Starý skicář plný nápadů

Poprvé jsem tvorbu Jiřího Krejčiříka zaregistrovala na Designbloku 2019, kde v rámci přehlídky Art House v Lapidáriu Národního muzea vystavoval konferenční stolky Odyssey a Kalokagathos. Dva masivní kusy nábytku inspirované estetikou starověkého Řecka a tvorbou Josipa Plečnika Krejčiříkovi přinesly prvenství na Cenách Designbloku a mimo jiné také uznání na stránkách časopisu Dolce Vita. „Díky tvému článku si stolek Odyssey objednala klientka do svého bytu v Londýně, což byla první objednávka stolu z této kolekce,“ svěřil mi designér, když jsme si koncem září povídali v jeho vysněném studio-showroomu na Vinohradech. Na tuto návštěvu jsem se těšila od chvíle, kdy mi Jiří Krejčiřík loni s neskrývaným nadšením vyprávěl o novém prostoru, který proměňuje do podoby, již už dlouho nosí v hlavě. „Ateliér jsem hledal přes inzeráty, známé architekty, dal jsem i storýčko na Instagram s obrázkem a popiskem My dream studio. Ozval se mi kamarád, architekt René Dlesk, a rovnou se zeptal, kdy s tím začneme. Zrovna totiž se svým studiem RDTH pracovali na projektu činžáku v Bořivojově ulici, v němž byl volný přízemní prostor,“ vzpomíná designér. Nakonec dvě místnosti, jednu s oknem do parku na Žižkově náměstí a druhou orientovanou do malého dvorku, které byly v úplně dezolátním stavu, koupil a ve spolupráci s architekty RDTH začala kompletní rekonstrukce.

„Byla to skvělá příležitost udělat si celý prostor podle sebe – nechal jsem odhalený starý cihlový portál mezi oběma místnostmi i původní režné zdivo. Podél celé protější stěny jsme navrhli vestavěnou stěnu z nerezi, v níž je umístěna koupelna, toaleta a úložné prostory. Je jako studený ledovec, který nerovnoběžně přetíná prostor. Její zkosení není samoúčelné, kopíruje členitost, kterou ale zároveň vyčistila,“ popisuje.

Všechno je od Krejčiříka

Vše, co Jiří ve svém studiu má, si od A do Z navrhl sám (snad kromě starých sešitů, do nichž si kreslí své návrhy a které má ještě po svém dědečkovi, učiteli). „Když jsem vymýšlel podlahu, napadlo mě, že bych do ní mohl zalít vzpomínky z cest a různých projektů. Hledal jsem firmu, která byla ochotná akceptovat, že jim do betonové podlahy budu přidávat další, větší kameny. Takže kromě carrary a jiných drobných kamínků jsem tam vkládal svou sbírku. Najdete tu třeba i kámen z instalace Sabine Marcelisové pro SolidNature z milánského design weeku. Stejné téma jako na podlaze jsem rozpracoval také na betonové desce kuchyňské linky.“

Nízký kuchyňský blok s nerezovým povrchem stojící na kónických kovových nohách je Jiřího nejnovější projekt, který vznikl ve spolupráci s firmami Futuro a Towárna (betonová deska). „Chyběl mi tam nějaký osobní motiv, proto jsem vlastnoručně vytvořil tento expresivní 3D prvek na nerezových dvířkách. Vnitřek je z kořenice, jasanové dýhy, a dna šuplíků jsme vystlali přírodním linoleem, které je i na desce pracovního stolu.“

Tím se plynule dostáváme k dalšímu výraznému kousku nábytku. „Chtěl jsem, aby splňoval požadavky kancelářského stolu, ale zároveň tak nevypadal. Je vyroben z masivního jasanu, uprostřed jsou úložné prostory pro rozvod kabelů a zespoda zásuvky. Zároveň se na něm objevuje signifikantní prvek, který mě teď provází, a to jsou zabarvované konce. Jsou na oltáři (Anne’s Altar, 2022) i na nové kolekci pro BUDU (židle a stůl), jež měla premiéru na Designbloku, nebo na hranách vestavěné skříně v ateliéru.

Žižkárna i Sutnarka

Když poslouchám Jiřího vyprávění o tom, co vše umí udělat sám vlastníma rukama, pídím se po prapůvodu jeho zručnosti a toto téma nás vlastně zavádí na úplný začátek jeho kreativního příběhu. „Když mi bylo dvanáct až sedmnáct, měli rodiče chatu na Slapech, kde jsem se dvěma kamarády stavěl srub v lese na stromech a v něm jsme trávili celé léto. Během jeho stavby jsem určitě získal nějakou zručnost. Nejvíce mi ale v tomto ohledu dalo studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze, v takzvané Žižkárně. Ta se mimochodem nachází přímo tady na Žižkově náměstí, naproti mému studiu, a v tomto přízemním prostoru bydlel správce domu, který byl zároveň školníkem na naší škole. Žižkárna byla hodně inspirovaná Bauhausem, studoval jsem tam design nábytku a interiéru a jako studenti jsme měli k dispozici krásné, plně vybavené dílny se starými litinovými stroji, takže to, co jsme si navrhli, jsme si i sami vyrobili,“ vzpomíná Jiří. Ve studiu pak pokračoval v Plzni na Sutnarce (Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara) a půl roku strávil na Škole designu při Královské akademii umění v Kodani, kde začal pracovat na své diplomce – jídelní stůl a židle Langskip & Leidangskip jsou inspirovány konstrukcí vikingských lodí. „Pointa projektu byla v tom, že jsou všechny části nábytku vyřezané na CNC a složené bez pomoci lepidla. Židlí jsem vyrobil deset, šest jich koupilo jedno grafické studio a čtyři mám já, stále drží.“ Na jedné z nich sedí u pracovního stolu ve svém studiu a plní skicář svými nápady.