Barokní melodrama

► Vyšla vám deska Melodrama. Po jak dlouhé době jste udělal něco sám pro sebe, co se tvorby týče?

Po dvanácti letech, jinak jsem se primárně soustředil na sólové projekty kolegů z PSH. Já to ale stejně vnímám jako společnou tvorbu, jen se to pokaždé jmenuje jinak.

► Když jsem poslouchal Melodrama, tak stejně hned v prvním tracku rapuje Orion, ve druhém se objevuje Vladimír 518 a Katarzia…

…a pak už se zpívá, tak to vyšlo, no. Ale zpětně, když to nějak zasadíš do kontextu, tak to budí dojem, že to drží pohromadě právě kapelou, ale byla to čistě taková emoční náhoda, že to takhle vyšlo, nehrál jsem tu hru, jestli to je takhle „politicky“ dobře, nebo ne.

► Jak dlouho jste na Melodramatu pracoval?

Průběžně. Už v roce 2019 jsem začal dělat nějaké nové vlastní věci, měl jsem tak tři čtyři už i nahrané, a když jsem byl v té první vlně, tak mi do toho vlezl Vorel se svojí sólovkou Teritorium III…

► A nefunguje takové to, hele, teď si dělám svoji vlastní desku, tak musíš počkat?

To neumím. Vždycky pro mě byla pomyslná vyšší karta dělat na něčem společně a sólová deska tím, že na ni nikdo nečeká, nejsi svázaný žádným termínem a není ničím limitovaná, se klidně může rozprostírat v delším časovém úseku. A když už jsem pak chytil ten správný ,fire‘, tak mi to zase kvůli něčemu spadlo pod stůl, odpadly některé tracky, protože pro lidi, co na nich se mnou participovali, už to třeba bylo moc staré, takže jsem musel začít zase od začátku. A hlavně tím, že jsem přišel o ty první čtyři, které kolem vytvořily nějakou auru, musel jsem celou tu chemii hledat znovu. Snažil jsem se vyhnout producentskému průseru, aby mi z toho vylezla ve výsledku jen jakási kompilace, protože spolupracuješ na každém tracku s někým jiným. Těžko se hledá nějaká pojicí niť, když se postupuje způsobem, že oni si vybírají muziku, a pak to nedrží pohromadě. Takže to jsem nechtěl.

► A kontinuita je zachovaná čím?

Myslím, že je hodně prodchnutá mým náhledem na použití atmosfér a nástrojů, kdy to celé začíná a končí varhanami, cembalem, operním zpěvem a nějakou jakoby barokní linií, která se nakonec promítla i do celkové estetiky alba, a samozřejmě i hloubkou textů. Málokdy narazím u české hudby na dobrý text. Takže jsem se jednak snažil lidi, se kterými jsem spolupracoval, podpořit při výběru témat a vlastně i výběr jich samotných šel primárně po tom, abych byl schopný doručit nějakou kvalitu a výpovědní hodnotu těch věcí.

► Na to přesně jsem se chtěl zeptat, na základě čeho jste hosty na Melodrama vybíral…

Další kritérium bylo, že mi je jedno, kolik těm lidem je, jestli dvacet, nebo padesát, ale jestli to, co produkují, mě oslovuje a je kvalitní nebo zda sdílíme i stejné světonázory.

► Až takhle?

Ano, od těch globálních až po úplně osobní. Třeba Tereza Černochová psala o mém vztahu k mojí bývalé přítelkyni, protože byla u toho, když jsem ten vztah opustil. Na druhé straně je tam například Candymane a jeho věc s Ondřejem Brzobohatým. Dlouho jsem chtěl udělat song, kde si bicí neuzurpují prostor, takže tam je jenom hlas a Ondrovo piano, bez ambice udělat klasickou skladbu, kde musí být refrén, ale jde tam mnohem víc o nějakou informaci a proud emocí. A do toho hledáš vhodný hlas, s tím jsem operoval. Obecně musím říct, že mi vadí akcent na věk, jako kdyby rap mohl dělat jenom někdo, komu je dvacet, což považuju za absolutní nonsens.

► Tlak vyvíjí hlavně publikum, posluchači, nebo ne?

Jasně, publikum, sociální sítě… mně se vlastně ani moc dobře nespolupracuje s někým, kdo se vymezuje vůči věku. Naopak často hledám zkušenosti a jistou vyspělost, o to víc, že jsem Melodrama dělal hlavně zpívané. A popravdě v žánru, ve kterém se pohybuju, zase tolik kvalitních mladých zpěváků neregistruju. Proto i výběr hostů padl na jména, která se nakonec na albu objevují, přes osobní preference, nějakou pracovní zkušenost, zohledňoval jsem i barvu hlasu a osobitost. Aby to prostě hrálo všechno dohromady.

► Měl jste ambici, aby z výsledku byl na první dobrou poznat nějaký posun v kontextu vaší vlastní tvorby?

To ne. Nedělal jsem to s tím, že bych chtěl někomu nebo i sobě něco dokazovat, ale udělat si prostě radost bez většiny nutných kapelových kompromisů. Pokud se tohle dá považovat za ambici, tak vlastně ano, ale ne ve smyslu, že jsem měl potřebu udělat něco spektakulárně zajímavého v kontextu vlastní tvorby, tak to nemám. Spíš to mělo fungovat a já doufám, že funguje jako shrnutí toho, kde teď hudebně jsem.

► A kde jste?

Řekl bych, že hodně rozkročený. Melodrama je v zásadě temná deska, ale je v ní naděje. Není to tak, že bych se sám plácal v temnotě, ale odráží to určitě současný stav společnosti, určitě to také odráží moje rozpoložení v době vzniku těch věcí. Dalším aspektem je, že emoce, které mi obecně v muzice chybí, se mi daří naplnit, když mi není zrovna nejlíp a sám hledám vnitřní naději právě skrz tvorbu. Dá se říct, že jistá tíseň v hudbě vytváří potřebnou hloubku, která ve veselé muzice úplně není. Ale stejně si myslím, že ta klíčová emoce je všudypřítomná naděje. Buď to, nebo nějaký fór, který to celé shodí, po čemž jsem také šel, abych se vyhnul patosu.

► Na desce hraje i hodně Slováků, kde je dnes slovenská a kde česká hudební scéna?

Slovenská scéna se už dávno emancipovala, je svébytná. Na svět i na muziku koukám z vícero úhlů, i skrz politiku, je to moje životní „guilty pleasure“. Čili je pro mě důležitý i výběr hostů na desce. I to je určitý postoj a názor.

► Teď to tedy na Slovensku moc „pleasure“ není…

To opravdu ne. Slováky mám rád, nebo řekněme v rámci celoživotního nastavení Čechoslováky, tím pádem mi jejich tvorba přijde něčím hodně blízká, ale zároveň vzdálená, protože to jsou už dneska dva autonomní světy. Zároveň jsem nechtěl dělat písničky s anglickými texty, takže ta použitá slovenština tomu dodává zase jiný odstín a můžeš si víc hrát s emocemi, než když je něco zpívané anglicky.

► Jakou má Melodrama odezvu?

Vnímám pozitivní reakce, asi se lidem líbí, že je jiná, což jsem rád, že se povedlo, aniž by to byl prvoplánový záměr, protože takhle teď hudbu vnímám. Zároveň jsem chtěl trochu odkrýt karty, co to vlastně znamená být producent, protože hodně lidí si myslí, že prostě uděláš beat, někomu ho prodáš a tím to končí. Dotáhnout produkci do konce obnáší spoustu dalších profesí, od kreativního procesu až po samotné nahrávání, editace vokálů a s tím spojená kreativita, další editace, obal a tak dál. No ale už je to venku, počítám s tím, že se to někomu líbit nebude, což je pořád lepší, než kdyby to nedělalo nic.

► Deska si žádá i živou prezentaci.

Turné zahájeno v Českých Budějovicích, vyprodáno, krása. Ještě jsem víc přiživil koncept pódia uprostřed klubu, jako jsme měli s PSH v Roxy, protože pro koncept desky, kdy je na ní vlastně docela dost lidí, se to hodí. Jinak ta skladba turné není jednoduchá, najít průniky toho, kdy kdo může…

► Do jaké míry to koliduje s vašimi dalšími aktivitami, s PSH, producentskými věcmi, rodinou?

Tak mám tři dcery, restauraci… Jednoduché to není, čas nějaký je, děti jsou ve školce, něco se dá dělat, ale je to, jak se říká, „tough“. Co se týká kapely, vždycky máme od ledna až do března volno, začínáme letos až v květnu. Proto jsem se snažil udělat více než 80 procent svého turné v březnu a pak skočím rovnou do PSH. Mám ale samozřejmě dny v týdnu, kdy si říkám „ok, tak ještě tohle a tohle a tohle a tohle…“ a mohu říct, že bez Terezy, která mi pomáhá, bych to nedal, respektive bez Jediho, který mi našel Terezu. Když to chceš udělat dobře, tak k tomu potřebuješ další lidi. A na to potřebuješ spoustu peněz.

► Spoustu peněz, na to je potřeba mít silného sponzora.

Tak už jsme u něj.

► Don Papa, filipínský rum.

Ano, přesně tak. Finanční vstup na začátku, to jsou vyšší statisíce. Abys měl dobré studio, dobrý obal, dobré fotky, abys měl člověka nebo agenturu na PR, protože muzika je informace, se kterou se dnes obchoduje naprosto normálně. Už ti nezavolá dvacet hudebních novinářů, kdy vyjde deska, protože ta média už de facto neexistují. Line-up tě stojí peníze, když si vymyslíš prostory, kde například není pódium, tak ho musíš přivézt, postavit zvuk a světla a tak dále, to jsou opravdu náklady přes milion. K tomu, aby to mohlo stát, potřebuješ hodně peněz a bez partnerů to prostě nejde. To není špatně, to je realita, se kterou se musí pracovat. Jde o to najít si partnera, který dobře chápe, čeho chceš dosáhnout.

► A je naivní představa, že když dnes někdo vydá desku, tak z té desky vydělá spoustu peněz, za které si koupí auto, barák…

…a platí všechny účty. Přesně. Hledá se konsensus nad tím, jak má spolupráce vypadat. Buď ti někdo chce nalepit logo na čelo, anebo nechce a je u toho rád s tebou a jeho prezentace probíhá jiným způsobem, tak, aby nebyla do očí bijící na první dobrou, v lepším případě sofistikovaná ku prospěchu všech zúčastněných.

► A vy jste si něco musel lepit na čelo?

Mám pocit, že na čele nic nemám. Naopak myslím, že to probíhá dobře, a i tím, že to je alkohol a já alkohol piju, tak s tím nemám žádný morální problém.

► Bývala doba, kdy se sponzoři v podstatě přetahovali o to, kdo koho bude finančně podporovat. Teď se to otočilo a je spíš problém sehnat někoho, kdo by měl důvěru a důvod svoje peníze investovat. Myslíte, že to je odraz ekonomické situace obecně?

Řekl bych, že to je jednak odraz ekonomické situace a ve druhé řadě je to nějakou instantní kvalitou projektů. Je důležité mít kvalitní uvěřitelný projekt a sebevědomě si za ním stát. Pak tomu uvěří i investor nebo sponzor.

► Takže to je kreativita a marketing.

Ano je to kreativita a marketing. Ale samozřejmě je to těžší než dříve, ale to jde s nějakou ekonomickou situací nahoru dolů. Firmy chvilku utrácejí, a pak neutrácejí, protože před tím hodně utrácely. Takže zase musíš počkat do okna, kdy začnou hodně utrácet.

► A PSH? Co teď bude následovat?

Nabízí se nějaký studiový reunion a tím, že spolu zas od dubna trávíme hodně času, už je na to zase ideální čas. Přes zimu jsem postavil mobilní studio, kde mám vše v jednom racku, nemusím nic zapojovat, prostě přijedu, zapojím do zásuvky, vyndám mikrofon a můžeme točit. Tak jsme si řekli, že budeme využívat čas, který spolu trávíme na turné, produktivně. Abychom se nemuseli kvůli tomu scházet v Praze, kdy ani jeden z nás většinou nemá čas. Uvidíme, co z toho vyleze.

► Zdá se, že nějaké koncertní zvolnění se u vás nechystá?

Jak zastavíš vlak, který jede? To bys musel chtít. Tím, že jsme všichni aktivní i v rámci vlastních projektů, tak to samozřejmě funguje i jako palivo pro kapelu samotnou. Shodli jsme se, že nám to dává pořád smysl, baví nás to, o koncerty je stále zájem.

► Nedávno jste byl v Japonsku. Co jste tam dělal? Bylo to nějak spojené i s tvorbou?

Byl jsem tam primárně kvůli horám, lyžování a jídlu, prašan na severu ostrova Hokkaidó, to byl velký zážitek. Takže jsem s partou kamarádů strávil deset dní na horách a pět dní v Tokiu, kde jsem jenom jedl, ochutnával, co šlo, pil a nasával atmosféru. Měli jsme unikátní servis v podobě průvodce, kamaráda Lea, který je osobní šéfkuchař českého velvyslance, takže jsme nedělali žádné chyby. Bylo to skvělé. Odpočinul jsem si. Mám děti a spoustu práce, takže to po pěti letech byla úžasná dovolená.

► Takže s prací to nemělo nic společného.

Vlastně trochu ano. Dodělával jsem tam na sluchátka desku, její mastering, takže bylo vtipné a zajímavé si to poslouchat v úplně odstřiženém a odstřeleném prostředí. Možná se mi to tam i tak nějak hezky uzavřelo. A co se týká gastronomie, tak jsme zjistili, že na tom jsme v Jam & Co. velice dobře. Jedli jsme srovnatelně dobré rameny. Dohnat se bohužel nedá čerstvost ryb. Když ochutnáš místního tuňáka, ústřice, mořského ježka nebo kaviár, má to díky blízkosti oceánu úplně jiné parametry a špatně se na to tady v Evropě navazuje. Po návratu mi bylo ze začátku trochu ouvej, protože se vrátíš v podstatě do goticko- renesančního skanzenu, kde posun společnosti je pomalý a je hodně individualistická. V Japonsku lidé tolik neřeší bydlení, drahé potraviny a drahé energie, řeší běžný život, což ti umožní vnímat svět trochu globálněji, nejen z pohledu svojí ledničky a svého gauče, protože když to máš vyřešené, umožňuje to mít trochu víc otevřenou mysl. A ačkoli jejich společnost žije hodně z tradic, z nichž některé jsou trochu úsměvné, tak je to zároveň drží v nějakých kolejích a ve finále je to ještě i posouvá. Mám pocit, že my jako společnost spíš stagnujeme. Pořád se rozmýšlíme, jestli doleva, nebo doprava, místo abychom už táhli konečně za jeden provaz.