Je to pěkně vidět na příkladu ODS, která zčásti hlasovala pro nový vládní návrh na snížení odvodů osob samostatně výdělečně činných, ačkoli předchozí vláda vedená bývalým šéfem ODS Petrem Fialou tyto odvody naopak zvýšila, aby tak dohnala nerovnosti v platbách mezi OSVČ a běžnými zaměstnanci. Takový posun v průběhu pár měsíců opravdu rozum nebere. Poslanci ODS, kteří pro návrh Babišovy vlády zvedli ruku, mluví dokonce o „rozumném návrhu“, který si zasloužil podporu, protože živnostníky ODS podporuje již tradičně.

Těžko se tomu dá rozumět. Znamenalo by to totiž, že v minulém volebním období, kdy se odvody OSVČ, včetně odvodů v systému paušální daně opakovaně zvyšovaly, buď vláda nedělala rozumnou politiku, nebo dokonce nemyslela na živnostníky. Všichni si ale pamatujeme, proč to vláda tehdy dělala. Jedním z důvodů bylo zvýšení základu pro výpočet důchodů OSVČ, ale především snaha získat peníze pro větší konsolidaci státních financí. Za ni má dnes odpovědnost už Babišova vláda, a tak se snadno zvedá ruka pro pilíře vlastní ideologie.

K čemu taková politika vede, jsme v minulosti viděli při jiném, mnohem důležitějším hlasování, v němž ODS podpořila vládu Andreje Babiše. Bylo to zrušení superhrubé mzdy a faktické snížení daní na patnáct procent za první Babišovy vlády. I v té době to byl pro ODS rozumný návrh, který tehdejší šéf ODS a budoucí premiér Petr Fiala obhajoval mimo jiné tím, že je potřeba využít každé příležitosti ke snížení daní, protože to je vždy dobré.

Andrej Babiš

Rozumný návrh se Petru Fialovi vrátil poměrně rychle jako politický bumerang, který měl nakonec smrtící dopad. Rok po hlasování ve Sněmovně (pro bylo ANO, ODS a SPD) se nová Fialova vláda začala trápit obrovským výpadkem příjmů ze zrušené superhrubé mzdy. Od té doby marně hledala jiných sto miliard korun, které by vyvážily narůstající rozpočtové schodky. Zrušení superhrubé mzdy přispělo k narůstajícímu strukturálnímu deficitu, který se dnes blíží čtvrt bilionu korun. Rozumný návrh se proměnil v černou můru českého rozpočtování, s níž se dnes pro změnu už musí prát premiér Babiš a jeho lidé. A o to také jde: když to není na nás, stává se rozumným i návrh, který vyhodí z rozpočtu sto miliard (zrušená superhrubá mzda), ale i miliardy čtyři (nižší odvody OSVČ). Hlavní je, že je to v souladu s ideologickým přesvědčením strany.

V případě ODS je to pravicové přesvědčení, že lidé se svými penězi naloží lépe než stát. Jenže: nižší daně znamenají také nižší příjmy státního rozpočtu a tím také tlak na snížení velikosti státu, protože každá pravicová strana přece míří k vyrovnanému rozpočtu. Když se ušetřilo na daních a rozdaly se peníze lidu, který je užije lépe, musí se nutně ušetřit na státu. K tomu se ale ODS neodhodlala a místo toho dál držela velikost sociálního státu na staré úrovni. Totéž dnes dělá vláda ANO a dvou malých vyhraněných stran. Aby napravila dopady starého rozumného nápadu, muselo by se ořezat ve veřejných službách minimálně sto miliard, a to si vláda pro „naše lidi“ nemůže dovolit, vždyť to nedokázala ani autentická česká pravice.

Přesto nelze hlasování ODS s vládou považovat za zcela negativní. Princip – totiž hlasujeme pro rozumné návrhy klidně s vládou – není špatný, a mohl by dokonce prolomit jinak dosti zoufalou polarizaci české politické scény. Jde ale o to, dostatečně hluboce a kontextuálně posuzovat, co je a co není „rozumný návrh“. Ani splnění bodů vlastního stranického programu nemusí být v omezených souvislostech vždy rozumné a přínosné. A jak nejlépe vědí právě pravicoví politici, kritizující standardně své levicové oponenty, „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.

Hlasovat s vládou znamená vždy převzetí spoluodpovědnosti za to, co přijde. Hlasovat se proto dá jen ve chvíli, kdy jste si plně vědomi nevýhod, které takto schválený návrh přináší. Zkrátka i opozice by měla hlasovat tak, jako by byla ve vládě. Jinak se i ten zdánlivě nejrozumnější návrh dříve či později změní v menší či větší katastrofu.

V případě odvodů OSVČ došlo tedy k prolomení politických ledů. Hlasování vlády s opozicí je, jak vidno, u rozumných návrhů možné. Bude zajímavé nyní sledovat, kde a jak se taková rozumnost bude časem vynořovat a co podobný rozumný konsensus dokáže v politickém naladění změnit. Zda bude jen výjimkou potvrzující pravidlo vzájemné nenávisti, anebo naopak počátkem potřebné širší politické shody na věcech, které společnost nejen ocení, ale i nutně potřebuje.