Rusko se znovu ocitá za železnou oponou

Vladimir Putin miluje ruskou historii. Loni v létě na vlastní náklady vydal sáhodlouhý esej O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, který měl splnit roli válečného manifestu. Na desítkách stran dějinných úvah však ruskému prezidentovi unikl klíčový detail, který se historií Ruska prolíná napříč staletími: dopad na změnu politického režimu, který měly neúspěšné pokusy o válku.

Porážka v první světové válce připravila půdu pro Říjnovou revoluci z roku 1917. Ponížení Moskvy ve zpackané válce proti Japonsku v letech 1904 až 1905 rovněž vedlo k pokusu o převrat – byť nebyl úspěšný. Válka na Krymu z let 1853 až 1856 vyústila ve smrt cara Mikuláše I., který se o život nejspíš připravil vlastní rukou. Z moderní doby můžeme zmínit vyčerpávající boje v Afghánistánu, jež významně přispěly k pádu Sovětského svazu v roce 1991.

Během deseti let táhnoucích se bojů na afghánské půdě přišel Sovětský svaz o zhruba 14 tisíc mužů. Za prvních několik dní invaze na Ukrajině ruská vláda oficiálně přiznala ztrátu 500 vojáků. Skutečná čísla budou výrazně vyšší. Ruská senátorka Ljudmila Narusová vyprávěla příběh stočlenné ruské roty, v níž přežili pouze čtyři vojáci. A nejtužší boje přitom obě země teprve čekají.

Dá se proto předpokládat, že i tento válečný neúspěch připraví pád současné ruské vlády? Většina odborníků, s nimiž jsem o tématu hovořil, to vidí jako nepravděpodobné – přinejmenším v nejbližší době. Specialista na ruskou politiku Ben Noble z University College v Londýně se vyjádřil „skepticky k veškerým úvahám o tom, že Putina sesadí někdo z jeho nejbližších nebo že hromadné protesty veřejnosti smetou moc oligarchů“. Historik Dominic Lieven, uznávaný odborník na pád carského Ruska, také nevěří, že by se Putinův režim v nejbližší době začal rozpadat.

Na druhé straně se dá očekávat, že kvůli ekonomickým ztrátám, které v Rusku způsobí západní sankce, bude mít konflikt na Ukrajině spíš krátkého trvání. A Putin může během několika dnů přijít o to, o co usiloval uplynulých 20 let. Michael Bernstam ze Stanfordovy univerzity věří, že zmrazení aktiv ruské centrální banky bude mít krátkodobě fatální důsledky na fungování komerčních bank a dodavatelských řetězců a velká část ruské ekonomiky se proto zredukuje na směnný obchod.

Střední třída Rusů žijících ve městech si zvykla na nábytek z IKEA, iPhony, kreditní karty a dovolené v Evropě nebo Perském zálivu. Takový svět se jim uzavře. A tratit bude i řada oligarchů, kteří podporují Putina, aby si mohli bohatství udržet, protože přišli o svá mezinárodní obchodní impéria a výletní jachty.

Rusové už ztratili řadu těžce vydobytých práv a spojení s okolním světem. V mnoha ohledech je dnešní Rusko mnohem izolovanější než za studené války – tehdy mohli obyvatelé cestovat alespoň do východní Evropy a sovětští sportovci se účastnit mistrovství světa a olympijských her. Teď bylo Rusko vyloučeno ze všech mezinárodních soutěží a Aeroflot zrušil veškeré přeshraniční lety s výjimkou sousedního Běloruska. V této izolaci Rusko zůstane tak dlouho, dokud bude pokračovat v okupaci Ukrajiny.

V Rusku samotném se lidé nedostanou na Facebook a zahraniční zpravodajské portály, jako je BBC. Za šíření „falešných informací“ o válce (která se nesmí označovat slovem válka, ale speciální vojenská operace) obyvatelům hrozí 15 let za mřížemi. Ruský režim se stal stejně totalitní jako Čína – jen bez fungující ekonomiky, možnosti cestovat do zahraničí a spotřebitelského zboží, díky čemuž čínská střední třída režim toleruje.

To, jak rychle Putin sáhl po represivních opatřeních, ukazuje, jak nepříjemně se mu situace na domácí scéně vymyká z rukou. Ruským boháčům a střední třídě z měst začíná docházet trpělivost a ruskému diktátorovi (protože jinak než diktátorem Putina nazvat nelze) proto nezbývá než spoléhat na dvě základny svých podporovatelů: běžné Rusy z venkova a nejbližší okruh loajálních stoupenců.

Ruské průzkumy veřejného mínění ukazují, že podpora války je ve společnosti vysoká. Avšak vzhledem k tomu, jak všudy­přítomný je v ruské společnosti politický útlak, výsledky takových průzkumů nelze považovat za spolehlivé. Z rozhovorů s konkrétními lidmi však vidíme, že Putinově verzi o invazi na Ukrajině věří spousta, možná dokonce většina Rusů. Státní televize má narativ o ukrajinském konfliktu pevně pod kontrolou.

Je možné, že realita – v podobě počtu obětí a ekonomického strádání – propagandu brzy dostihne. Ale i tak – veřejné protesty si v Rusku žádají nesmírnou odvahu. Demonstrantům hrozí brutální střet s policií, vězení a ztráta povolání. Předloňské potlačení protestního hnutí v Bělorusku ukazuje, že represe fungují, pokud jsou vykonávané s dostatečnou krutostí.

Spíš než protesty proto Putina může odstranit palácový převrat. Politolog Milan Svolik podotýká, že „drtivou většinu diktátorů připraví o moc někdo, kdo se s nimi nachází za zdmi prezidentského paláce, spíš než davy mimo něj“. Putin je ale podle všeho obklopen věrnými následovníky, kteří sdílejí jeho nacionalistický a konspirační pohled na svět a jejichž osudy na něm závisejí.

I kdyby někdo z jeho nejbližších začal pochybovat, pokusit se Putina odstranit by bylo mimořádně riskantní a těžké. Ruský prezident už dlouho dobu neudělá krok bez doprovodu svých bodyguardů, řada z nich si za ty roky přišla na pozoruhodné jmění.

Jiní diktátoři, například Robert Mugabe v Zimbabwe či Nicolás Maduro ve Venezuele, své země uvrhli do chudoby a mezinárodní izolace – navzdory tomu se jim podařilo se u moci udržet pěknou řádku let.

Hrozí něco takového v dnešním Rusku? Dokáže Putin svou zemi po letech opět uzavřít za železnou oponu? Odpověď na tuto otázku bude klíčová nejen pro osud Ukrajiny a Ruska, ale i zbytku celého světa.

Gideon Rachman, FT