Nejde přitom o to, zda a proč se šéf české diplomacie v debatě tak zásadně vymezoval, na svůj názor má jistě plné právo. Problém je v tom, jak to dělal a že ani v diskusi o demokratickém deficitu Evropské unie nebyl s to argumentovat na běžné znalostní úrovni. Navíc tu nemluvil jen za sebe, ale za celou ČR, a jeho ostuda je tak ostudou společnou.

Na světovém fóru zkrátka nestačí dokola opakovat implantovaný názor Václava Klause, který považuje národní stát za jediného nositele demokratické legitimity, bez níž se vše hroutí, máme-li ve světě funkční multinacionální státy či federace nebo unie typu Spojených států, kde se dělba demokratické moci také klikatí složitě a byrokraticky. Petr Macinka bohužel v diskusi o chybění demokracie v Evropské unii pletl demokratický deficit a zastupitelskou demokracii s legitimitou jiných mezinárodních organizací, zcela vynechal argumentačně klíčové téma evropského lidu (démos) nebo otázku sdílené suverenity, které k evropským demokratickým dilematům nutně patří. A už vůbec nezahrnul kontext politického vývoje, v němž se MSC a debata v jeho skvěle obsazeném panelu odehrává. Tedy na pozadí roztržky mezi Evropou a Trumpovým autoritativním stylem vládnutí.

Petr Macinka

Ještě před debatou na téma Rozdělený Západ – Západ: Co zůstává ze společných hodnot sice ministr Macinka stačil říct, že „souhlasí s každým slovem“ projevu amerického ministra zahraničí Marca Rubia, v němž se hodně mluvilo o partnerství a dědictví společné historie, člen Trumpovy administrativy ale ve své řeči zároveň káral Evropu za klimatickou politiku, omezování průmyslu, podcenění migrace a za neochotu budovat svou vlastní bezpečnost. Macinka to v debatě shrnul do napětí učebnicového rozdělení na konzervatismus a progresivismus, na tradici, která jedině v národním státě drží kontinuitu kultury, a na sociální inženýrství globalistů. Jak ale připomněl polský ministr zahraničí Sikorski, globalizace byla ideou ekonomickou, neoliberální vidinou, jak zvýšit zisk distribucí práce do levnějších končin světa. V jistém smyslu tedy konzervativním, nikoli sociálně-inženýrským nápadem, který se v ekonomickém naladění překrývá s myšlením Macinkova motohnutí.

Tak to v mnichovské debatě o rozdělení Západu bylo s většinou témat. Český ministr přidával jen strnulé floskule a ideologické stereotypy. I proto se stále častěji dostával do kritických debatérských přestřelek. Debata v jeho pojetí byla omezená a málo rozvíjející. Například tvrzení, že dnešní Trumpova politika je jen reakcí na nesmysly, které vnucovali progresivisté obyčejným lidem, odrazila bývalá první dáma a ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová odkazem na nechutnou Trumpovu politiku na Ukrajině: umírajícím na ukrajinské frontě je debata o genderu jako sociální konstrukci, kterou Macinka akcentoval, přece zcela ukradená.

Petru Macinkovi nikdy nechybí ostentativní sebevědomí, jeho postoj je až bohorovný. Diskuse v Mnichově naplno odhalila slabý základ, na němž toto předvádivé sebevědomí stojí. Rozvíjet debatu o rozdělení Západu odkazem na negativní emotivní nálepkování, kterého se vůči soupeřům dopouštíme, bylo od permanentně nálepkujícího Petra Macinky také překvapující. Lze ho ale brát jako jistý slib sebereflexe. Ta se ostatně v debatě ve výrocích bulharského politologa Ivana Krasteva ukazovala jako hlavní deviza Západu. Kdysi před čtvrtstoletím o ní v Římě přesně takto mluvil i tehdejší český prezident Václav Havel. Pokud se k hledání toho, co to znamená „my, lidé na Západě“, po MSC přihlásí i ministr Macinka, bude to po další české nevýhře v Mnichově vlastně výborný výsledek.

Bez nálepkování druhých, kteří s námi nesouhlasí, bez jejich označování za „nepřítele státu“, jak upozornil ministr Macinka, bychom si pak už mohli říct, zda je i česká společnost tak strašlivě zmítána progresivistickým sociálním inženýrstvím, že se i v Česku hodí kopírovat americké modely politiky, místo hledání vlastních idejí a cesty. Pak Petr Macinka jistě odpoví i na otázku, na niž upozornil politolog Krastev: totiž – co se stane, až se náš jedinečný a výjimečný český nacionalismus srazí s dalšími jedinečnými nacionalismy Evropy? Tak zase třeba na příští debatě v Mnichově…