Evropě včetně Česka to znovu připomnělo, jak moc je jejich hospodářství závislé na dění v zahraničí. Je to však změna mnohem širší. Kvůli výpadku ropy z krizové oblasti, který ovlivňuje cenu po celém světě, už zase víme, jak křehký je náš blahobyt, jenž z velké části stojí a padá s dostatkem relativně laciné ropy. Ve chvíli, kdy ceny ve světě rostou, jsme ještě menší než malí.

Proto není divu, když se vláda – minulá i současná – ohlíží po nových zdrojích, které dosud využívala možná málo, případně na ně trochu zapomněla. Ázerbájdžán, jak se můžete dočíst v pondělním čísle Eura od strany 14, je onou zemí zaslíbenou, která Česko nenechá v ropné krizi na holičkách. Do Česka jsme schopni z této části světa přivézt více než třetinu celkové ropné spotřeby, a to je opravdu ohromná nabídka.

Čím dál tím víc budeme muset přemýšlet o tom, odkud a jak budou do Česka putovat strategické suroviny. Nikoli pouze kvůli fosilním palivům, ale i kvůli vzácným kovům, bez nichž mimochodem nevyrobíme téměř nic moderního. Vrací se tak otázka soběstačnosti, kterou otevřely klauzury během pandemie covidu-19. Lze si vůbec představit, že někde taková zcela suverénní a soběstačná země v dnešním světě existuje?

Boj o íránský obohacený uran a viditelnou sílu amerického prezidenta jistě ještě nekončí. Válka zatím nemá diplomatické řešení, ať už ale pouštění bomb na Persii přinese nakonec cokoli, v jedné věci se splést nemůžeme. Krize na Blízkém východě jasně říká: toto není konec, připravte se na horší varianty. Ti, kdo jsou v současném konfliktu přímo zapojeni, to už vědí. My, pozorovatelé z Evropy, si na to musíme rychle zvykat a přizpůsobit tomu své budoucí chování. Přinejmenším hledat způsob, jak diverzifikovat energetické zdroje, na nichž jsme životně závislí. Platí přitom, že čím více proudů „fosilního zlata“ do Česka poteče, tím lépe. Samozřejmě s výjimkou zdrojů, jež jsou od počátku nepřátelské, jako jsou ruská ropa a plyn. Ty ázerbájdžánské nabízejí v tomto směru poměrně velké možnosti.

Aktuální ropná krize předkládá i více témat k přemýšlení, která se permanentně rozvíjejí s probíhajícími změnami ve světě. Otázkou například je, do jaké míry je Evropa schopna oživit své vlastní fosilní zdroje, k čemuž například USA vyzývají Británii – totiž aby intenzifikovala těžbu plynu a ropy v Severním moři. Anebo bráno z druhé strany: jak moc je Evropa schopna dostát svým starým plánům na soběstačnou nefosilní energetiku, tedy kdy se politicky i ekonomicky odpojí od divokého dění na Blízkém východě?

Odpověď je ještě hodně daleko ve hvězdách. Zatím tedy berme Ázerbájdžán jako tu nejlepší ze všech možností, jak do budoucna přežít dobu nejistoty. A rychle přemýšlejme o tom, jak fosilně, či nefosilně dál.