Maďarský premiér Viktor Orbán se do poslední chvíle bránil myšlence, že by po šestnácti letech kontinuálního vládnutí mohl prohrát volby. Jeho vlastní průzkumy v bublině strany Fidesz potvrzovaly výhru. „Nedostanou mě od moci, ať promluví lid,“ spoléhal se Orbán na své věrné voliče, rozdělené navíc do pečlivě vybraných a vypočítaných volebních obvodů. Lid ale řekl NE. A to celoplošně, po celé zemi, a i Orbán se musí ptát – proč? Co se „jeho“ lidu, o nějž se jako správný božský pastýř staral, stalo? Proč ho lid opustil?

Iliberální demokracie, kterou Viktor Orbán s tvrdostí a vůlí sobě vlastní prosazoval v Maďarsku, selhala v tom nejdůležitějším. Nenabídla většině možnost k lepšímu životu, nejen ekonomickému, ale i prostě lidskému, svobodnému. Až příliš mnoho záleželo na tom, s kým se kdo zná, příliš viditelně se kupčilo s místy a vlivem. Přeregulovaná ekonomika nepřinesla blahobyt širokému průměru, ale jen těm, kdo byli na důležitých místech, protože vyjadřovali loajalitu vládnoucí straně. Obrana národních konzervativních hodnot, maďarskosti, vlasti a rodiny, na něž Maďaři vždy slyšeli, nestačila vyvážit ekonomický úpadek. K čemu je dobré trvat na iliberální demokracii, která nefunguje v tom podstatném, řekl si lid, a hlasoval pro alternativu. Pro Petera Magyara, který byl Orbánovi v minulosti natolik blízko, že mohl sehrát hru „návratu na správnou cestu“, z níž Orbán v určité chvíli osudově sešel. Směrem k vůdcovskému panování nad lidem, nikoli k vládnutí lidu, k dobrému spravování jeho věcí (good governance).

Peter Magyar drží dál nacionální maďarský postoj, nepřestává být konzervativním politikem bránícím maďarské hranice před migranty i maďarské zájmy ve vztahu k Ukrajině. Ale vrací se na trajektorii tradiční liberální demokracie, a to především v oblasti institucí, které chce rychle osvobodit od Orbánových lidí a stylu. Prezident, nejvyšší soudy, centrální banka, média veřejné služby, tam všude je třeba uvolnit prostředí směrem k evropským standardům, k nimž se Maďarsko přihlásilo vstupem do Evropské unie, z nichž však Orbán v určité fázi udělal hlavního nepřítele Maďarska. V tomto smyslu vrátí Magyar svou zemi do Evropy, to ostatní zůstává otevřeno. Každopádně je příznačné a symbolické, že jeho první zahraniční cesty povedou postupně do Varšavy, Vídně a Bruselu.

Orbánův vzor konzervativního suverenismu, k němuž se hlásí Donald Trump i Andrej Babiš a jeho dnešní koaliční partneři, se opíral o známou zemanovskou politiku všech azimutů. Ta moc nezabrala. Suverenista Orbán chtěl k Maďarsku přivázat velmoci ze Západu i Východu. Být propojen s USA i Ruskem, i s ekonomickým obrem Čínou, který chtěl mít v Maďarsku svou ekonomickou a politickou základnu na cestě k ovládnutí trhů Evropy. Suverenista se tím stal nesuverénním, závislým na těch, kteří mu měli pomoci realizovat sen o funkční iliberální demokracii. Bez nich Orbán nebyl nic. Ani sázka na velmoci ale nepřinesla hospodářskou prosperitu, bez níž se nedal orbánovský systém udržet.

Od Petera Magyara se čeká zpřetrhání politicko-ekonomických pout s Ruskem, odstínění čínského vlivu a větší průniky s liberálnější Evropskou unií. Nový maďarský premiér potřebuje k úspěchu zamrzlé evropské fondy, jde jen o to, je efektivně rozdělit. Ekonomika i společnost se snad opět více otevřou, což se týká i svobody médií a volné cirkulace myšlenek všeho druhu.

Čeští vládní politici, překvapení mohutnou silou Orbánovy porážky, dál věří, že Maďarsko zůstane pevnou součástí nové Visegrádské čtyřky, od níž si premiér Babiš slibuje zvýšení vlivu střední Evropy i Česka na evropské scéně. Babiš byl Orbánovým politickým stínem, bez svého Slunce se bude pomalu vytrácet. A nový zdroj potřebné politické síly není na obzoru. Musel by zasvítit sám! SPD už nabízí Babišovi novou cestu: nahradit Orbána konzervativnějším a vyhraněnějším postojem českým. Převzít Orbánovu roli spojovníka velmocenské politiky a konzervativního lídra centrální Evropy, jinak řečeno: nabídnout místo maďarského silný český suverenismus.

Je ale otázka, zda je takového konzervativního vzmachu ideologicky nevyhraněný Andrej Babiš ve svém pozdním politickém období po náročných třinácti letech v nejvyšší politice vůbec ještě schopen. Orbánův pád je pro současného českého premiéra přece jen také velkým varováním. V tom, že přízeň lidu je nakonec vždy vrtkavá a že každý pohár politické trpělivosti a doufání či naděje jednou přeteče. Porážka Viktora Orbána je pro českého lídra spíše výzvou k opatrnosti. I práce v „národním zájmu“ se musí dělat citlivě, protože když se to přežene, upadne i ten největší suverenista v nemilost lidu.

Slzy na krajíčku Orbánových očí jsou i pro Babiše připomínkou, že o lid, který ho nese, se musí starat lépe a citlivěji, bez velkých přešlapů vůči bolavé národní minulosti (například ve vztahu k Putinovi), jinak i jeho jednou čeká opravdu bytostná volební porážka, přestože český Magyar je ještě daleko za obzorem dnes možného…