Počkáme, nějak to vydrží. Většina politiků žádnou změnu důchodového systému nechce

Už od Bezděkovy penzijní komise, kterou před 22 lety sestavil tehdejší premiér Vladimír Špidla, aby prozkoumala udržitelnost penzí, se ví, že důchodový systém se vzhledem k rychlému stárnutí obyvatelstva musí změnit nebo nastavit jinak.

Od té doby se politici přou o to, zda a jak posunout věk odchodu do důchodu či jak rozdělit váhu mezi hlavní průběžný pilíř a osobní kapitálové spoření každého z nás. Nebo jak změnit „náhradový poměr“ – tedy výši důchodu k běžné mzdě. Cílem bylo a stále je vymyslet systém, který by vytvářel jen minimální deficity, jež by se pak nemusely draze splácet.

Hlavně přitáhnout voliče

Udržitelností penzijního systému, ale i celých veřejných financí se ze zákona dlouhodobě zaobírá Národní rozpočtová rada (NRR). „Kdybyste to chtěl vzít do důsledku, je obsluhování státního dluhu vlastně vytlačování jednoho dluhu novým dluhem. Ale odpověď na otázku, kterou pokládáte – tedy co udělat, aby se systém nezhroutil –, by byla poněkud cynická: já už při sledování politiky nemám větší požadavek a větší očekávání než hlavně věci nezhoršovat,“ říká předseda NRR, ekonom a bývalý viceguvernér centrální banky Mojmír Hampl. Což se ale podle něj děje skoro na denní bázi, protože politici využívají důchody a jejich úpravy jako dobrý nástroj, jak si přitáhnout své voliče.

„Když třeba teď mluvíme o valorizaci penzí na příští rok, chtěl bych vidět někoho, kdo je mi schopen ekonomicky a demograficky smysluplně obhájit, že máme mít valorizaci, která je vyšší než zákonná valorizace o tři sta korun,“ popisuje Hampl jeden z aktuálních příkladů vylepšování. „Důchodcovskou inflaci máme jednu z nejnižších, co byla naměřena za poslední léta. Důchodcovská inflace byla zvolena jako hlavní kritérium, protože si všichni mysleli, že je férovější pro valorizaci důchodů. Tak když to je tak, že ceny moc nerostou, proč bychom, proboha, měli vůbec uvažovat o valorizaci vyšší, než je ta daná ze zákona. Tohle je pro mě mimo rámec chápání,“ stěžuje si ekonom Hampl.

Pro představu: důchodcovská inflace se používá právě pro účely valorizací. Sleduje totiž jiný spotřební koš, než je zvykem u běžné inflace. Soustřeďuje se především na položky, které senioři potřebují nejvíce, tedy jídlo, energie a léky. Vláda usilovala o to, aby tato inflace byla co nejnižší. Když se toho docílilo, hledá cesty, jak důchody znovu zvýšit.

Ve výčtu postupů, které mohou situaci zhoršit, se dá pokračovat. Jak říká Mojmír Hampl: „Jaký smysl má vracet se k valorizaci, která pracuje s polovinou reálné mzdy a ne se třetinou? Vždyť s valorizací o třetinu růstu mezd jsme tu žili většinu období po roce 1993. Byl to smysluplný a udržitelný rámec, proč se máme vracet na úroveň, která udržitelná není?“ ptá se ekonom a pléduje za to, aby se – jednoduše řečeno –, když už se má od něčeho začít, alespoň podařilo udržet Jurečkovu reformu. Jakkoli nebyla dokonalá, šla správným směrem, s cestovní mapou odvozenou od Bezděkovy komise a mnoha dalších.

Neotvírat Pandořiny skříňky

Bývalý viceguvernér Hampl dále doporučuje, aby politici neotvírali Pandořiny skřínky. Jednou z nich je pro důchodový systém téma takzvaných náročných nebo rizikových profesí, jež mají dostat dříve vyšší důchody.

„Podle českého práva však nemluvíme o rizikových profesích, ale o rizikových pracovištích. Tady se ale vytváří dojem, že stejná práce vypadá na všech místech stejně. Jenže lakýrník v místě X na tom třeba není tak zle, jako na místě Y, třeba jenom proto, že obsluhuje plně automatizovanou linku. Jen mačká tlačítka ON a OFF, zatímco ten druhý na místě Y pracuje s nedostatečně kalibrovanou maskou či jinou ochranou. Ale my chceme říkat, že každý, kdo dělá nějakou profesi, je rizikový a ne, že existují místa, kde jde o riziková pracoviště. Pracoviště je problém, ne profese,“ vysvětluje Hampl a v argumentaci pokračuje: „Vždycky říkám odborům: pokud budeme držet definici rizikových pracovišť, naším finálním cílem by mělo být, aby těchto míst bylo co nejmíň. Zatímco vy říkáte, že těch, kteří mají dostávat penzi za tuto rizikovou práci, má být co nejvíc. To je prostě úplná blbost,“ uzavírá ekonom.

Všechny podobné nápady a změny pak systém komplikují a ještě více zatěžují. Zvyšují nároky na penze a prodlužují dobu jejich čerpání, což pro systém znamená, že bude velmi těžké ho udržet v jakékoli možné rovnováze.

Bude to stát majland

Hampl také vypočítává, o kolik by opomenutí Jurečkovy reformy zvýšilo rozpočtový deficit. Šlo by o neuvěřitelných 240 miliard korun, jež by politici museli někde najít nebo si je opět vypůjčit na dluh. Změny v systému jsou tedy nutné. Nepřímo to přiznává i kabinet Andreje Babiše, který dál počítá se zastropováním věku odchodu do důchodu na 65 let a koketuje i se změnou valorizačního schématu, který by počítal opět s polovinou růstu průměrné mzdy a nikoli se třetinou, jak to zavedla vláda Petra Fialy.

Zároveň ale Babišova vláda zavádí nový investiční systém spoření na důchod. Posílení tohoto kapitálového pilíře, v němž si lidé za menší poplatky celoživotně spoří, nejprve odvážněji na akciích, později spíše v konzervativních dluhopisech, neříká občanům nic jiného než: spořte si na důchod, penze z průběžného systému vám nebudou stačit! Vzhledem k volebním slibům je to pokrytecké, ale jinak se to ani číst nedá.

Vláda rovněž odmítá zvyšování věku odchodu do důchodu, ačkoli všechny studie ukazují, že je to nutná cesta k udržitelnosti penzijního systému. Už před deseti lety dělal Cerge Institut srovnávací studii, v níž se ukázalo, že Česko nemá žádnou objektivní překážku, která by bránila ve zvyšování věku odchodu do důchodu. Roste věk dožití ve zdraví, navíc většina potřebných profesí dnes není fyzicky tak náročná jako dřív. Lidem nechybí ani motivace pracovat déle a průměrné vzdělání je rovněž poměrně vysoké.

Koneckonců premiér Andrej Babiš je ve věku s nárokem na důchod už zhruba devět let a dál dělá energeticky a mentálně náročnou práci, a jde tak svým voličům příkladem. I v českém parlamentu je řada zákonodárců, kteří jsou dávno v penzi. Důchod může být mnohem aktivnější období života, než se doposud zdálo. A to i vzhledem k prodlužování věku očekávaného dožití. Aktivní stáří zahrnuje dnes i prodloužení pracovní aktivity. Už odložení vyplácených důchodů o dva roky by bylo pro celý systém velkou úlevou.

Politici vlastně změnu nechtějí

Problém je však mnohem širší: většina politiků žádnou změnu důchodového systému nechce, protože je to politicky velmi citlivé a nebezpečné usilování. „Už se nemyslí ani v horizontu čtyř let, nýbrž v rámci okamžitého účinku na sociálních sítích,“ shrnuje další důvody Mojmír Hampl. Změnit parametry v takové politické atmosféře, například věk odchodu do důchodu, výběr sociálního pojištění, výše valorizace, je prakticky nemožné. Politicky se to rovná sebevraždě, jakkoli z hlediska ekonomické rovnováhy je to velmi žádoucí, ba nutné.

„Už ministr Zbyněk Stanjura přece říkal, že žádná reforma potřeba není, že se to nějak udrží,“ připomíná ekonom Daniel Münich, který se konstrukcí důchodů a zkoumáním jejich reforem dlouhodobě zaobírá. „A tak se to bude držet a financovat dál ze státního rozpočtu, i když nakonec se to bude muset vyrovnávat z jiných zdrojů. Čeká nás taková přetahovaná generací – ti staří budou chtít držet úroveň důchodů s nějakým ekonomickým rozvojem a mladí budou křičet, že už to v daních dál neunesou. Zkrátka jako dnes: budeme se zadlužovat a doufat, že to ještě chvilku vydrží.“