Vláda neodvážných

Vláda Petra Fialy se po jmenování u prezidenta shromažďuje na povinné „rodinné fotografii“. Je 17. prosince 2021. Všichni ministři i s premiérem s proticovidovou rouškou na ústech. Ten záběr skoro předurčuje další dvouleté působení pěti­koaliční vlády: povládne v podivné rozhárané krizové době, v níž do života českých občanů opět vstoupí slovo válka, s veškerými obavami a vnitřním strachem, který s tím souvisí. Ale i spojení jako migrační či energetická krize a inflace, které společnost ještě dlouho neopustí, jestli kdy vůbec.

Rouška na ústech vyjadřuje i po dvou letech od jmenování hlavní problém současného kabinetu – špatnou komunikaci s veřejností. Ne snad, že by vláda nekomunikovala, to se říct nedá, mluví celkem dost, její výstupy jsou ale často nepřesvědčivé a někdy směšné, až sebe­ponižující. Za všechny připomeňme bombastickou prezentaci konsolidačního balíčku, který se potom roz­sypal na drobné kousky, takže už nikdo nebyl schopen vnímat jeho politicko-ekonomickou soudržnost a smysl. A potom veselé nakupování premiéra Fialy v Německu a srovnání s cenami stejného nákupu v českém Kauflandu, které vyneslo předsedovi vlády posměšnou přezdívku „Profesor Nutella“ – možná až nedůstojné šéfa exekutivy, ale na cestě k voličům se dnes využívá leccos. U pětikoalice, která zvítězila ve volbách slibem „normální hodnotové politiky“ a odvržením babišovských metod politického marketingu, jedno malé velké zklamání.

Vyhýbání se prioritám

Hodnocení dvouletého působení vlády je podobně rozhárané jako doba, ve které vládne. Velebí se její zahraničně-politické působení, kritizuje nejistota a malá odvaha v reformě rozpočtové politiky. O systémech veřejné služby (školství, zdravotnictví) nemluvě. I politologové bližší levicovým stranám, jako je Lukáš Jelínek, drží v hodnocení dvou let Fialovy vlády tento viditelný rozdíl. Skoro jako by vláda trpěla schizofrenií či měla dvě tváře, jednu otevřenou dovnitř společnosti a jednu ven. „Vláda dobře zvládla evropské předsednictví, navíc za vrcholící energetické krize, a správně zareagovala na ruský vpád na Ukrajinu. Tím posílila dobrou pověst Česka v Evropě,“ soudí politolog Jelínek.

U Karla Havlíčka, stínového premiéra za ANO, už tato glorifikace zahraniční politiky neobstojí. „Zahraniční politiku měla vláda jako svoji vizitku, výkladní skříň, to ano, ale teď se to dost zásadně pokazilo,“ je přesvědčen Havlíček, který připomíná nepřijetí premiéra Fialy v Nigérii a „kiks ministra Síkely na Blízkém východě“, kde byl odmítnut pro jednání o dodávkách plynu. „Vztahy s Čínou žehlí poradce Pojar. Nebere nás vážně Slovensko ani Maďarsko, ani vztahy s Polskem nejsou bůhvíjaké,“ rozjíždí se v kritice Havlíček. „Mám pocit, že vláda se fakt soustředí jen na Tchaj-wan a Ukrajinu. Nic proti tomu, ale to přece nestačí.“

Je pozoruhodné, jak lídr nejsilnější opoziční strany, která má momentálně v průzkumech dohromady skoro stejně hlasů jako vládnoucí pětikoalice (35 procent), odpovídá na otázku, co se vládě opravdu povedlo. „Zákon o komunitní energetice, který se teď schvaloval. Ta první verze byla strašně prolobbovaná, ale ta druhá je povedená a je moc dobře, že se to udělalo,“ tvrdí rezolutně Havlí­ček, dříve také dvojjediný ministr hospodářství a dopravy. A co politici ve vládě udělali opravdu špatně? Ani tady stínový premiér Havlíček neváhá: „Úplný kolaps při nastavování nástrojů pro boj s vysokými cenami energií. To, co se nastavilo v roce 2022, bylo fiasko, dodnes si stojím za tím, že vláda měla zastropovat ceny u výrobců a ne to pak složitě odebírat a všude všelijak kompenzovat. Výrobci by nevydělali 180 miliard, ale třicet. Nemělo by to takový vliv na inflaci a konkurenceschopnost českých firem. Od tohoto selhání se odvíjí ekonomický průšvih, který se dodnes řeší.“

Politolog Jelínek vidí věci více sociálně, jak se dalo předpokládat, ale sleduje v kritice i programové prohlášení vlády, kde je řada priorit, které stojí za to, ale vláda se jim často spíše obloukem vyhýbala. „Vláda nedokázala uvést svoje praktické kroky do souladu s deklarovanými prioritami a zapomněla, že samotné šetření k restartu Česka nestačí,“ rozvíjí svou kritiku Jelínek. A pokračuje k aktuál­ní přítomnosti: „Smutným vysvědčením byla školská stávka. Reformní opatření vlády působí chaoticky, tím spíš, že si pro ně předem nezajistila aspoň elementární společenský konsensus. Místo toho odbývá dialog jak v tripartitě, tak s opozicí.“ Jiným příkladem je protest mladých lékařů ve zdravotnictví, který vláda zažehnala až na poslední chvíli, a to velmi nestandardně, faktickou dotací z veřejného zdravotního pojištění na platy lékařů.

Prakticky totéž, tedy že vláda nevede sociální dialog, tvrdí odbory, ačkoliv premiér i další členové vlády oponují tím, že například letos se tripartita sešla hned pětkrát a vláda na těchto jednáních s odbory a zaměstnavateli dost naslouchá. Nakonec to má i konkrétní výstupy: navrhované zrušení nefinančních benefitů pro zaměstnance, proti němuž protestovali shodně odbory i zaměstnavatelé, nakonec bude jen poloviční. Vláda zavedla pro benefity roční strop 21 tisíc, takže přece jenom nějaký dialog tu byl.

Ambivalence

Kritika zleva se dala u Fialovy vlády očekávat, zejména když slíbila snížit schodek státních financí a zároveň nezvyšovat daně. Ukázalo se, že je to úkol prakticky nemožný. K mírnému zvýšení daní nakonec došlo hlavně u podniků (z 19 na 21 procent), přesuny v DPH jsou nakonec téměř neutrální a v detailním součtu mírně odlehčující. Co vláda ale rozhodně nečekala, je kritika zprava. Ještě prakticky žádná středopravá vláda nebyla tak haněna za to, že dělá reformy pomalu nebo prakticky žádné, že se bojí dělat sociálně nepříjemné kroky či že nemá ekonomickou erudici, jak slibovala.

Chvílemi se dokonce zdá, že s vládou jsou nespokojenější její voliči než ti, kteří strany pětikoalice nevolili. Jde v jistém smyslu a do velké míry o „sebekritiku“ voličů pětikoalice (jak jsem je mohl volit…?), přesněji o často dost expresivně vyjadřované zklamání z toho, že slibovaná dobrá hospodářská politika nepřišla. Vláda je ve většině „normální“, její představitelé vystupují uměřeně a málokdy vypadají chaoticky komicky jako například předchozí ministerský předseda Andrej Babiš, jehož oficiální i neoficiální vystoupení často připomínala proud volných asociací, někdy až moc volných.

Kontrast vůči Babišovi ale nemůže vymazat převládající pocit, že vláda Petra Fialy nesplňuje, co slíbila. Nejen v programovém prohlášení, které v mnoha oblastech neodpovídá tomu, co kabinet prakticky dělá, ale i ve změně stylu, kterou nabízely strany pětikoalice v předvolební kampani. Až příliš často jsou politici nepřístupní, premiér nechává kontrolovat svůj mediální obraz svým video týmem, někteří ministři zpočátku neskrývali údiv, že média Fialovu vládu kritizují, jako by už to, že pětikoalice porazila Babiše, stačilo k další čtyřleté bezproblémové politické existenci.

Vláda Petra Fialy udělala největší chybu zřejmě v tom, že až příliš snadno podlehla přesvědčení, podle něhož k úspěchu a dobrému vládnutí stačí nebýt Andrej Babiš. Že kontrast k úpadku politické kultury, k němuž došlo za společného vládnutí Miloše Zemana a Andreje Babiše, bude tak obrovský a nikdy nezapomenutelný, že dokáže překrýt i chyby a nedostatky samotného vládnutí pětikoalice. To se ale nestalo. Dalo by se dokonce říct, že tato okolnost, tedy jisté a nesporné spoléhání na otřesnou populistickou minulost Babišovy vlády, mnoho voličů této vlády ještě více rozčílilo. Čekali mnohem, mnohem víc.

Srovnávání vlád je obvykle velmi ošidné, protože dokud ten rozdíl neprožíváme dennodenně na vlastní kůži, nevíme, v čem spočívá, a to dost dobře prakticky nejde. „Vlády se špatně srovnávají,“ potvrzuje politolog Jelínek, který po dvou letech působení vlády Petra Fialy vidí i pozitivní okolnosti. „Předností Fialovy vlády je, že je stabilní a vnitřně soudržná. To je samo o sobě v turbulentní době plné krizí velké plus. Výkonem a praktickou politikou zanedbávající sociální smír se ale blíží dvěma nejhorším vládám – Nečasově a Topolánkově,“ tvrdí Jelínek. Opět tedy bytostné rozpolcení, nejasno, ambi­valence, která coby osudové znamení provází Fialovu vládu celou dobu. Stabilní soudržná vláda, která tak často umí nevládnout…

Politika je – připomínají politici, když je nejhůř a nedaří se – uměním možného. Vláda může udělat jen to, na co má, personálně i způsobem vidění a přemýšlení o společnosti v pozdně moderní době. Někdy se ale zdá, že si někteří členové vlády ani nevšimli, že žijí v přelomových dvacátých letech 21. století, v nichž se do velké míry rozhoduje o tom, jak budeme žít za deset dvacet let. I premiér Petr Fiala začal o restartu a nové strategii rozvoje mluvit, až když narazil na zatuhlost české ekonomiky a společnosti.

Pokud by skutečně „dělal, co je třeba“, jak zní jeho nový slogan, musel by výsledek jeho vládnutí, projevující se v rostoucí důvěře voličů v kabinet, vypadat opravdu jinak. „Dělat, co je třeba“ neznamená jen reagovat na problémy, které máme teď, ale hlavně připravovat se na problémy, které teprve přijdou a přicházejí už dnes. V tom je síla moderní politiky: nepropadnout temné bludičce přítomnosti, když už na konci tunelu poměrně silně svítí budoucí světlo. Fialova vláda je tomuto světlu zatím hodně daleko. Snad za ty dva roky…