Krize liberální demokracie, tedy všeobecného konsensu na tom, že jde o nejméně špatný systém organizace lidské společnosti, se táhne už dlouho a je rozebírána ze všech stran. Jednou z příčin, proč se tento systém v sobě tak otřásá, je nedostatečné plnění politických slibů. Vztah mezi politiky a voliči se rozklížil, protože politici naslibovali hory doly a neplnili téměř nic. Nedodali – jak se dnes s oblibou říká s odkazem na anglické „deliver“ – demokratickou zásilku, kterou si u nich voliči objednali. Je to, jako když si na e-shopu koupíte zboží a do schránky vám přijde balík a v něm není NIC.

Populistická politika, která se vůči liberální demokracii dnes vymezuje, proto staví na tom, že sliby plní a bude plnit. Dá lidu to, co si lid žádá, ne jako ti takzvaní „demokratičtí politici“. Lid si žádá a objednává, lid dostává, tak má vypadat demokracie, samozřejmě bez přívlastků. Taková odběratelsko-dodavatelská demokracie už ale vůbec neprobírá, co se slibuje. Slib je pro jednou slib, nová posvátná kráva demokracie, a přes něj nejede vlak. Kdo neplní sliby, jde jednoduše od válu, a přijde další, který třeba splní.

Na plnění slibů se odvolává i současná vláda Andreje Babiše. Ale samozřejmě jen u těch položek, které je skutečně schopna snadno plnit. Například zlevnění hypoték či nižší ceny energií a pohonných hmot nebo vyšší valorizace důchodů pro všechny či zpřístupnění všeobecně levného zdravotnictví, to tak snadno splnit nelze, a tak se vládnoucí koalice soustřeďuje na snadná a ke všemu symbolická vítězství v oblasti kulturních válek. Zrušení koncesionářských poplatků pro média veřejné služby, jejich financování ze státního rozpočtu a jeho výrazné omezení je jednou z takových pohodlných „dodávek slibů“. Právě na tomto původně zdánlivě snadném vítězství je vidět, v čem je v demokracii slibů ten největší problém.   

Posvátnost slibu voličům zcela vytěsňuje jeho podstatu. Tedy co, jak a proč se slibuje. Politici by také mohli slíbit exekuci automobilů nebo bezplatné jídlo a vstup zdarma na fotbal pro všechny, všichni ale cítíme, jak velké limity by takový slib měl. Jinak řečeno: slibem politici nezarmoutí, jde o to, aby se dostatečně jasně vyargumentovalo, že úprava míří k lepšímu. V případě médií veřejné služby je to otázka, jak převedení na rozpočet vylepší funkčnost a kvalitu veřejné mediální služby?

Není náhoda, že taková otázka vůbec nepadá, protože pro slibující není relevantní. Jde totiž o zcela vnějškovou akci, v níž dojde ke slibované změně, aniž by se vedla diskuse, v čem celý ten systém bude lepší. Jediná odpověď, která je slyšet, spočívá v sociální úlevě občanům o dvě stě pět korun měsíčně. S kvalitou veřejné služby to ovšem nemá co dělat. Naopak navrhované radikální snížení rozpočtu médií, placených nově z rozpočtu státu, tedy z vybraných daní, dává tušit, že dojde také k omezení služby, což předem nedává žádnou záruku jejího obsahového vylepšení. Vylepšení systému se nekoná, přestože slib bude zřejmě splněn. Společnosti jako celku to nic dobrého nepřinese.

A to už vůbec nebereme do úvahy, že o splnění tohoto slibu podle průzkumu opravdu stojí asi jen 11 % voličů současné koalice, kteří považují za zásadnější splnění slibů ekonomických, od levnějších energií po přístupnější byty. Podobně nepodstatné je navrhované zanesení české měny do Ústavy ČR, které ekonomickou situaci v Česku nijak nevylepší a ničím ji nerozvine. Ani to není pro voliče slibová priorita. Sliby a jejich plnění mají své hierarchie. Jenže u těch hlavních slibů se žádná zásilka do krabice zatím nebalí a hned tak se balit nebude.

Vláda navíc zcela pokřivuje podstatu svého působení. Není tu totiž od toho, aby primárně plnila sliby svým voličům. Není totiž vládou svých voličů, nýbrž vládou České republiky, tedy všech občanů a celého českého politického společenství. Byla jí na základě demokratické volby svěřena správa země, nezdědila žádné vlastní panství. Proto také ve slibu člena vlády stojí: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužívat svého postavení.“

Nezneužívat svoje postavení a svědomitý výkon dobré vlády ve státě, to je to, oč tu běží. Plnit za každou cenu sliby, které nepřináší viditelné zlepšení většině, není svědomitý výkon, zato jde o zneužití vládního postavení ve prospěch úzce vybrané skupiny občanů. Místo vládnutí pak sledujeme až feudální panování, v němž je důležité jen to, co říká premiér: „Podstatné je, co chci já!“ Demokracie se tu (ne)projevuje jako jistá kultura, na niž při vyjednávání spoléháme.

Krize liberální demokracie vychází primárně ze zklamání sociálního, tedy z všeobecného pocitu, že systém nevytváří dostatečné příležitosti pro sebeuskutečnění většiny. V Česku v tom bývala silná masarykovská tradice. První prezident nového samostatného státu vždycky zdůrazňoval, že bez sociálně-ekonomického rozměru, který překoná „degradující bědnost“ a v němž „člověk člověku nesmí být prostředkem“, žádná demokracie není možná.

Demokracie nestojí a nepadá s plněním konkrétního slibu levnější nafty nebo zrušení poplatků za cokoliv, nýbrž na systematickém dlouhodobém naplňování všeobecného příslibu společnosti, v níž se bude lidem společně žít lépe. Vylepšovat, ne pro radost destruovat, co bylo a už nemá být. Demokracie tu nakonec není jen pro lidi, podstatné je, jak říkal Masaryk, aby probíhala s lidmi… A to je ten největší slib, který je schopna nabídnout.