Premiér Andrej Babiš přiznal prohru. Označil výsledek senátních voleb za katastrofu. Jen jaksi neví, zda za něj mohou více neschopní kandidáti a líné týmy kolem, anebo nepřející „opoziční média“, která hází ANO klacky pod nohy. Premiér si nepřipustil, že by za nulovým výsledkem mohla být i nespokojenost s dosavadním výkonem vlády. „Naši voliči“ nepřišli, to je zřejmé, ale ne proto, že nesouhlasí s politikou vlády, nýbrž proto, že je nikdo nemobilizoval, soudí předseda vlády a šéf ANO.

Babiš svou myšlenku nedokončil. Nedostatečná mobilizace voličů totiž nesouvisí pouze s tím, že lídři ANO neměli čas objíždět republiku jako jindy, protože musí pracovat ve vládě, jak tvrdila Babišova dvojka Karel Havlíček. Voliči ANO nepřišli ze dvou důvodů. Zaprvé: Babiš voličům dlouhodobě tvrdí, že Senát je zbytečný a drahý a je k ničemu, proč ho tedy politicky podporovat? Druhý důvod je podstatnější. Babiš, podobně jako v Praze či v jiných městech v komunálních volbách, tahal své kandidáty do Senátu často náhodně z klobouku, nikoli dle klíče „známá a kvalitní osoba, za níž něco je a místní lidé ji znají“, nýbrž bral všechny, kdo byli po ruce, byli loajální a měli zájem.

Za Babiše to přesně takto vyjádřilo jeho bývalé regionální eso Ivo Vondrák, bývalý hejtman Moravskoslezského kraje za ANO, který z Babišova sdružení odešel. Vondrákovi, spoluzakladateli hnutí Osobnosti pro kraj (OK), se podařilo v Karviné prosadit do Senátu Petra Kazíka, ředitele opavského divadla, proti kandidátce ANO, starostce v Orlové. Babišovi se zdálo, že tento obvod je jasně vyhraný, podobně jako ANO vidělo výhru předem v Přerově či sociálně slabším Chebu. Ani tam ANO nenašlo silnou osobnost, která by mohla konkurovat. Selhání ve svých voličských baštách samozřejmě ANO bolí nejvíce, přesto si nepřipouští, že by to bylo i kvůli politice, kterou momentálně dělá, i kvůli výběru arivistů, které voličům nabízí.

Symbolicky nejhorší prohra v dějinách voleb do Senátu je pikantní ještě z jednoho důvodu. Andrej Babiš od svého vstupu do politiky tvrdí, že by pro něj a jeho hnutí bylo nejlepší, kdyby se do Sněmovny volilo většinovým systémem, protože pak by mohlo vládnout samo. Bez obtěžujících koalic a kompromisů. Volilo by se buď přesně tak, jak se volí do Senátu. Vítěz souboje dvou nejlepších bere ve druhém kole vše. Anebo vítěz bere vše už v prvním kole i bez nadpoloviční většiny. První aktuální nula mandátů ve dvoukolové volbě by se při většinové v jednomandátovém jednokolovém systému pro ANO ale moc nevylepšila. ANO totiž v prvním kole většinových voleb do Senátu vyhrálo jen ve dvou obvodech (Karviná, Česká Lípa), a to byla volební účast dvojnásobná než ve druhém kole a blížila se 44 %. To už není žádná „podreprezentace“, jak se snažili naznačit někteří komentátoři názorově blízcí vládním stranám, kteří tak znehodnocovali hlasy voličů, kteří ve druhém kole dorazili. Jinak řečeno: ANO by prohrálo volby i v systému, který jeho předseda dlouhodobě považuje za nejvýhodnější, jakkoliv je zjevné, že senátní volby mají přece jen trochu jiná témata než ty sněmovní.

Je tu ještě Babišova neschopnost vybrat kvalitní kandidáty, tedy osobnosti, které by reprezentovaly něco víc než jen inklinaci k Babišovu mocenskému stroji. Babiš dlouhodobě nedokáže do Senátu (ale zjevně ani na komunální úrovni) sehnat silné osobité lidi, kteří by byli víc než jen epigonem či maskotem ANO, za nějž nakonec přece vždy kandiduje hlavně Andrej Babiš. Babiš se dlouhodobě posmívá opoziční strategii Antibabiš, tedy sázce na boj s Babišem jako lídrem vládní sestavy a dominátorem české politiky, sám ale táhne politiku opravdu hlavně na sebe, protože podvědomě cítí, že bez Babiše ANO nebylo, není a nebude ničím. ANO se dostává do pasti své identity. Jako projekt jednoho člověka vzniklo, jako projekt jednoho člověka pokračuje. Výsledky komunálních a zejména senátních voleb ukazují zásadní limity této „politiky jednoho jména“.

Andrej Babiš sice naznačil, že se to nějak bude muset změnit, aby ANO uspělo i v odlišných politických disciplínách, než jsou volby do Sněmovny, na vládní úrovni na tom ale měnit nebude nic. Jeho dominantní postavení zůstane zachováno, stejně jako mikromanažerský přístup a válcování koaličních partnerů ve všech důležitých politikách od ekonomiky po zahraničí a bezpečnost. Někteří politici z koaličních stran, zejména z SPD (Motoristé ne, ti jsou ve vládě nadmíru spokojeni, jak sdělil ministr pro prevenci a sport Boris Šťastný), pod tlakem volebního neúspěchu apelují na Babiše, aby už plnil koaliční sliby. Pro SPD tedy konec pobytu a podpory Ukrajinců, vylepšování důchodů, ukončení inkluze, zrušení poplatků za média veřejné služby. Jsou to více výkřiky než výzvy k vážnému jednání. K němu nemá SPD odvahu, ohrozilo by to totiž pozici extrémně pravicového hnutí v koalici, v níž už je beztak jen do počtu jako marginalizovaný člen, jehož návrhy premiér nebere než jako krmivo pro voliče SPD.

Prohrané volby s nulou mandátů na kontě tak paradoxně ještě posílí Babišovu samovládu, jež se i v komunálních volbách ukázala jako příčina propadu ANO i ostatních koaličních subjektů. Místo rozmělnění až panovicky chápané moci můžeme očekávat její koncentraci. SPD bude dál brblat v médiích a na sítích, Motoristé na svých ministerstvech-lénech budou napodobovat panovnický styl premiéra a ANO dál diktovat vládní agendu. Až volební trojboj v roce 2028 – prezident, kraje, Senát – ukáže, zda se opravdu blíží konec monolitní strategie Babiš a přichází změna, kterou mnozí vidí už po těchto volbách…