Babišova vláda se po půl roce zcela zahalila do mantry – Plníme, co jsme slíbili! Největší slabinou liberální demokracie, vůči níž se dnešní kabinet už přímo vymezuje, byly totiž neplněné sliby a tím prodlužovaná, trvalá frustrace voličů. To se mělo nyní v nové „demokracii pro lidi“ zásadně změnit. V jednotlivostech to možná funguje, komplexně je ale s takovým plněním už docela problém. Navíc si vláda, podobně jako předchozí kabinety, přisuzuje řadu zásluh, které jí vůbec nepřísluší, je jen zkrátka u toho, když se něco pozitivního děje, což je například vidět na prezentaci klesajících cen potravin.

Šéf SPD Tomio Okamura se svou pověstnou prostomyslnou přímočarostí například na sociálních sítích vyzdvihl, jak současný ministr zemědělství za SPD Martin Šebestyán snížil ceny másla, které tak ulehčují život občanům, jak „naše vláda slíbila“, pravil Okamura. Všichni ale vědí, že ceny másla už dlouho ovlivňuje přebytek mléčného tuku na trhu, jde tedy o tržní, nikoli politicky způsobený efekt. Přesto ho Okamura prohlásí za politicky vytvořený. Věta „za naší vlády klesají ceny potravin“ je pravdivá, ale s prací vlády to nemá skoro co dělat.

Tak je to s vládním plněním slibů i v řadě jiných oblastí. Ministr kultury Oto Klempíř například tvrdí, že se mu podařilo zvýšit úroveň odměňování v podhodnoceném oboru kultury. Jenže to není tak úplně jeho výkon, nýbrž důsledek zvýšení platů v celém státním sektoru, k němuž vláda přistoupila a který není tak diferencovaný, jak by bylo potřeba. Mizerné platy lidí v kultuře by si žádaly na dorovnání úplně jiné částky. Totéž platí o platech učitelů, které se během působení minulých ministrů propadly na nejnižší úroveň za posledních dvacet let a k věčně slibované hranici 130 % mají ještě velikých dvacet dva procentních bodů. Jistě, tyto hranice se nedají dosáhnout za půl roku, ale nedokáže to ani plošné navyšování platů bez resortního rozlišování politických priorit. Je-li politickou prioritou všechno všem, zůstane všude zase jen mizerný průměr.

Přesto je pravda, že se vláda výrazně podílela na snížení růstu cen. Méně se už připomíná, za jakou cenu. Snížení ceny pohonných hmot státní regulací je tvrdým zásahem do tržního prostředí a dlouhodobě se dá těžko obhájit. Ještě pochybnější je ale tvrzení: „Snížili jsme ceny elektřiny.“ Vláda pomohla k poklesu ceny elektřiny tím, že začala platit náklady na obnovitelné zdroje místo spotřebitelů. Sedmnáct miliard korun ročně chce na toto „snižování cen“ vynakládat až do konce svého mandátu. Jinými slovy: vláda dotuje cenu elektřiny z daní občanů či z rostoucího dluhu, který daňoví poplatníci také průběžně splácejí. Snížení ceny elektřiny je tedy iluzorní politický trik cenového polštáře. Jde o rozmáchlou dotační politiku, kterou budeme muset všichni tak jako tak zaplatit. Na složenkách jsou ale menší částky a o to v politice jde. Dalo by se to říct i stručněji a příměji: půjčili jsme si od vás na to, abychom vám zlevnili elektřinu, dotaci později jistě rádi zaplatíte, hlavní je, že je teď levněji, prosím, tleskejte, plníme, co jsme slíbili!

Vláda splnila řadu slibů hned: například EET 2.0, z jejíchž výnosů, jak objevil premiér Babiš, se zaplatí budoucí rozpočet veřejnoprávních médií, převedených finančně na státní rozpočet. Důchodce, kteří také nejvíce konzumují média veřejné služby, ale nechává „vláda splněných slibů“ dál „okradené“ o sníženou valorizaci minulé vlády. Pro současné vládní politiky to přitom byla symbolicky nejdůležitější agenda nejtypičtější skupiny jejich voličů. Stejně tak se táhnou úpravy věku odchodu do důchodu a slevy na dopravu. Vše nejde hned, zřejmě proto, že rozpočet není nafukovací. I to se ale díky této vládě může změnit.

Vláda splní slib rozpočtové konsolidace tím, že přepsala zákon, díky němuž se část státem ovládaných peněz nebude v rozpočtu zobrazovat. Je to starý trik už od vlády Miloše Zemana, která chtěla ukrývat dluhy do mimorozpočtových fondů, jež se nestávaly součástí státního deficitu. Babišův kabinet to chce dělat podobně: ačkoliv dluh celkově poroste, státní finance to nebude číselně zatěžovat, ostatně i výdaje na zbrojení nad dvě procenta HDP a příslušnou infrastrukturu ve veřejném zájmu se dnes v Evropské unii nemusejí do deficitu státu počítat. Někdy se EU zkrátka hodí i politikům, kteří ji kritizují a nesouhlasí prakticky s ničím. I zde ale existuje riziko, jak ukazuje například německá zkušenost, že uvolněné peníze budou ve veřejném zájmu místo na bezpečnosti země pracovat na vyvážení sociálního a jiného politického tlaku.

Zákon o uvolnění pravidel konsolidace státního rozpočtu je nakonec doposud nejdůležitější zákon. Česko totiž chystá mnoho velkých investic, například na finančně a logisticky náročnou výstavbu jaderných bloků v Dukovanech, kde se infrastrukturní stavby a výdaje ve veřejném zájmu jen pohrnou. Místo takového „krycího zákona“ bychom si spíše měli zvykat říkat otevřeně a nahlas, jak se věci mají.

Nic není zadarmo a každý splněný slib něco stojí. A pokud na něj nejsou peníze, plnit se nedá. Kreativní účetnictví je špatné v každé verzi, ať už ji v předchozí vládě předváděl ministr Stanjura, nebo ministryně Schillerová v té dnešní. Říkat plnou pravdu, nejen tu pěknou napůl, potřebujeme zejména na ministerstvu financí. Plňte sliby, ale jen když na ně budete mít!