Dostat čtvrtmilion lidí na pražskou Letnou je samo o sobě pozoruhodné. Svědčí to o prudce rostoucí míře nespokojenosti velké části českého obyvatelstva. Poslední demonstrace ale také ukázala, v čem je problém takových občanských akcí. Hodně a pěkně se mluví (proto ta slova o politickém kýči), ale příliš zeširoka, málo se míří na terč, tedy na konkrétní politické kroky, které už lid v ulicích sám neudělá.

Víkendová demonstrace na Letné byla ze všeho nejvíce kulturním protestem. Vyjadřovala se nespokojenost s novou politickou kulturou, kterou do českého demokratického prostředí dominantně zavádí aktuální vládní koalice, vzniklá po posledních volbách. Strach o proměny podoby české demokracie, která souvisí s tímto novým kulturním proudem konzervativního populismu, má různorodé podoby. Bojíme se o osud různých zákonů a ministerstev, šíří se obava, že Česko odbočí na slovenskou či maďarskou cestu politického uzurpování veřejného institucionálního prostoru (opět ten pochod institucemi) a přiblíží se natěsno ruskému vlivu, s nímž má česká společnost negativní historické zkušenosti. To všechno jsou obavy víceméně oprávněné a pochopitelné. Protestuje se však spíše proti změně politického naladění země, které se vlivem nové vlády mění, mizí konkrétní cíle politického boje, bez nichž se i ty nejmasovější občanské protesty časem rozplynou v emotivních výstupech na sociálních sítích, což se fakticky děje i dnes.

Politickou kulturu či převládající politické naladění nelze změnit jen tak, protože má mnohem více společenských proudů a vlivů a není fixováno – i když se to tak na první pohled zdá – jen na kopírování destruktivních příruček zahraničních politických nadací a autoritářských vzorů vlády. Jde v posledku o souboj ve vytváření politických nástrojů z různorodých mnohostí ve společnosti. Konkrétní volební politizace či aktivizace těchto pestrých hnutí je nakonec tím, co rozhoduje o moci ve státě a o hlavním vlivu na konkrétní podobu vykonávání politiky. Není to už výkon programového přesvědčování, protože hlavní roli hrají dovednosti v oblasti davové psychologie. V pozdně moderní době se tento boj vede především skrze digitálně šířenou propagandu, neboť už nejde o obecnou civilizační informovanost, snažící se nabízet co možná nejjasnější pohled na to, co se děje, natožpak hledat nějakou pravdu, nýbrž o dodávání „informací na míru“, tedy zprávy určitého kulturního typu, jejichž smyslem je formování voličské mnohosti „správným“ politickým směrem. Slovo in-formovat, tedy vtiskávat někomu či něčemu určitou formu, získává opět na své „původní doslovnosti“. Politika je přítomné tvarování mnohosti davu, ne nabídka utopie či plánu, podle něhož může společnost fungovat.

Opozitní vyhraněnost znemožňuje setkání nad společným, neboť vylučuje prostor zprostředkování, a tedy i jisté vyjednávání či prostupování opačných stanovisek. Politická kultura se stává kulturou vylučování, a to ze všech stran. Opozice, to už nejsou lidé, kteří stojí proti mně s jiným názorem, jsou to stále častěji nepřátelé ohrožující mou existenci, a to až ve fyzickém smyslu. Demokratická politika přestává být demokratickou právě proto, že chybí místo mediace, kterým byl dříve svobodný veřejný prostor, dnes svazovaný nesvobodou propagandy v zájmu mé politické kultury.

Demonstrace na Letné, která je také vylučována z místa zprostředkování, nepřímo tematizovala i tento informační pohyb, a to ve snaze vyzdvihnout nutnost existence svobodných médií veřejné služby, která by se rozhodně neměla stát místem ideologicky řízeného souboje opačných propagand. Ochrana médií veřejné služby v tomto smyslu je ostatně součástí zákona, který tato média zřizuje. Jakýkoliv posun v tomto směru je nutné se společností jako celkem vyjednat, nestačí přitom vyhrát volby a schválit „svůj“ zákon. A právě tady je typově ten největší prostor k občanské aktivitě proti nástupu nové politické kultury, s níž ústavní pořádek České republiky nepočítá.

Kulturní boj možná probíhá plošně, ten politický si však žádá konkrétní bitvu o instituce, v nichž se ta která politická kultura projevuje či vyjadřuje. Demonstrace protestu je jistě legitimní vždy, je to občanské právo, svůj zásadní politický význam má ale až ve střetu o instituce, které drží jakýkoliv kulturní řád pohromadě. Demonstrovat na Letné životní postoj vůči aroganci moci je něco jiného než vyjadřovat politický požadavek a zásadu, na níž musíme jako demokratická společnost trvat.

Až v boji o konkrétní instituty či instituce, které občanům i politikům stojí za to (držet je, či bourat), vystupuje reálná síla protestního davu. Velká obecná demonstrace proti polarizujícímu populismu postfaktické doby je asi fajn, až ta konkrétní, vyhraněně politická je schopna něco podstatného udržet, nebo změnit.