Hledá se prezident. Zn.: Tatíček

První kolo nás sice čeká až příští rok v lednu, ale konkurz na prezidenta či prezidentku už dávno běží naplno. Hlásí se první vážní i méně vážní kandidáti. Přímá volba bude i tentokrát z velké části přehledem exhibicionistů a lidí, kteří berou kandidaturu jako možnost, jak na sebe přitáhnout na chvíli pozornost. „Cirkus Česko“, nabízející mnohahlavé obludárium podivínů a podivínek s touhou po alespoň chvilkové slávě, pak z menší části přejde do seriózního střetu těch, kteří tuhle politicko-symbolickou práci chtějí vážně dělat. Rozdíly jsou ale často velmi malé, a tak je stále obtížnější zjistit, kde je hlavní solidní politická scéna a kde pouliční bulvární zábava pro lidi.

Prezident je a bude pro Čechy i nadále víc než jen další politik v řadě, jakkoli přesně tak vypadá z pohledu ústavního systému. Voliči v Česku berou prezidenta jako královský symbol, a to nejen proto, že sídlí na Hradě, kde kdysi skuteční králové vládli. Občané jako by v českých, moravských a slezských zemích zas a znovu potřebovali nějakou morální autoritu, v pozitivním či negativním smyslu, kterou by poměřovali své životy a dění v republice. Nakonec jí byl i Miloš Zeman, v nějž má důvěru už jen sotva třetina voličů, protože zbytek ví, že takto hlava státu vypadat a jednat nemá. Chceme zpátky svého dobrého krále! Nebo aspoň tatíčka…

Král se ale nevolí, svůj majestát, který dědí, získává od Boha, nikoli od lidu a v tom je také potíž prezidentského plebiscitu: politické společenství chce zvolit někoho, koho už samotný princip takové volby víceméně vylučuje. Plebiscitní volby mají sklon k hledání nejmenšího společného jmenovatele, nesměřují k výběru výjimečných lidí, kteří jako králové vynikají. A tak se v té následné volbě budeme točit ve stejném kruhu, který by mohl rozetnout jen zcela mimořádný typ: výrazná osobnost, jež by dokázala naslouchat lidu a přitom odpovídat všem těm vznešeným ideám a principům, s nímž je postava prezi­denta v Česku idealisticky spojována, spravedlností počínaje a čestností a soucitností konče.

Jak to říká právní filozof a sociolog Jiří Přibáň v rozhovoru pro Euro na straně 22, politik aspirující na prezidentskou funkci musí umět spojovat pozitivní populismus (tedy slyšet, co lidé říkají a chtějí, po čem touží) a elitářství odborníků, bez jejichž znalostí se dnes nedá odpovědně spravovat společnost: „V demokracii musí každý politik kombinovat schopnost oslovit masy a naslouchat radám odborníků.“

Bez listopadových ikon

Boj o nového prezidenta proběhne na dost rozbitém bojišti. Ne, nemáme teď na mysli neustále připomínané ostré názorové rozdělení společnosti, které se jako červená nit táhne po celé planetě a není žádným českým výmyslem. Jde o pozůstatky boje o míru moci v ústavním systému, jemuž Miloš Zeman věnoval celý svůj druhý mandát. Legitimita přímo zvoleného prezidenta se mu zdála natolik velká, že si osoboval právo rozhodit rovnováhu ústavního systému tím, že si jako přímo zvolený prezident bude také přirozeně sahat pro větší podíl na moci. Babišova vláda to Zemanovi umožňovala, a proto vznikl dojem, že prezident vzešlý z přímé volby může víc. Nemůže. Ústavu v tomto směru nikdo nepřepsal, Česko není a asi nikdy nebude poloprezidentský stát. S tím by se měli smířit i všichni kandidáti, kteří o nástupnictví po Zemanovi budou usilovat. Pro profilaci svého prezidenství si budou muset najít jiný základ, než je praktické přepisování ústavy.
Miloš Zeman odchází z Pražského hradu jako poslední silná figura přímo spojená s listopadem 1989. Ne snad, že by revoluci nějak výrazně pomohl, ale jeho veřejné vystupování na přesvědčení lidí o nefunkčnosti socialistického systému vliv mělo. Zeman navíc silně ovlivnil politický systém po revoluci a s Václavem Klausem na dlouhé roky sevřeli zemi do svých ideologicko-osobních půtek. Do jisté míry se v tomto druhu rozpravy ještě dnes pohybujeme a ne a ne se z ní vymanit. Se Zemanovým odchodem to vše skončí. Nový prezident či prezidentka budou mít obrovskou a velmi výjimečnou příležitost začít znovu a úplně jinak bez všech minulých zátěží, předsudků a resentimentů éry politiky „(po)listopadových ikon“ Havla, Klause a Zemana.

Mezi uvažovanými kandidáty se zatím nerýsuje nikdo, kdo by si tuto historickou výjimečnost chvíle byť jen uvědomoval, natož aby ji chtěl ve volbě využít či z ní udělat téma. Většina z těch, kteří už do boje vytáhli, ale i těch, kteří o něm vážně uvažují, navenek spíše komunikuje vlastní osobní plusy, které chtějí republice nabídnout jako svou politickou oběť. Miliardář Karel Janeček vizionářství a „život v pravdě“, Alena Vitásková, bývalá šéfka Energetického regulačního úřadu, dává svou lásku k vlasti, armádní generál ve výslužbě Petr Pavel osobní zkušenost ve složkách NATO. Ani od jednoho zatím nebylo slyšet, co by vlastně prezident měl v rámci ústavy dělat, jak chápou jeho funkci v systému, co by na tomto systému chtěli případně upravit či změnit. Prezidentská funkce je ve výstupech dosavadních kandidátů spíše nějaký osobnostní rys než role či funkce, již je třeba hrát a naplňovat.

Naděje na občanskou dospělost

Ani přímá volba nezměnila nic na tom, že prezident je důležitou součástí výkonné moci, tedy že je především politikem, který se podílí na vládnutí, teprve až ve druhém plánu někým, s kým se občané chtějí identifikovat, koho chtějí nenávidět nebo milovat, od něhož čekají moudrá slova, radu nebo symbolickou pomoc či zastání. Naprostá většina kandidátů si možná i proto myslí, že silou své osobnosti dokážou překlenout hluboké rozdělení společnosti, o němž média mluví tak často a tak přesvědčivě, že ho vnímají už i děti na základní škole. Říká to dokonce i Andrej Babiš, který svým působením v politice společnost dost radikálně rozdělil, a to nejen odmítaným střetem zájmů, ale i vychytralou populistickou politikou, jež vyloučila ze hry tradiční ideologický konflikt, který táhnul českou politiku od začátku 90. let.

Proč by ale právě Andrej Babiš, muž, který vždy tvrdil, že je „krizový menežer“ a že ho baví denní agenda a rozhodování, ne nějaké symbolické politické akty, měl usilovat o prezidentský úřad? Vždyť je to práce na hony vzdálená Babišově podnikatelsko-predátorské povaze! Babišovi se velmi zalíbilo mezi globálními celebritami; není sebemenších pochyb o tom, že po setkáních s Trumpem, Gatesem a dalšími došel k závěru, že takovou významnou světovou celebritou je i on sám. Post prezidenta by mu umožnil mezi takovými lidmi do budoucna zůstat a svůj veřejný status navždy utvrdit. Peníze a moc ani možnost schovat se na Hradě před dotíráním vyšetřovatelů a soudců, jak o tom spekulují média, nejsou Babišovou primární motivací. Tou je, podobně jako u premiérské funkce, symbolická společenská hodnota funkce, uznání, které peníze nikdy samy od sebe nepřinášejí.

V předvolební kampani (pokud Andrej Babiš do boje o Pražský hrad nakonec přece jen vstoupí, což mají všichni pozorovatelé dnes za jisté) se takový důvod samozřejmě komunikovat nedá. Podobně jako většina ostatních by i Babiš určitě sliboval zájem o lidi, jejich vyslyšení a nekonečnou ochotu pomáhat. Budou to tedy zřejmě volby jako ty minulé. Bude se v nich soutěžit v tom, kdo více myslí na lidi a kdo by jim ve funkci byl více prospěšný.
Marketingové kampaně jsou důležité i z pohledu vnějšího. Koneckonců nabízejí jen odraz toho, co si lidé skutečně přejí a jak chápou danou funkci, o jejímž obsazení mají rozhodovat.

V případě prezidenta to platí bezezbytku. Prezident se v obecných představách musí hlavně umět lidí zastat, i když pro ně fakticky nemůže udělat skoro nic. Přesně jak to shrnul jeden z voličů v minulých volbách, když před přáteli obhajoval volbu Miloše Zemana: „Zeman se nás zastane!“ – Ale složenky za nás nezaplatí.“ – „To ne, ale ví o nás.“ Češi jsou jako malé děti, říká profesor Přibáň, který se bojí toho, že ve volbě prezidenta nakonec opět vyhraje prostý přímočarý populismus. I když naděje na občanskou dospělost jako vždy umírá až úplně poslední.

Na čele pelotonu

Andrej Babiš
šéf ANO, bývalý premiér, 67 let
Kurz: 2, : 
Průzkumy: 26,2 %

Bývalý premiér Andrej Babiš ještě svou prezidentskou kandidaturu ani neoznámil, ale už je v průzkumech a sázkách největším favoritem volby, což jenom zvyšuje pravděpodobnost, že do boje o Hrad nakonec opravdu půjde. „Zeptejte se mě v létě,“ řekl Babiš po prohraných volbách v říjnu loňského roku. Od té doby ale už v několika rozhovorech dost jasně naznačil, že by o tuto funkci usilovat mohl, ba měl (i když, jak neustále připomíná, „manželka se už těšila, že bude klid“). Že by Babiš měl kandidovat, si myslí i současný prezident Miloš Zeman, který Babišově případné kandidatuře na prezidenta vyjádřil otevřeně podporu.

Bývalý předseda vlády by jako prezident chtěl dál upevňovat vztahy s lidmi, které na svých cestách v nejvyšší politice poznal. Babiš je zjevně velmi hrdý na to, že ho tito lidé pustili mezi sebe, a je dokonce přesvědčen, že řada z nich (Viktor Orbán, Emmanuel Macron) jsou jeho přátelé. „Bavilo by mě realizovat pro naše firmy ekonomické mise, zhodnotit svoje kontakty po celém světě, hlavně mimo Evropu,“ dal Babiš v rozhovoru pro Deník této snaze rozměr ekonomické diplomacie, kterou s malými úspěchy prosazoval Miloš Zeman.

Fascinující je, že Andrej Babiš kromě diplomatické reprezentace státu navenek chce směrem dovnitř sjednocovat společnost. Je pravda, že spojit současnou vládní koalici se mu podařilo, ale to byl nezamýšlený efekt. Protestovat proti Babišovi a jeho politice přišlo na Letnou a na Václavské náměstí čtvrt milionu lidí. Nikdy nebyl odpor proti jednomu politikovi po roce 1989 tak silný jako proti Babišovi. Expremiér se přesto nepovažuje za konfliktní osobu, i když právě na jeho jméně se osm let štěpí česká politika.
Znovu se tak ve volbě bude probírat, že Babiš byl za komunistů prominentní úředník zahraničního obchodu, člen KSČ a spolupracovník StB vedený pod krycím jménem Bureš. A znovu se objeví myšlenka, že Babiš se na postu prezidenta chce schovat před případnými trestními kauzami z podnikatelské i premiérské minulosti. Nic z toho Babišovi nakonec nemusí ublížit, protože ho budou volit lidé, pro něž nic z toho není důležité.

Andrej Babiš se může spolehnout na své věrné příznivce, kteří ho volili i v minulých parlamentních volbách a kterých bylo jeden a půl milionu. Do prezidentské volby je to velmi dobré východisko. Na vítězství ovšem potřebuje získat ještě další milion hlasů, který v posledních volbách de iure propadl. Je pro něj dobrou zprávou, že jde většinou o hlasy těch, kterým se nezamlouvá politika tradičních politických stran a k Babišovi, podpořeném navíc Zemanem, mají určitě blíže než k dalším možným kandidátům.

Petr Pavel
armádní generál ve výslužbě, 60 let
Kurz: 3, : 
Průzkumy: 20,2 %

Asi nikdo nevede prezidentskou kampaň déle a souvisleji než Petr Pavel, který kandidaturu oznámil již v červenci 2021. Šedesátiletý bývalý voják, který jako první Čech předsedal Vojenskému výboru Severoatlantické aliance v Bruselu, je v boji o Hrad docela viditelný. „Nemohl jsem jen tak sedět doma,“ vysvětluje svou veřejnou aktivitu Pavel, kterého prý vždy zajímalo, co se děje ve společnosti a vždy to také chtěl ovlivňovat.

Jako voják však Pavel musel spíše poslouchat – alespoň ze začátku služby –, než se propracoval hierarchií subordinace až na vrchol. Počátek jeho vojenské kariéry se datuje ještě do socialistické armády, kde „sloužit lidu“ také vždy znamenalo sloužit komunistické straně. A tak se ani generál Pavel vstupu do strany nevyhnul. „Byla to chyba,“ přiznává dnes a jistě ještě mnohokrát přiznávat bude. Členství v KSČ je v boji o prezidentský úřad největší Pavlova slabina, vlastně jediná. A není pochyb o tom, že to jeho soupeři budou marketingově hojně vy­užívat, což se ostatně děje už dnes na sociálních sítích.

Jinak je Petr Pavel, zvnějška viděno, skoro ideální kandidát. Pohledný, sportovní muž v nejlepších letech, s jasnými názory a postoji, rozvážný, uměřený, bez sklonu k emotivním a nekontrolovaným výstupům. Ve své dosavadní kampani se prezentuje jako osoba naslouchající a otevřená lidem.
Pavel nemá žádné velké téma, s nímž by chtěl na Hrad přijít. V rozhovorech však neustále mluví o pomoci, kterou chce republice nabídnout ve chvíli, kdy je v krizi. Tu Petr Pavel vidí především v rostoucím geopolitickém napětí v Evropě, mezi NATO a Ruskem a také globálně mezi USA a Čínou. Pavel nezapře svým pohledem vojáka, hybridní válku o hodnoty Západu a jejich podrývání vnímá vojenskopolitickou optikou. Je-li úkolem prezidenta reprezentovat stát navenek, v tomto mezinárodněpolitickém ohledu by to Pavel dělal jistě dobře. To chce také nabídnout vládnoucí koalici, s níž se názorově shodne a kterou bude žádat v prezidentských volbách o přímou podporu.

Pavel se může spolehnout na podporu finančníka Libora Winklera nebo internetového podnikatele Martina Hájka (například sázkový portál Livesport). Podle serveru Seznam Zprávy k Pavlovým mecenášům přibyl nedávno i zakladatel Mall.cz Ondřej Fryc či Jan Barta s Dušanem Šenkyplem z investiční skupiny Pale Fire Capital.

Nedostatku peněz se tedy Petr Pavel bát nemusí. Jeho největší nevýhodou je nulová politická zkušenost.

Pavel Fischer
senátor, 56 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 11,3 %

Senátor Pavel Fischer ještě neoznámil, že bude kandidovat, přesto ho sázkové kanceláře favorizují a řadí na třetí až čtvrté místo. Vychází to ze zkušenosti z minulé prezidentské volby, v níž Fischer se ziskem téměř 527 tisíc hlasů skončil překvapivě na třetím místě za Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem.

Fischerův největší potenciál je na poli zahraniční politiky, na niž se specializuje; sám byl sedm let velvyslancem v Paříži, předtím čtyři roky vedl politický odbor prezidenta Václava Havla. Původně studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově. Na Havlovo dědictví politiky lidských práv a jisté demokratické zásadovosti se také často přímo či nepřímo ve svých vystoupeních odvolává. Pomohlo mu to už při první kandidatuře, určitě by to zapůsobilo i v té druhé, a to i proto, že všechny tyto znaky Fischer posílil ve své senátorské funkci. Patří rovněž k nejdůslednějším kritikům prezidenta Zemana a jeho ataků na ústavnost. Pavel Fischer Zemanovy potenciální ústavní delikty pečlivě sleduje a rozporuje a ve veřejném prostoru tak zvyšuje tlak na hlavu státu.

Řadu lidí Fischer přesvědčil v minulé volbě až v televizních debatách, jeho klid a přesná logická argumentace zabrala především na příznivce tradiční západní politiky. Na konzervativní typy, jimž senátor konvenuje i pro své silné katolické přesvědčení. Přehnaný konzervatismus může ale být i brzdou při případném sbírání hlasů v jiných voličských skupinách. Pro liberální část to jistě ta nejlepší volba být nemusí, jakkoli Fischerův závazek demokracii a jejím širším pravidlům je přitažlivý i pro ně.

Danuše Nerudová
ekonomka, bývalá rektorka Mendelovy
univerzity, 43 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 7,2 %

Jediná žena mezi vážnými uchazeči o prezidentský post se ještě rozhoduje, zda do přímé volby půjde, či ne, ale všechno nasvědčuje tomu, že by ji taková možnost velmi lákala. Ne snad, jak řekla lifestylovému časopisu pro ženy Heroine, že by se cítila okouzlena hradním majestátem a společenskou výjimečností, nýbrž proto, že by snad měla co nabídnout. Co přesně to je?
Od chvíle, kdy se začalo veřejně spekulovat o kandidatuře Danuše Nerudové a kdy ona sama začala tuto možnost brát vážně, je patrné, že i ona do jisté míry spoléhá na ženský šarm stejně jako na své ekonomické vzdělání. Svědčí o tom stále častější fotografie v časopisech a na sociál­ních sítích, jež vždy nějak doplňují konkrétní věcná tvrzení. Nerudová si dává záležet, aby působila nejenom jako atraktivní žena, ale především jako systematicky a racionálně přemýšlející vědkyně, aplikující vědu v životě. O její možnost kandidovat na prezidentku se ostatně postaralo právě její velmi rozumné a přesvědčivé vystupování v médiích, díky němuž je známější než dříve. Přesto je nízké povědomí o jejím jméně pravděpodobně největší brzdou jejího volebního potenciálu.

Nerudová byla předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody, jenže o práci této komise, snad s výjimkou diskusí u Václava Moravce, širší společnost mnoho neví. Bývalá rektorka Mendelovy univerzity dobře rozumí i rozvojové politice Evropské unie, jenže i to je velmi specializovaná oblast, o níž ví jen pár odborně zaměřených lidí a novinářů. Její politické názory jsou liberální, spíše středové než ryze pravicové, postoje k hlavním otázkám současnosti od klimatu po Ukrajinu nebo vztahu k Číně veřejnost moc nezná.

V kampani se to jistě dá napravit, měla by ale začít co nejdříve, aby si ji lidé stačili zapamatovat. Podmínkou úspěchu ve volbě je všeobecná známost. I proto, pokud do boje nakonec půjde, bude Danuše Nerudová do prezidentské volby vstupovat hlavně jako žena, která si troufla konkurovat favorizovaným mužům.

Mohou překvapit

Miroslav Kalousek
bývalý poslanec TOP 09, 61 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 7,1 %

Ani Miroslav Kalousek ještě v souboji o prezidentské křeslo oficiálně není, ale vážně o tom uvažuje. Po svém odchodu z Poslanecké sněmovny zakladatel TOP 09 ještě zvýšil svou aktivitu na so­ciálních sítích. Začal také pravidelně vystupovat v TV Barrandov v pořadu Hovory Kalousek Soukup, kde se snaží každý týden oslovit širší veřejnost. Bývalý ministr financí, předseda lidovců i šéf TOP 09 sází na svůj politický nadhled a zkušenosti. Druhý zakladatel TOP 09 a čestný doživotní předseda strany Karel Schwarzenberg by Kalouska v soutěži i prezidentství viděl velmi rád, protože, jak řekl, „by volbu velmi oživil“.

Pikantní by byly zejména případné slovní přestřelky s Andrejem Babišem, jenž z Kalouska vyrobil svého veřejného nepřítele a velkou část svých příznivců přesvědčil o tom, že Kalouskovo působení je jednou z hlavních příčin neutěšeného stavu české politiky. Kalousek byl dobře zvolený symbol, protože v 90. letech působil ve státní správě, byl i náměstkem ministra obrany, odkud se s ním táhnou některé skandály, byl i poradcem místopředsedy vlády. V roli ministra financí v Topolánkově vládě se ocitl u toho, když Českem proletěla finanční krize v roce 2008. Babiš ho proto vinil za to, že příliš prudce zbrzdil ekonomiku, čímž udusil růst bohatství domácností.

Kalousek je dobrý diskutér, argumentuje však často velmi ideologicky, i když je schopen jistého konsensu. Jeho suverenita, opřená i o třicetiletou zkušenost v politice, vyvolává negativní reakce a odsudky z důvodů arogance. Miroslav Kalousek je asi nejzkušenější politická figura současnosti, ale zřejmě bez potenciálu oslovit větší masu voličů.

Marek Hilšer
senátor, 45 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 5,2 %

Svou opakovanou kandidaturu na prezidenta oznámil Marek Hilšer na konci roku 2019. „Horká kampaň teprve přijde, toto beru jako předpolí pro lidi, aby věděli, že kandiduji. Neplánuji nějakou rozsáhlou kampaň,“ řekl tehdy senátor, který začal sbírat podpisy požadované ze zákona. Hilšer se stal s Pavlem Fischerem největším překvapením minulé prezidentské volby. Se ziskem 8,83 procenta hlasů skončil na 5. místě. Celkově mu dalo hlas bezmála půl milio­nu lidí.

Už tehdy Hilšerovi nikdo moc nevěřil. Byl to neznámý lékař, akademik, který si díky vstřícnému aktivnímu vystupování mezi lidmi a uměřenou, ale zásadovou rétorikou získal velké sympatie. To mu po volbě prezidenta rychle pomohlo ke zvolení do Senátu, kde působí dodnes. Právě z minulé zkušenosti, kdy se Hilšer z nuly dostal na slušný výsledek, se odvíjejí naděje kandidáta i v blížících se prezidentských volbách.

Situace je však dnes přece jen odlišná. Marek Hilšer se jako senátor moc veřejně neprosazuje, není v médiích tak často vidět jako jeho kolegové, nemá žádnou agendu, s níž by si ho voliči hned spojili. Mnoho lidí možná úplně zapomnělo, že v parlamentu sedí. V předvolební kampani ale bude muset obhajovat svou práci v Senátu, která by měla být pro post prezidenta jeho východiskem.

Miroslava Němcová
senátorka ODS, 69 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 4,5 %

Pro Miroslavu Němcovou mluví ideální propojení dlouholeté politické zkušenosti s prostým faktem, že ženu by na Hradě rádo vidělo docela dost lidí. Němcová se v politice pohybuje skoro čtvrt století, byla i předsedkyní Poslanecké sněmovny, což je třetí nejvyšší ústavní funkce. Vyzkoušela si tedy velmi dobře, co obnáší reprezentovat republiku navenek v řadě důležitých domácích i mezinárodních jednáních.

Němcová by mohla mít šanci na úspěch i proto, že v posledních pěti letech přesvědčivě naplňuje touhu mnoha středopravých voličů po hodnotové zásadové politice. Řada kritiků ale připomíná, že patřila ke Klausovým věrným během takzvaného sarajevského atentátu, kdy tehdejší šéf ODS a budoucí prezident Václav Klaus musel řešit aféru s falešnými sponzory strany, která se tehdy rozdělila. Věrnost Klausovi ji také vynesla do parlamentu. Němcová se před časem od Klause odvrátila, protože jeho názory dnes považuje za extrémní.

Miroslava Němcová by jako samostatná kandidátka asi šanci v prezidentské volbě neměla, pokud by ale šla do volby jako společná kandidátka vládnoucí pětikoalice, není vyloučeno prakticky nic. Proto má také tak dobrý kurz od bookmakerů. Pokud by se jí povedla kampaň, měla by šanci s takovou podporou postoupit i do druhého kola. Němcová však podobně jako většina ostatních zatím neřekla, zda do volby půjde, nebo ne. Na rozdíl od ostatních o ní ale veřejně ani neuvažuje a čeká, jak se situace před volbou vyvine.

Josef Středula
předseda odborového svazu ČMKOS, 54 let
Kurz:  : 
Průzkumy: 1,6 %

Ve všech spekulativních úvahách o možných „černých koních“ příští volby prezidenta se jako první objevuje jméno Josefa Středuly. Šéf největší odborové centrály v Česku má ale vážný problém: podobně jako Danuši Nerudovou ho zná málo lidí. A to přesto, že předsedou ČMKOS je už osm let. Zní to paradoxně, že největší lídr českých odborářů není všeobecně známou figurou. V mediálním prostoru tomu tak nesporně není, Středula je častým hostem v televizi, poskytuje rozhovory novinám a zpravodajským serverům, jeho hlas rezonuje. Ve společnosti jako takové se ale o něm moc neví.

To by se během kampaně jistě dalo rychle změnit. Středula by ale „mezi lidi“ musel vyrazit co nejdříve, právě proto, aby se jeho jméno usadilo v povědomí většiny jaksi samozřejmě. Při případné kandidatuře by se mohl odvolávat na svou odborářskou práci. Byl to on, kdo velmi pomohl k prosazení stále vyšší minimální mzdy, jako partner v tripartitě také tlačil na pravidelnou valorizaci mezd ve státní správě. Středula se rovněž postaral o vybudování odborného ekonomického základu práce odborů, který hodně staví na zkušenostech odborových svazů z ciziny. Odbory už pouze nebojují o mzdy, ale předkládají vládě také kritické materiály v politice práce.

Josef Středula by byl sociálně citlivý kandidát; působí přiměřeně sebevědomě, dává si záležet na vnějším dojmu a je docela dobrý řečník. Případná kandidatura na prezidenta by pro něj však byla jistým osobním rizikem, protože si lze těžko představit, že by během kampaně zůstal ve své odborářské funkci.

Karel Janeček
podnikatel, 48 let
Kurz: 21, : 
Průzkumy: 1,5 %

Za „černého koně“ klání o funkci prezidenta sám sebe považuje Karel Janeček, miliardář, který je přesvědčen o tom, že by ho mohli volit prakticky všichni od­leva doprava. „Jsem si jistý, že mám šanci větší než padesát procent. Šanci mi dává to, že jsem člověk, který žije v pravdě, a je i hodně vlivných lidí, kteří mě chtějí aktivně podpořit,“ řekl Janeček po oznámení své prezidentské kandidatury.

V poslední době na sebe nejvíce upozornil bulvárními výstupy a prodejem vlastního soukromí. Ať už to byly jeho všemožné ezoterické sklony, podpora polyamorie, nebo vystoupení proti vakcínám na vyhlašování cen soutěže Zlatý slavík, kterou si Janeček koupil, protože ji chtěl pro lidi zachránit. Ve stínu těchto obrázků ze společenských časopisů zůstávají Janečkovy předchozí aktivity. Například Nadační fond Neuron na podporu vědy nebo Nadační fond proti korupci.

Janeček si na své filantropické aktivity vydělal obchodováním s finančními deriváty, při němž využil své znalosti ze studia matematiky, kterou vystudoval na Univerzitě Karlově i ve Spojených státech. Janečkovou velkou slabinou je praktická neznalost fungování státního aparátu a politiky vůbec. Přestože se považuje za favorita volby, první průzkumy tomu moc nenasvědčují. Bude mít v kampani hodně práce, aby voliče přesvědčil, že není jen miliardář-megaloman, jenž se z nudy a rozmaru snaží dostat na Pražský hrad, aby, jak sám říká, udělal po dlouhé destruktivní Zemanově éře pořádek.

Solitéři

Jiří Paroubek
bývalý premiér a předseda ČSSD, 69 let

„Uvažuji o tom. A pokud bude společenská potřeba, tak nevylučuji, že bych o tom mohl dál vážně uvažovat,“ odpověděl Jiří Paroubek ve vysílání Radia Impuls na otázku, zda bude kandidovat na prezidenta. Paroubka by lákal souboj s Andrejem Babišem, který však podle něj nemá šanci na výhru, protože říjnové parlamentní volby jasně ukázaly, že voliči jsou jiného názoru.

Paroubek se v politice pohyboval od 90. let, byl premiérem, předsedou ČSSD. Na prezidentskou kandidaturu se dívá jaksi shora, protože právě on ví, co to všechno obnáší. Odtud ona povolanost, kterou ve věci prezidenta cítí. Paroubek by jako kandidát jen těžko získal podporu nějaké politické strany či širšího hnutí, těžko si také představit, že by byl nominován poslanci či senátory současného parlamentu. Bude tedy muset sebrat 50 tisíc podpisů.

Michael Kocáb
hudebník, bývalý ministr, 67 let
„Všechno směřuje k tomu, že se rozhodnu kandidovat. Vlastně již jsem skoro rozhodnutý. V podstatě jen čekám, zda se neobjeví jiný kandidát, kterému bych důvěřoval a měl by větší podporu občanů. Hlavně aby to zase nebyl nějaký bývalý komunista. To už bych nevydýchal,“ prohlásil Michael Kocáb v rozhovoru pro iDnes.cz. Je to už skoro rok a Kocáb zatím žádnou kandidaturu neoznámil. Nevynořil se však ani nikdo, koho by podpořil.

Kocáb se po odchodu z politiky angažuje v aktivistických vystoupeních proti čínskému a ruskému vlivu a také v kritice prezidenta Miloše Zemana. Podle něj Zeman fakticky zrazuje svou republiku, což už nesmí nový prezident opakovat. Kocáb při sebechvále nejčastěji odkazuje na svou práci v 90. letech a blízkost Václavu Havlovi, na jehož politický odkaz by chtěl navazovat. Kandidoval by tedy jako „přítel Václava Havla“, který by bránil demokratické principy a chtěl by udržet Česko v rámci vlivu západní civilizace, jež je podle něho Čechům srdcem i rozumem vlastní.

Václav Klaus st.
bývalý prezident, 80 let
Čas od času se mezi kandidáty objeví i Václav Klaus. Bývalý prezident takovou možnost před dvěma lety nevyloučil. V přímé volbě by kandidovat mohl, ačkoli byl jako nepřímo zvolený prezident v úřadu dvě volební období. Nakonec ale řekl, že taková role by příslušela spíše mladším lidem. Klaus v prezidentské volbě může zamíchat kartami spíše svou podporou, mohou o ni usilovat ale pouze kandidáti, kteří se budou vymezovat proti Evropské unii a kritizovat další omezování svobody, jako je podle Klause „covidové šílenství“.

Klausovy názory dnes připadají extrémní i ideologicky velmi vymezeným členům ODS. Je tedy otázka, zda exprezidentova podpora případnému adeptovi pomůže, nebo půjde spíše o „polibek smrti“.

Tomáš Zima
lékař, bývalý rektor UK, 55 let
„O kandidatuře vážně uvažuji,“ potvrzuje své prezidentské ambice Tomáš Zima, kterému právě skončil mandát rektora Univerzity Karlovy. Poprvé podobnou větu vyslovil už před třemi lety. Nepatří ovšem k všeobecně známým jménům. O jeho kandidatuře na hlavu státu se začalo pochybovat poté, co prodělal velmi vážný průběh nemoci covid-19 a nezdálo se, že by měl na kampaň dost chuti a sil. Zima, který kritizoval lockdowny a nemoc trochu podceňoval, se tedy vrací do hry, své definitivní rozhodnutí oznámí brzy. „Myslím, že prezident by měl být člověk, který má zkušenost s jednáním s politiky a byznysmeny. Neměl by to být někdo bez zkušenosti s řízením a komunikací,“ řekl serveru Lidovky.cz, a tím tak nenápadně označil i sám sebe za ideálního kandidáta.

Outsideři a exoti

Vladimír Boštík
podnikatel, 62 let
Prezidentskou kandidaturu podnikatel oznámil v červnu loňského roku, od té doby ale žádnou kampaň nevede. Dobšík v minulosti neúspěšně kandidoval za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, na Hrad „mířil“ už při minulé přímé volbě prezidenta, kdy hlásil, že má na papíře 63 tisíc podpisů. Ty ale nakonec nepředložil a ohlásil konec kandidatury ze zdravotních důvodů.

Miloš Knor
komik, 54 let
V minulých prezidentských volbách kandidoval „filmový lobbista“ Tonda Blaník a byl z toho celovečerní film. Jaké plány má v tomto směru Miloš Knor, těžko říct, každopádně jeho kandidatura je chápána jako komikova recese či rozmar. Naznačuje to i slogan na jeho „proprezidentském“ webu – „Kandidát na kandidáta na prezidenta ČR 2023“. Uvnitř však už taková legrace není, Knor to tedy myslí polovážně či pololegračně, takže se v tom nakonec mnoho voličů může ztratit.

„Myslím si, že by se nám hodil prezident, kterému vadí, jak je zacházeno se svobodou a s lidskými právy. A kterému vadí, jak je zacházeno s námi,“ píše Knor voličům. Kdo by s takovými krásnými větami nesouhlasil. Komik Knor tedy bude představovat jakýsi „prezidentský etalon“, jen se ten vzor musí brát s nadhledem.

Alena Vitásková
bývalá šéfka Energetického
regulačního úřadu, 65 let
Kontroverzní manažerka v energetice figuruje v řadě podivných kauz kolem foto­voltaiky. Svou kandidaturu vysvětlila tím, že má ráda svou vlast a chce pro ni něco udělat. „Po mnohaletém zvažování jsem se rozhodla kandidovat na prezidentku ČR. Jdu do volebního boje, abych zvítězila a byla oporou lidem,“ řekla Vitásková, jež začíná sbírat podpisy a sepisuje program.

Klára Long Slámová
advokátka, 44 let

Bývalá členka ODS a neúspěšná kandidátka Suverenity do sněmovny se rozhodla pro prezidentskou kandidaturu. „Napadlo to mé přátele, ale i řadu mých nepřátel. Ti mě tak dlouho podezírali, že se jen zviditelňuji a pořád se někam cpu, až jsem se naštvala a řekla si, že do toho tedy půjdu,“ vysvětlila Samková. Neplánuje žádnou kampaň, očekává, že si voliči vyberou nejlépe sami: „Lidé umějí číst a psát a nic jim nebrání vygooglovat si moje názory.“

Denisa Rohanová
šéfka České asociace povinných, 46 let
„Nechci se dál dívat na to, jak je naše společnost rozdělená. Nechci žít v zemi, kde je člověk člověku cizí,“ napsala na Twitter prvního dubna loňského roku žena, jež dlouhodobě bojuje za lidi s vysokými dluhy. Apríl nebyl zvolen náhodou, jak se přiznala Seznamu Zprávy: „Přiznám se, že jsme o tom hodně uvažovali, ale pro mě ta symbolika 1. 4. byla skrytá ne v aprílu, ale v tom, že by se naše země mohla dočkat první ženy na postu prezidenta jako čtvrté hlavy státu České republiky.“

Josef Skála
místopředseda KSČM, 69 let
Komunista starého střihu, dodnes považuje vpád vojsk do Československa v roce 1968 za potřebnou pomoc, kterou osobně vítal. Do KSČ vstoupil už v 18 letech. Studoval žurnalistiku a politickou školu KSČ, působil ve stranických funkcích, byl ideovým spolupracovníkem StB. Skála 2. února prohlásil, že chce oslovit širší spektrum voličů. K nominaci plánuje jít cestou sběru podpisů.

Jaromír Soukup
mediální podnikatel, 52 let
Prezidentská funkce? „Docela vážně o tom uvažuji,“ řekl Soukup už téměř před třemi lety. „Vidím docela slušnou podporu ve výzkumech, vysokou známost mého jména. Je to skoro 90 procent a zároveň je i poměrně málo lidí, kteří mě opravdu nemusí. Můžu vám možná jako první říct, že to zkusím a že v roce 2023 kandidovat budu.“ Soukup svůj slib z TV Barrandov zatím nijak nerozvíjí ani o jeho naplnění nemluví.