Bezpečnost znamená bezpečnost
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se slovu bezpečnost vrací jeho původní význam. Čím dál víc lidí si uvědomuje, že zajištění bezpečnosti se musí opírat o hmatatelnou sílu, nikoli proklamace. V energetice to však politici stále odmítají vzít v úvahu.
„Každý řetěz je silný tak, jak je silný jeho nejslabší článek,“ zní tisíciletími prověřená rada. Právě proto všichni ti, kteří nepodceňují historii, hledají ve svých plánech to nejslabší místo. A od něj odvíjejí svoji strategii. Že je evropská energetika právě takovým slabým místem, ukazuje válka na Ukrajině bez veškerých pochybností. Kvůli nezbytným dodávkám plynu totiž nejsou evropské státy schopné Rusku odříznout zásadní zdroj příjmů.
Evropští státníci i Evropská komise i z toho důvodu hledají recepty, jak se své fatální závislosti na Rusku zbavit. Paradoxně se však rozhodli, že slabé místo závislosti na dovozu z Ruska nahradí závislostí na dovozu především z Číny a hlavně naprostou závislostí na počasí, od něhož se odvíjí výkonnost obnovitelných zdrojů energie (OZE). Jedno slabé místo tedy chtějí nahradit jiným slabým místem. Nejspíš ještě slabším. A zároveň – zdá se – se rozhodli, že tuto fatální slabinu budou ignorovat stejně, jako dosud ignorovali závislost na Rusku.
Když slunce nesvítí, fotovoltaika prostě nevyrábí. Když nefouká, nevyrábějí nic větrné elektrárny.
Kdyby si tento prostý fakt politici dokázali přiznat, nemohli by nikdy souhlasit s tím, že ještě urychlí přechod na obnovitelné zdroje, tedy fotovoltaiku a vítr. Na tom, že je jejich produkce zcela závislá na počasí a denní době, nic nezmění žádné množství nově postavených lánů solárních panelů a stožárů větrných elektráren. Když slunce nesvítí, fotovoltaika prostě nevyrábí. Když nefouká, nevyrábějí nic větrné elektrárny. A protože zatím neumíme akumulovat elektřinu v potřebných množstvích pro provoz celých států, nedokážeme tuto slabinu OZE překonat jinak než výrobou v konvenčních elektrárnách.
Pokud si tedy chceme zachovat energetickou bezpečnost, zatím nemůžeme uhelné elektrárny odstavovat. Což ovšem nikdo nechce naplno říct. A tak stále platí Green Deal, podle něhož máme odstavit uhelné a nakonec i jaderné zdroje co nejdřív. Abychom „zachránili světové klima“. Což je nereálný cíl, protože v prostoru EU vzniká jen méně než deset procent globálních emisí CO2.
Co však opravdu potřebujeme? Zachránit stabilní dodávky elektřiny a tepla. Bez nich nebudeme vyrábět, svítit ani topit. Tohle je skutečná otázka naší bezpečnosti! Současný stav technického vývoje nám na ni nedovoluje odpovědět jinak než pálením uhlí, plynu a stavěním jaderných elektráren. I když se nám to vůbec nemusí líbit. Čas, kdy obnovitelné zdroje budou schopné vyřešit evropskou poptávku po energiích, teprve přijde. Čím dřív s tímhle faktem politici dokážou pracovat, tím bude Evropa bezpečnější. Protože dokud budou politici věřit aktivistům a zavírat oči před tím, že OZE nedodávají elektřinu stále, a budou rušit konvenční zdroje, bude se Unie dál řítit do průšvihu. Pak bude jedno, jestli ten průšvih bude kvůli závislosti na ruském plynu, na počasí, nebo dovozu z Číny.
