-295 000 000 000

Ve volební kampani před rokem to vypadalo snadno. Vláda pětikoalice dá dohromady státní finance, z nichž si hnutí ANO udělalo neomezený zdroj k uplácení občanů na podporu své permanentní volební kampaně. Konec rozdávání, racionalizace výdajů, strategické investování. „Ekonomická kompetence je naše velká přednost,“ říkal tehdy lídr Spolu a dnešní premiér Petr Fiala, který také sliboval rozpočtovou odpovědnost. Jenže pak přišla válka na Ukrajině, inflace a energetická krize a všechno bylo jinak.

„Schválili jsme rozpočet se schodkem na míli vzdáleným od představy, se kterou jsem na ministerstvo financí přicházel. Jednoznačně jsme ale deklarovali, že v současné energetické krizi dostane záchrana občanů, veřejného sektoru i firem přednost před fiskální disciplínou, ke které se hned po odeznění dozvuků války musíme bezpodmínečně vrátit,“ vysvětluje současnou situaci ministr financí za ODS Zbyněk Stanjura, jenž schválenému plánu financování státu pro příští rok s deficitem 295 miliard korun říká „rozpočet protikrizový, válečný, solidární“. Dalo by se tedy říct, že si vláda bere jakýsi oddechový čas v disciplíně, v níž měla excelovat a která měla být středobodem její činnosti – a tím je fiskálně odpovědná národohospodářská politika.

Vláda se dnes koupe v problémech vnějších i vnitřních, v tom má ministr financí naprostou pravdu, ne za všechno ale může válka. Vnitřní problémy totiž nejsou spojeny jen s dopady ruské války na světové trhy a potažmo na českou společnost. Na vině je i nedostatečný strategický plán, co s rozpočtem do budoucna dělat. Ekonomové se s politology shodnou, že všechny důležité změny směrem k reformám rozpočtu se musejí dělat v prvním roce vlády, protože legislativní proces je dlouhý a všechny změny rozpočtu musejí mít podobu zákona.

Pětikoaliční vláda Petra Fialy si tuto příležitost bohužel nechala ujít. „Vláda působí, jako by byla zaskočena vývojem událostí, což lze vzhledem k jejich závažnosti určitě pochopit. Problém ale je, že velká část problémů byla zjevná i bez současné krize a vláda podle všeho neměla jasný plán, jak situaci řešit,“ shrnuje v anketě týdeníku Euro (viz strana 18) ekonom a bývalý ministr financí v 90. letech Ivan Pilip.

Pilip, ale například i poradce premiéra Daniel Münich a další ekonomové mají pravdu v tom, že teď už se vládě budou rozpočtové reformy dělat hůře, protože případné dopady úprav, zvyšování daní či škrtů budou přicházet v předvolebním období. A jen politický dobrodruh či sebevrah by nabízel šetření a úspory na sociálních transferech před volbami, což by každá opozice okamžitě beze zbytku využila. Reforma sociálního státu, jeho velikosti a systému příjmů je sice potřeba, to říkají všichni, ale jen vládnoucí pětikoalice za ně ponese konkrétní politickou odpovědnost, která se projevuje v přílivu či odlivu voličů.

Konflikt s ekonomií a ideologií

Politika, konkrétně ta rozpočtová, se dostala do klasického konfliktu s ekonomií a ideologií. Deklarace reforem a potřebných změn v hospodaření s veřejnými financemi, jež naplňují pravicovou představu malého a funkčního státu a řeší také rostoucí dluhy, narážejí na politickou volební strategii. Česká vláda v tom není sama. Problémy s rostoucím zadlužením řeší prakticky všechny vlády v Evropě. Ty největší země – tradiční tahouni EU Francie a Německo – si daly moratorium na protidluhová opatření, aby mohly více utrácet. Stalo se tak už v době covidových pandemií, jež prakticky kontinuálně přešly do válečné krize na Ukrajině, která zvýšila energetický tlak na Evropu, jež si svou špatnou společnou energetickou politikou připravila částečně i sama.

Francouzský prezident Emmanuel Macron šetřit nebude, německá vláda kancléře Olafa Scholze schválila už třetí balík pomoci občanům v energetické a inflační krizi. Němci už dohromady vydali na tuto pomoc 95 miliard eur, tedy 2,3 bilionu korun, což se s českou pomoci ve výši 175 miliard nedá moc srovnávat. Němci tím ale navýšili svůj dluh na 76 procent HDP, ten český zatím dosahuje k hranici 41,5 procenta HDP a je relativně malý. Němci se tedy pohybují mimo maastrichtské kritérium 60 procent HDP, Češi ho zatím suverénně naplňují.

Ani Němci ani Francouzi nezatáhli dluhovou brzdu, a to přesto, že Berlín má tento institut při určité procentuální výši deficitů zaveden přímo v ústavě. Ministr financí, šéf liberálů z FDP Christian Lindner, by už brzdu klidně zatáhl, nakonec ale i on podlehl napětí v německé společnosti a chce ji použít až za rok. Fialova vláda se tedy chová velmi podobně jako zbytek Evropy, otázkou je, kde je růst dluhů nejnebezpečnější a kde to může jako první prasknout. Velké země to rozhodně nebudou, na to jsou příliš velké…

Ekonomicky silné velké země udrží situaci už svou velikostí, menší země, jako je Česko, se mohou bránit relativně menší mírou zadlužení, kterou dnes vykazují. Nebezpečný je až trend či rychlost, tempo zadlužování, tvrdí například bývalá šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová, dnes viceguvernérka České národní banky (ČNB). Zamrazilová po příchodu do ČNB sice zmírnila svůj pohled na šetření, protože je potřeba udržet ekonomiku v chodu, centrální banka ale dál veškerou práci na boji s inflací hodila na vládu a její fiskální politiku.

Reformy, k nimž vyzývá i nový šéf NRRV, Mojmír Hampl, by ale podobně jako přísnější měnová politika ČNB mohly na čas přidusit celé hospodářství. Politici proto musí řešit další kritickou otázku: jak šetřit a snižovat schodky, aniž by to radikálně přibrzdilo ekonomiku, jako se to stalo po krizi v roce 2008? Vláda tehdy nastavila tak přísnou fiskální politiku, až se ekonomika najednou zastavila a rozbíhala se zase jen velmi pomalu. Je to tedy hned trojí boj: s dopady války, s energetickou krizí, s inflací. Zatím se těžko rozlišuje, jak všechna tato bojiště vláda propojuje a jaká je její celková strategie.

Zvýšit daň z příjmu?

Takticky se situace vyvíjí mnohem přehledněji. Vláda při shánění peněz do rozpočtu došla k závěru, že místo zvýšení příjmových a jiných daní vsadí na přechodnou daň z mimořádných zisků, a to ve výši 60 %. Zavedena bude u bank a energetických firem; takzvaná „windfall tax“ by mohla příští rok přinést až 85 miliard korun.

„To je hezké, ale daň z mimořádných zisků nijak neřeší strukturální schodek – tedy nesoulad mezi příjmy a výdaji ve špatných i dobrých časech,“ komentuje v rozhovoru pro týdeník Euro (viz strana 17) postup vlády předseda Národní rozpočtové rady a taktéž bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. „Tato daň jen umožňuje krýt dodatečné ,krizové‘ výdaje bez dalšího navyšování strukturálního deficitu. Skutečná debata musí být o výdajích, které se sníží permanentně, a o daních, které se zvýší permanentně.“ To je ale právě ten největší problém: shodnout se na tom, jak upravit obě strany rozpočtu tak, aby schodky a dluhy klesaly bez ohledu na momentální krizové výkyvy.

Vláda Petra Fialy odmítá zvyšovat daně z příjmu, ačkoli většina mainstreamových liberálních ekonomů v Národní ekonomické radě vlády radí vrátit daně tam, kde byly před zrušením takzvané superhrubé mzdy. Z politického hlediska je to pochopitelné, mnoha lidem – zejména zaměstnancům s vyšším platem – se tak skutečně výrazně zvýšil příjem v řádu tisícikorun měsíčně. Ročně jsou to už slušné desetitisíce. Takový návrat do minulosti by navíc znamenal, že ODS, která spolu s ANO a SPD návrh na zrušení superhrubé mzdy v minulém parlamentu svými hlasy také prosadila, by musela přiznat, že tento způsob snižování daní byl v dané době špatný a unáhlený. Do takové sebereflexe se nikomu nechce.

Většina návrhů na návrat ke starému rozdělení příjmových daní přitom mluví o tom, že by šlo o návrat bez superhrubé mzdy. Znamenalo by to upravit daňová pásma, popřípadě zvýšit daňovou progresi tak, aby daňoví poplatníci jasně viděli, kolik peněz do státní kasy skutečně odvádějí a jak velká je jejich solidarita v rámci celého systému. Proč se toto opatření neustále vrací, přestože ho vládní lídr nechce, vysvětluje poradce premiéra Fialy a člen NERV, ekonom CERGE-EI Daniel Münich. Ta největší výhoda by podle něj byla v rychlosti a velikosti pravidelného příjmového zisku. „Ono se to úplně nabízí, rychle by se dalo udělat jedno opatření: vrátit zdanění příjmů tam, kde bylo před zrušením superhrubé mzdy, aniž bychom ale znovu zaváděli superhrubou mzdu. Tím bychom získali do rozpočtu obratem 100 miliard korun a vyřešili skoro polovinu strukturálního deficitu,“ shrnuje Münich.

Jak vyvážit a snížit dluh

Vláda může pro stabilizaci rozpočtu škrtat v sociální sféře i v rámci podpor, zavedených v dávné minulosti, které se však do jisté míry přežily. Jde například o státní podporu stavebního spoření, tady se ale rádci vlamují do otevřených dveří, protože o tom už vláda uvažuje. Šlo ale o úsporu „jen“ v řadu miliard korun, přičemž rozpočtový deficit se přiblížil na pět miliard hranici 300 miliard, a takové drobné škrty ho nespasí. Bylo by potřeba řezat plošněji v mandatorních výdajích. A ty největší jsou v důchodové oblasti. Důchodci jsou dnes ti, kteří na inflační krizi vydělávají a jejich příjmy se zvyšují, protože jim vláda letos podle zákona musela už dvakrát navýšit důchody. Schéma, jež dnes funguje, se ale v této krizi ukázalo jako mimořádně štědré. Přidává se o inflaci a polovinu průměrného růstu mezd, což je pro rozpočet obrovský zásah a nápor.

Výdaje rozpočtu i kvůli tomu podruhé v historii překročily hranici dvou bilionů korun. Výdaje ve výši 2,223 bilionu korun by se daly krátit i v jiných položkách, zejména úřednických. Vláda místo slibovaného snižování úřednických stavů v příštím roce počítá s nárůstem počtu úředníků o sedm tisíc. Snížení nákladů v této oblasti by přineslo úsporu několik miliard korun, pro větší rozpočtový přínos by se muselo propouštět daleko víc, což je dáno i tím, že platy na úřednických místech nepatří k nejvyšším. Takové „škrtání po položkách“ by si žádalo pečlivou přípravu a mravenčí práci, což by trvalo delší dobu. Někteří ekonomové (například další člen NERV Dominik Stroukal) jsou ale přesvědčeni, že systémové výdajové škrty mohou přinést úsporu až dvě stě miliard.

S originálním návrhem přichází jiný člen NERV, ekonom David Marek. Podle něj by se současný deficit měl využít k pomoci těm nejchudším, lidem ohroženým energetickou krizí, a vláda by současně seškrtala sociální dávky od bydlení po dopravu. Strukturální deficit by se změnil v cyklický a vymazal by se časem s růstem ekonomiky. „Je to něco jako Hartzovy reformy provedené na začátku milénia v Německu,“ tvrdí Marek. Tehdejší sociální reforma Schröderovy vlády, kterou řídil bývalý manažer VW Peter Hartz, byla velmi tvrdým omezením sociálních podpor. Současný kabinet Olafa Scholze ji nyní po dvaceti letech výrazně zmírňuje, mimo jiné i proto, aby nemusel vytvářet speciální krizovou pomoc v době inflace, ale aby dál šlapal sociální automat.

Vláda Petra Fialy má tedy vícero možností, jak rozpočet lépe vyvážit a snížit dluh, od těch levicovějších, které počítají se zvýšením daní, po ty konzervativnější pravicové, zahrnující omezení sociálního státu a velikosti úřednického aparátu a státních agend. Ekonomové mají v návrzích dost jasno, mnozí už i spočítali jednotlivé varianty, stačí jen po těch papírech s čísly sáhnout. Ekonomická analýza nechybí. Co Česko postrádá, je rozhodná volba a politická představa, podle níž by se rozpočtová konsolidace provedla.

Politika silně pokulhává za ekonomií, je na čase ji rychle, jasně a přesvědčivě dohnat.