlášť ti autoři, kteří tajně snili o kariéře ve velkých novinách nebo o psaní románů, jež zatřesou 20. stoletím.

Stan Lee bral Timely jako přestupní stanici i ve chvíli, kdy se v roce 1941 ve věku devatenácti let stal de facto šéfredaktorem. Jack Kirby a Joe Simon se pohádali s majitelem Martinem Goodmanem, sbalili si věci a odešli. Lee se statečně chopil otěží, ale o pár měsíců později musel narukovat. Během války dohlížel na scénáře filmových týdeníků a psaní či ilustrace nejrůznějších manuálů. Pochopil, jak mohou jednoduché a srozumitelné příběhy oslovit a motivovat miliony lidí. To ho přesvědčilo o tom, že Timely Comics má šanci se svými superhrdiny ovládnout svět.

Po válce ovšem přišlo vystřízlivění, protože lidé najednou chtěli příběhy o vojenských hrdinech, statečných policistech a chrabrých detektivech. Superhrdinové, kteří byli velmi populární v bezútěšných časech druhé světové války, najednou ustoupili do pozadí. Spojenci vyhráli a potřebovali oslavovat sami sebe, dodávat kuráž obyčejným lidem. Autoři super­hrdin­ských příběhů se s tím nechtěli smířit a sepisovali čím dál tím bláznivější zápletky ve snaze oslovit publikum, až přilákali pozornost konzervativců. Hon na čarodějnice se tenkrát šířil napříč kulturou a nevyhnul se ani komiksu, který získal náhubek v podobě takzvané Comics Code Authority, jež určovala, o čem se smí a nesmí psát.

Hledání místa na slunci

V půlce padesátých let se Timely přejmenovalo na Atlas a Stan Lee chrlil příběhy ze všech možných žánrů. Romance, western, komedie, horor a neustále kličkoval před nejrůznějšími připomínkami ze strany „cenzorů“. Nebavilo ho to a chtěl s touhle prací skončit. Jenže v té době už byl ženatý, měl dceru a hezký domeček na předměstí. Jeho manželka mu poradila, aby víc experimentoval. Lhostejnost se ukázala být jeho největší zbraní, protože se nebál tnout do živého.

To ale ještě nejsme v oné slavné éře, kdy si jdou Marvel a DC Comics po krku. Jednak proto, že obě společnosti se tehdy jmenovaly jinak, jednak proto, že Marvel, respektive Timely/Atlas na konci padesátých let prochází krizí a na výplatní pásce zůstává vlastně jen Stan Lee, který partě snaživých externistů sype nápady z rukávu, aby se pak na poslední chvíli natiskly na nekvalitní papír. Budoucí DC je lídrem branže, už proto, že se mu v té době daří restartovat své slavné hrdiny (Superman, Batman, Flash). Timely/Atlas místo toho na pokraji krachu zařizuje distribuci prostřednictvím DC, čímž se v podstatě dostává do područí většího vydavatelství.

Ze začátku to ale byla výhra, protože díky schůzkám s prostředníkem v Atlasu věděli, co se chystá u „konkurence“. DC (tehdy ještě National, ale pojďme pro přehlednost už používat Marvel Comics, oficiálně tak funguje od roku 1961, a DC) totiž po úspěšné resuscitaci superhrdinů zlaté éry chystal jejich společnou týmovku Justice League of America.

K majiteli Marvel Comics Martinu Goodmanovi se informace o super­hrdinské týmovce roku dostala s velkým předstihem a hned pověřil Stana Lee, aby vymyslel vlastní superhrdinský tým poskládaný z toho, co archivy nabízejí. Leeovi se do toho moc nechtělo, ale jak šéf poručil, tak udělal. Tentokrát se ale rozhodl, že nebude jen otrocky kopírovat DC. Dvacet let totiž nedělal nic jiného a společnost se nijak nepohnula z místa. Prodávala komiksy hlavně dětem a „jednodušším“ lidem, jak to sám Lee popisoval, ostatně to bylo Goodmanovo zadání – hezké a barevné hýbající se obrázky, hlavně žádný komplexní příběh nebo příliš textu v bublinách.

I superhrdinové jsou lidi

U vymýšlení konkurence pro Justice League však Lee věděl, že má Goodmana „na lopatkách“ a že mu projde cokoli, co vymyslí. Zapřáhl proto Jacka Kirbyho a společně vymysleli Avengers. Ale ne, to bychom předbíhali! Místo sprosté kopírky Justice League totiž ti dva vymysleli Fantastickou čtyřku o partě výzkumníků, kteří získají superschopnosti po zásahu kosmické energie. A stane se z nich tým, v němž je rodinné pošťuchování a hašteření na denním pořádku.

Superschopnosti tu jsou zdrojem mnohého mrzení, neřeší jako zázrakem všechny romantické nebo finanční trable, jsou jen vedlejším produktem toho, co se stalo obyčejným lidem žijícím v našem světě. Což byl další detail, kterým si Lee a Kirby získali čtenáře. Hrdinové Fantastické čtyřky žijí v New Yorku, v našem New Yorku, nikoli ve fiktivním Metropolis nebo v Gothamu, což jsou pouhé amalgámy existujících měst.

Konfrontace nedotknutelných bohů z DC s pracující třídou Marvelu byla hlasitá. Čtenáři měli najednou pocit, že superhrdinové jsou jim bližší. Žijí v jejich světě, hádají se jako oni, jsou plní emocí a mají povahy, jež rozhodně nejsou zaměnitelné. Fantastická čtyřka byla ne­otřelá a drzá, což k náladě šedesátých let logicky sedlo. Políček nejen DC, ale i systému jako takovému zasáhl publikum nepřipravené. Stan Lee kul železo, dokud bylo žhavé, a rychle přišel s Hulkem, antihrdinou plným vnitřních konfliktů, a samozřejmě Spider-Manem, který byl přímo ztělesněním polidštěného super­hrdiny a dokonalým protipólem dušínovského Supermana.

Peter Parker je obyčejný kluk, jemuž pavoučí kousnutí přinese víc starostí než radostí. Ale právě jeho každodenní boj se záporáky i běžnou realitou bylo to, co teenagery nutilo kupovat další a další sešity. Měli pocit, že konečně někdo píše nejen pro ně, ale i o nich. A nešlo jen o mladé čtenáře, byla tu řada dospělých fanoušků komiksů, co vyrostli na DC hvězdách čtyřicátých a padesátých let a unavovalo je, že Superman, Batman i Wonder Woman se stále chovají stejně a jsou zoufale předvídatelní. Nové tváře od Marvelu se vydávaly jiným směrem a slavily zasloužený úspěch.

Proč uspěl Marvel

Kdo byl architektem tohoto úspěchu? Pro mnohé o tom není sporu, Stan Lee z pozice šéfeditora dohlížel na všechny tituly. Dával tak celému marvelovskému univerzu jednotný ráz a sdružení skupinek hrdinů do sérií mu umožňovalo mezi nimi vytvářet vztahy a chemii. U DC měl každý hrdina svou sólovku a svého editora. A všichni žili ve vlastní bublině, nečetli materiál ostatních, až na výjimky si nepůjčovali navzájem postavy, a tak DC tituly vůbec nepůsobily dojmem sdíleného komiksového světa.

Na potkávání se a vzájemném rozbíjení si ciferníků, ať už ze sportu, nebo kvůli nedorozumění, byly naopak nové tituly Marvelu založeny. Firma rychle pochopila, že tahle dynamika čtenáře baví, a tak neváhala oživit superhrdiny zlaté éry. Doslova z mrazáku vytáhli Kapitána Ameriku a udělali z něj klíčovou postavu Avengers. Kdo řekl, že relikt druhé světové války nedokáže oslovit nové publikum?

Marvel byl první, kdo přišel s komiksovými cliffhangery. Serializace komiksů se ukázala být geniálním tahem. Stan Lee s tím přitom přišel z nouze, protože už nestíhal psát nové a nové příběhy, a tak občas skončil v půlce, aby stihl uzávěrku a poslední komiksový panel vyplnil šokujícím překvapením, aby si zajistil přízeň čtenářů i příště. Fungovalo to náramně, ačkoli shánění komiksů tehdy nebylo tak snadné jako dnes a získat další sešit mohlo být vcelku dobrodružství. Marvel tím ale fanoušky nenaštval. Naopak, ještě víc je nasál do svého světa.

Tímhle soubojem mezi jedničkou a dvojkou na trhu je vyplněna většina Stanových životopisů a dokumentů, včetně toho nejnovějšího, který si můžete pustit na Disney+. Je v něm dokonce i naznačená rozepře s Jackem Kirbym a Stevem Ditkem. Oba štvalo, že si Stan připisuje kompletní autorství oblíbených superhrdinů. Přitom v Marvelu to v šedesátých a sedmdesátých letech fungovalo jako v manufaktuře, kdy Stan rozhodil mezi kreslíře hrubou zápletku a chtěl po nich dvacet stran komiksových panelů. I obsah bublin často zůstal na kreslířích a obtahovačích, takže není divu, že s některými skvělými nápady přišli zmínění pánové a dožadovali se historických zásluh. Stanovo ego však bylo silnější, a dokonce i na sklonku života starý pán odmítal v rozhovorech spolknout vlastní hrdost. Uražený Kirby dokonce na chvilku utekl ke konkurenci a vzájemný svár obou komiksových legend trval až za hrob, protože syn Jacka Kirbyho momentálně žaluje společnost Disney právě za manipulaci faktů ve zveřejněném celovečerním dokumentu.

Ten období hádek v osmdesátých letech bohorovně přeskakuje a ignoruje i devadesátky, které na Marvel nevrhají zrovna nejpříznivější světlo. Nakladatelství se tehdy ocitlo ve finančních těžkostech a putovalo z ruky do ruky, když si ho nejrůznější byznysmeni přehazovali jako horký brambor. Komiksová kultura tehdy upadala a mládež zajímaly spíš filmy, kam se Marvelu nedařilo prorazit. DC slavilo úspěch se Supermanem a Batmanem, Marvel měl jen bizarní televizní seriál s Hulkem a pár animovaných raníčků.

Stan Lee se v osmdesátých letech do Hollywoodu přestěhoval, aby tu za celovečeráky bojoval. Narazil však na svět, jemuž příliš nerozuměl, zatímco Marvel si rozebírali vlci z Wall Streetu, snažící se popularitu superhrdinů těžit přes prodej hraček a filmová práva.

One-Above-All

Stan Lee se tak z krále komiksového impéria a toho, kdo vládne všem (ostatně v marvelovském vesmíru existuje postava One-Above-All, kterou komiksoví mudrcové považují právě za Stanovo alter ego – za autora, který z pozice nadřazené entity rozhoduje o všem), stal pouhou figurkou na šachovnici. Jeho nadšení pro supersilné kreslouny nepolevilo, ale nekonečné schůzky s hollywoodskými hlavouny byly bez výsledku. Až několikeré násilné převzetí Marvelu a bitvy právníků ukázaly cestu k řešení, kdy se v Hollywoodu díky Avimu Aradovi, jednomu z nových majitelů značky, pohnuly ledy a do kin šly v krátkém sledu filmy jako X-Men a Spider-Man, jež zažehly komiksovou horečku, která trvá dodnes.

Stárnoucí Lee úspěšně přestál všechny změny vedení a v čestných roličkách se objevil v drtivé většině marvelovek. Stal se maskotem komiksového úspěchu na stříbrných plátnech, ale ti samí právníci ho připravili skoro o všechno. Ačkoli je z pozice producenta uváděn u nejvýdělečnějších filmů všech dob, kvůli obratně napsaným smlouvám a neochotným účetním neviděl z těch nejúspěšnějších marvelovek ani cent. A co vydělal bokem, o to ho v pokročilém věku připravili nejrůznější vykukové, kteří s ním zakládali firmy jako Stan Lee Media nebo POW, v nichž jim prý šlo především o uchování Stanova odkazu, ale ve skutečnosti šli hlavně po jeho penězích.

Díky úspěchu marvelovek se však Stan Lee stal něčím, co nejde zaplatit penězi. Absolutní legendou, jménem, jehož zvuk znají ve všech koutech světa, a usměvavým mentorem, který je ztělesněním nejmocnějších superhrdinů planety. Onu pozdní popularitu si užíval plnými doušky až do úplného konce a snáze tak ignoroval osudové jizvy, kterých se na něm dopustili jiní, ale i ty, jež naopak on sám občas způsobil. A historie mu v tom zakrytí chyb a prohřešků bude pomáhat i nadále.

Stan Lee je Marvel a Marvel je Stan Lee. Není divu, že si společnost, která v nultých letech Leeovi nabídla honorář milion dolarů ročně za to, že bude prostě jen existovat a mluvit na veřejnosti o svých příhodách se superhrdiny, si po jeho smrti v roce 2018 předplatila práva na používání jeho jména, podoby a dalších statků na mnoho let dopředu. Marvel moc dobře ví, že jeho vlastní nesmrtelnost je přímo spjata s nesmrtelným odkazem Stanova jména.