Jednou bude okruh, jednou metro, jednou nové mosty a čtvrti, jednou dostatek škol. Pokud dnes mladý pár nenajde byt, rodiče místo pro dítě ve školce či škole nebo řidič cestu přes město, mohou se alespoň podívat na vizualizaci. Budoucnost je v Praze důkladně projednána, graficky zpracována a zpravidla také odložena.

Praha se jistě řídí obtížně. Je historická, památkově chráněná, majetkově roztříštěná a administrativně rozdělená způsobem, který dává téměř každému možnost do něčeho mluvit. Bylo by laciné tvrdit, že stačí rozhodnější primátor a druhý den vyjedou bagry. Je však otázka, zda složitost města ještě může obhajovat jeho pomalost, nebo už jen poskytuje stále dokonalejší alibi.

Praha totiž netrpí nedostatkem plánů, nýbrž přebytkem práv veta. Každý větší projekt potřebuje studii, posudek, pracovní skupinu, participaci a další kolo projednávání. Jednotlivě má téměř každý z těchto kroků rozumný důvod. Dohromady vytvářejí systém, v němž může skoro každý něco zastavit, ale málokdo něco prosadit. Nerozhodnost se začala vydávat za odpovědnost a proces za výsledek.

Liberální demokracie přitom nevznikla proto, aby jednotlivec nemusel snášet každé rozhodnutí, s nímž nesouhlasí. Má chránit práva, omezovat svévoli a držet moc v předvídatelných pravidlech. Nemá moc zrušit. Úkolem politiky není pořádat debatu tak dlouho, až zmizí poslední odpůrce. Je jím rozhodnout, nést následky a po čase se z rozhodnutí zodpovídat voličům.

Zvláštní je, že soukromý život Pražana se mezitím neustále zrychluje. Jídlo mu přijede za dvacet minut, taxi za tři, zboží druhý den a novou známost může získat několika pohyby prstu. Jako zákazník disponuje téměř absolutní mocí. Jako občan může roky čekat na byt, školu, dopravní spojení nebo stavební povolení. Trh se naučil plnit jeho přání okamžitě; město mu však stále „nabízí“ hlavně trpělivost.

Skutečnou otázkou pražských voleb proto není jen to, zda zvítězí pravice, nebo levice, auta, nebo kola, výstavba, nebo ochrana starého města. Praha stojí mezi politikou rozhodnutí a politikou odkladu. Každá nová čtvrť může někomu změnit výhled, každá silnice může pár jedincům přivést dopravu pod okna a každá stavba má své odpůrce. Město, v němž nemá být nikdo nikdy nespokojený, se však nakonec stane městem, v němž se nemůže stát téměř nic.

Praha samozřejmě nezkolabuje. Bude dál bohatnout, zdražovat a vítězit v žebříčcích metropolí, jež obdivují především lidé, kteří v nich nemusejí každé ráno do práce. Úpadek úspěšných měst ostatně málokdy připomíná ruiny. Častěji vypadá jako pohodlí, které si může dovolit stále méně lidí. Praha si může dovolit ještě dlouho čekat. Lidé, kteří v ní chtějí prožít život, tuto výhodu nemají.