Bahno vrcholového sportu

Pojďme rovnou na první metu, protože jestli něco Evropan při sledování amerického baseballu nedokáže pochopit, jsou to ty nejrůznější prodlevy a střídání, kvůli kterým hra postrádá dynamiku hokeje či fotbalu. Jenže když zajdete v USA na baseball na stadion, pochopíte, že je to především o posezení a povídání s kamarády. Stihnete se u toho najíst, vzdělat i pobavit. Načež si jdete do parku jen tak zaházet nebo i zahrát, protože ve větších amerických parcích najdete baseballovou výseč (pro svůj tvar se jí říká diamant) nakreslenou.

Dodnes si vzpomínám, jak jsme v devadesátkách na škole hráli baseball „baj­voko“, s kovovými pálkami a tenisáky. Echtovní pálka je ale samozřejmě dřevěná, nesmí být nijak vyztužená ani odlehčená například korkem a má přesně dané rozměry i tvar. Za ten můžeme poděkovat Albertu G. Spaldingovi. Ten pomohl standardizovat sportovní náčiní pro řadu sportů (jeho basketbalové míče jsou legendární a NBA s nimi hrála skoro třicet let), ale především vymyslel moderní tvar baseballové pálky, jak ji známe dnes – s onou „houbou“ na konci, díky níž je úchop pálky mnohem jistější.

Úplně první pálky ji neměly, protože byly menší. Připomínaly tedy spíš sportovní kyj. Až Spaldinga napadl zlepšovák, který oceňují nejen hráči, ale vlastně kdokoli, zvlášť v momentě, kdy zaslechne v domě podezřelý šramot. Ano, průměrný Evropan vidí za rok zhruba deset baseballových pálek v něčích rukou. A většinou je to v hororu nebo v akčním filmu, protože baseballová pálka je oblíbenou zbraní civilistů proti nevítaným vetřelcům. Nepotřebujete na ni zbrojní pas jako na pistoli a nemáte opletačky jako když do souseda, co si přišel „půjčit“ trochu soli, zabodnete dranžírák.

Rána baseballovou pálkou málokdy usmrtí a podle zákona je to sportovní náčiní, nikoli zbraň. Kdo chce její účinek zvýšit, ten si do ní nenamlátí hřebíky jako postavy ze zombie seriálů, ale naloží ji do motorového oleje, případně do šuplíku plného rýže. I takové experimenty profesionální hráči podstupují, protože dřevěné pálky vážou vlhkost, a proto se jejich vlastnosti rychle mění. Kdo chce mít jistotu, ten se o pálku stará. Nebo si koupí kovovou, jež při úderu hezky zvoní. U soudu to ale pak s přiměřenou obranou bude mít trochu složitější.

Koule z bahenní lázně

Ale to jsme se trochu zatoulali. Druhou metou jsou samotné míčky. Bílé, prošité kontrastní nití. Není na nich vlastně nic záhadného. Baseballový míček váží okolo 145 gramů. Jeho jádro se vyrábí z korku obklopeného gumou. Jádro je následně obmotáno třemi vrstvami vlněných nití a nakonec se přidává tenká vrstva bavlněných nití. Na povrchu jsou pak dva kusy kůže nebo syntetického materiá­lu ve tvaru osmičky, které jsou spojeny červenou voskovanou nití. To byla rychlovka, co? Míček sám o sobě je docela obyčejný, koupíte si ho v jakékoli prodejně sportovních potřeb. Co z něj dělá profesio­nální nástroj, jenž rozhoduje o vítězství a porážce? Symbol profesionální baseballové ligy a jedné z nejlépe dotovaných sportovních soutěží na světě?

Bahno, dámy a pánové. Speciální, tajuplné, správně nahnědlé bahýnko, v němž se míčky máčejí a obalují. Už jsme zmínili, že hráči namáčejí pálky do různých směsí, aby zamezili přísunu vlhkosti. Nadhazovači zas odjakživa zkoušeli míčky obalovat ve směsi hlíny a vody, pomazat leštidlem na boty nebo vykoupat v plivátku na tabák. Udělali cokoli, aby zbrusu nový míček zbavili kluzkého povrchu a mohli ho hodit tak, jak jim vyhovovalo. Potíž byla v tom, že zmíněné metody buď míčky zbavily bělostného povrchu, nebo je rovnou poškrábaly, takže jejich spotřeba nebyla nejmenší.

Jeden z koučů, Lena Blackburne, se rozhodl najít řešení. V roce 1938 při výletu do okolí řeky Delaware objevil zázračné bahno. Dodnes nikdo neví, kde přesně ho Blackburne těžil, ale hmota připomínající barvou a konzistencí čokoládový puding se stala na začátku čtyřicátých let 20. století nepostradatelnou součástí hry. Během této dekády bahno přijaly za své všechny týmy v profesionální lize a hlavní rozhodčí v něm poctivě obaloval všechny míčky určené pro hru, aby byly připravené stejně a pod odborným dohledem.

Máte pocit, že taková blbina nemá v éře moderních technologií své místo? Ale kdeže, Blackburnovo bahýnko se používá dodnes! Ani nejpřesnější stroje nedovedou míček obalit jako zkušená ruka. A žádná z umělých směsí nemá podobné složení jako tajemné bahno z New Jersey.

Nenápadná dobrodružství u řeky Blackburne se jeho slávy dožil, ale než v roce 1968 odešel koučovat do nebe, předal firmu a lokaci, odkud bahno těží, svému nejlepšímu kamarádovi Johnu Haasovi. Ten zase obchodní tajemství prozradil svému synovi Burnesi Bintliffovi, který vybral ze svých devíti dětí nejstaršího syna Jima, jenž s bahnem podniká dodnes.

Bintliff se ke břehu řeky vydává pouze jednou ročně a zvládne během několika dnů natěžit zhruba pět set kilogramů bahna. To pak odpočívá přes zimu ve sklepě a na jaře se v malých plechovkách rozváží jednotlivým týmům.

Bintliffovy výpravy mají punc dobrodružství. Kdykoli ho někdo při obhlídce říčních břehů nachytá, vymluví se, že ho úřady poslaly zkontrolovat stav raků, změřit kyselost vody nebo proklestit bobří hráze. Případně se tváří jako nevinný důchodce, jenž si přišel nabrat úrodnou půdu pro svoje záhonky. Hlavní je být nenápadný a nezabíhat do detailů. Přijet obyčejným autem. Nezdržet se příliš dlouho.

Nikdo kromě Bintliffa přesnou lokaci nezná, dokonce ani vedení baseballové ligy. Nikdo se neptá, nikdo nepátrá, ale všichni chtějí svou plechovku Blackburnova bahýnka! Konzistence je ideální, takže míček získá grip, ale bahno zároveň nevleze za švy a po opláchnutí vodou je míček stále bílý. Blackburne ve čtyřicátých letech popsal, že to bahno „roste“ jen na krátkém úseku řeky, kde je jílové podloží a voda se mísí se smůlou z cedrů. Liga bahno popisovala jako magickou substanci a lpění na něm má v sobě jistý druh pověrčivosti. Nespravuj, co není rozbité, to je jedno z oblíbených amerických přísloví.

Důvod, proč Bintliffa denně nestopují tisíce paparazziů, je prozaický. Bahno je totiž pořád bahno. Nikdy se na něm zázračně nevydělávalo a těch svých pár metráků každoročně prodá za mrzkých 20 tisíc dolarů. Při přepočtu na naše koruny je to zhruba tisícovka za kilogram, což je na bahno skvělá cena, ale rozhodně na těchto kluzkých základech nepostavíte byznysové impérium. A mimo baseball nemá tenhle zázračný puding žádnou hodnotu, takže poptávka po něm se nijak dramaticky nezvyšuje.

I proto zůstává Jim Bintliff jediným dodavatelem, nyní už zaslouženým důchodcem. Ještě před sedmi lety pracoval nastálo v tiskárně, protože prodej bahna byl pro něj pouhým přivýdělkem. Loni navíc hrozilo, že si liga najde náhradu. Šéfům se nelíbilo, že musí spoléhat na staříka od řeky, a chtěli systémové řešení. Jenže se ukázalo, že moderní syntetické směsi nebo míčky z jiného materiálu prostě nemají ty správné vlastnosti. Hráči se začali bouřit natolik, až se liga pokorně a potichu vrátila zpátky k bahnu.

Ušpiněné míčky tak nadále zůstávají symbolem, suvenýrem a tématem ke konverzaci. Liga, jež svým nejlepším hráčům vyplácí pohádkové honoráře a každoročně přivítá na stadionech kolem 70 milionů diváků, už osmou dekádu stojí a padá s kouzelným bahýnkem. Kdyby taková story neexistovala, museli bychom si ji vymyslet.