Vzpomeňme jen, jak se z Vysočiny vrátil Miloš Zeman a hned dvakrát se napřímo stal prezidentem. Byla to Zemanova pomsta za to, že ho při nepřímé volbě hlavy státu ponížili v parlamentu jeho straničtí kolegové z ČSSD ostentativním nezvolením, a byla to pomsta dokonalá, která nakonec nejstarší českou politickou stranu totálně zničila.

Nicméně většina politiků se nevrací do politické arény, ale jen do světla mediálních spotových lamp, protože jim chybí rezonance ve veřejném prostoru. Říká se tomu touha po relevanci. Chtějí být nejen slyšet, ale také být slyšeni. A tak můžeme sledovat Václava Klause plnícího roli stínového prezidenta při oslavách vzniku republiky, putování Jiřího Paroubka od jedné podivnější nacionalistické skupiny k druhé, Lubomíra Zaorálka natáčet apelující mírová videa nebo Mirka Topolánka uvažujícího o komplexní proměně současného světa v podcastovém formátu. Každý se předvádí tak, jak dokáže a jak potřebuje, a vrací na hlavní politické jeviště něco z toho, co mu v minulosti bylo v politice vlastní a co nám možná dnes nějak může chybět.

Jedním z těch, kdo odešli z hlavního pódia, snad aby se mediálně s novou silou vrátili, je i bývalý ministr financí Miroslav Kalousek, s kterým v tomto čísle přinášíme velký rozhovor. Do paměti se zapsal jako ministr financí, který musel bojovat s velkou globální finanční krizí, jež v roce 2008 udeřila i na Česko. Sám dnes tvrdí, že úsporná opatření, která tehdy zavedl, byla možná příliš přísná a konsolidace veřejných financí měla probíhat pomaleji. Zároveň se díky tomu „čištění“ usnadnil rozjezd nejlepšího desetiletí růstu české ekonomiky v historii.

Kalousek je ve veřejném prostoru nejvíce zajímavý tím, jak vrací do hry staré uvažování o politice. Podobně jako jiný ministr financí z minulé doby Ivan Pilip připomíná politiku jako „střet idejí a argumentů, které tyto ideje obhajují“. Ani rozpočtová politika si v tomto uvažování nevystačí s pouhými hezkými slovy, ale vyžaduje jasné propočty a také vyrovnávání bilance příjmů a výdajů, které od dob reálného socialismu udržovala většina vlád. V této „staré škole politiky“ si nevystačíme s emocemi a dojmy, jež přesvědčují, protože ten hlavní, koho je třeba přesvědčit, je rozum. Politika je druhem racionality. Srdce je sice silný tahoun politické příslušnosti, ale špatný pán při určování směru a praktických kroků.

V rozhovoru s Miroslavem Kalouskem se můžete s touto „starou školou“ potkat přímo a můžete si také sami říct, zda nám tento druh politického rozumu dnes opravdu chybí. Ale i to, zda ho lze v dnešním bláznivém, divokém světě bez jasných ideologických vodítek a hodnotových zásad vůbec ještě vzkřísit. Nakonec se tedy pokusit odpovědět i na otázku, zda více či méně rázné návraty starých politických bardů do veřejné debaty mohou společnosti pomoct v lepší orientaci v tom, co je třeba dělat a kam v dnešní turbulentní realitě cíleně jít.