Borisovo velké finále

John­sonovu konci skutečně nechyběl dramatický divadelní rozměr, který odcházející šéf toryů a předseda britské vlády na politice tak miluje a kvůli němuž také do politiky nakonec šel. Politika jako hra, jež se hraje se vším všudy naplno až do hořkého konce.

Johnson, podobně jako ve slavném ruském vyprávění o magickém mužikovi, který měl obrovský vliv na ruské impé­rium na začátku 20. století, nakonec podlehl až ve chvíli, kdy se jeho moci společně postavili všichni, kdo mohli. Včetně těch nejbližších. Také Johnson prohrál až v momentě, kdy mu před očima mizelo vše, o co se mohl opřít. Jiný pre­miér by pod tlakem kumulovaných skandálů asi odstupoval mnohem dříve, Boris Johnson ale věděl, že premiérská loď se opouští až ve chvíli, kdy politická bárka začíná být prázdná, což se také během několika hodin nakonec stalo.

Nejbolestnější mohly být rány od bývalých blízkých přátel, jako ty od Dominika Cummingse, který Johnsonovi vyhrál hlasování o brexitu, což tehdy nikdo nečekal, proto se také později stal klíčovým poradcem nového premiéra. Proč právě Cummings? Protože odborník na vztahy s veřejností byl podle Johnsona tím, kdo ho vždy a za každých okolností udrží v napojení na přízeň voličského publika. Jenže i Cummings musel kvůli skandálům v Downing Street číslo 10 odejít, a protože neodešel v dobrém, neměl Johnson prakticky už žádnou šanci. Čekalo se jen, kdy vyprchá rasputinovská vnitřní odolnost, výdrž, již Johnson osvědčil i během svého poměrně náročného boje s nepříjemnou novou nemocí zvanou covid-19.

Boris Johnson je dobrým příkladem toho, co se stane, když v politice přestávají být věci jakkoli pevné, přesněji, když se politici na nějaké alespoň základní kontury a vymezení neohlížejí a orientují se jen podle okamžité proměny věcí. Podle toho, kam se právě teď obrací zájem veřejnosti, který jde, když je to třeba, šikovně natočit i jiným směrem.

Přesně tak, jak se odcházející předseda britské vlády na­učil od svého PR poradce Cummingse: politik musí mít citlivý nos na vůně nálad lidu a slyšet vždy odstíny jeho reptání, které rozechvívají vzduch v zemi. Johnson byl v tomto smyslu čirý, ale také velmi čilý populista, s dobrým nosem a ušima, neobešlo se to bez kličkování a pozoruhodných obratů. Jako konzervativec dělal rozhazovačnou fiskální politiku, na niž by si netroufli ani nejradikálnější labouristé; jako konzervativec zhusta naplňoval poptávku nových progresivních trendů mířících ke konci fosilních paliv a záchraně klimatu.

S Borisem Johnsonem rozhodně nikdy nebyla nuda, i když charismaticky uhrančivý jako Rasputin nebyl; spíše zábavný, možná i proto, že vždy dokázal překvapit, někdy pozitivně, jindy negativně. Ale vždy hrál svou hru, často na hraně a radikálně, vabank, takže bylo vcelku jasné, že to jednou už nevyjde. I konec Johnsonovy premiérské hry byl tedy stylový, johnsonovsky divadelní, co také můžete dělat jiného než dobře a přesně zahrát finále, když „opouštíte ten nejlepší job na světě“.