Budoucí premiér a jeho parta(j)

Když se na podzim roku 2013 konaly parlamentní volby, které katapultovaly k moci hnutí ANO Andreje Babiše, získali Piráti poměrně překvapivých 2,66 procenta hlasů. Těch 132 tisíc voličů představovalo sice asi osmkrát méně, než měla vítězná ČSSD a sedmkrát méně než ANO, nicméně pro mladou partaj byl volební výsledek, i následné vyplacení více než 13milionového příspěvku, dozajista povzbuzením.

O čtyři roky později již Piráti získali čtyřikrát více hlasů a s volebním výsledkem 10,8 procenta mohlo usednout jejich 22 kandidátů do poslaneckých lavic. A je docela pravděpodobné, že až se bude do parlamentu volit letos na podzim, stanou se Piráti (ve spolupráci s hnutím STAN) absolutním vítězem. Zatímco ČSSD za osm let promrhala pozici nejsilnější strany, přičemž disponovala i pozicí premiéra, a po zásluze míří do propadliště dějin, dredatý lídr České pirátské strany Ivan Bartoš sahá po nejmocnější politické funkci v zemi. Samozřejmě, v politice je pět šest měsíců dost dlouhá doba na to, aby se situace změnila, ale kdo sleduje postupný, až technokraticky řízený vzestup této party, cokoli jiného než říjnové vítězství koalice Piráti/Starostové by bylo překvapením. Prostý lid se chce identifikovat s vítězem, v tomto případě extravagantním a „bez škraloupu“.

Pro spoustu občanů-voličů bude naopak Ivan Bartoš coby premiér jen velmi těžko zkousnutelný. A zdaleka nejde pouze o dredy. Boj tohoto chlapíka proti neonacismu a rasismu se v minulosti občas zvrtl v tichou podporu extremistického hnutí Antifa, třeba když na demonstraci na podporu uprchlíků vedl průvod zabalený do vlajky této militantní organizace, která běžně rozbíjí výlohy či zapaluje auta. Podobné výstřelky si Bartoš během téměř čtyřletého působení v parlamentu již odpustil. Dokonce bych řekl, že v kravatě a obleku či s nedávno narozeným synem působí jako muž, který dozrál. Kdo z nás neměl divoké mládí, ať hodí kamenem…

Mnohem větší rozpaky ve mně vzbuzuje způsob řízení strany a některé zhýralé, až ultralevicové nápady pirátské členské základny – ať už jde o nepodmíněný základní příjem, zavedení progresivní daně, nebo dramatické zvýšení zdanění nemovitostí na jedno procento ročně z tržní ceny bytu či domu. Piráti sice tvrdí, že jde „jen“ o úvahy zájmové pracovní skupiny, avšak z oficiálních stránek strany tyto teze a výpočty nezmizely, naopak je někteří vlivní členové – třeba Tomáš Kapler, jenž podal trestní oznámení na Andreje Babiše kvůli Čapímu hnízdu – na sociálních sítích do krve brání.

Mementem jsou také loňské senátní volby v Teplicích, do nichž Piráti nominovali Tomáše Tožičku, který má „na triku“ několik extremistických a antisemitských prohlášení, třeba že „kapitalismus je zločin proti lidskosti“ nebo když spor mezi Izraelem a Palestinou nazval genocidou ze strany okupačních židovských vojsk a použil srovnání s nacisty. Přestože část umírněného vedení Pirátů bylo proti jeho kandidatuře, členská základna při hlasování odmítla, aby byl stažen. (Tožička nakonec nekandidoval.)

Tím se dostáváme k podstatě fungování této mladé – a malé – partaje. Vnitrostranická internetová hlasování či referenda, jež jsou pro vedení Pirátů závazná, představují skrytou hrozbu, že mezi dobrými nápady může „uspět“ i nebezpečná myšlenka či bizarnost. Všichni dobře víme, že člověk sedící u počítače je v diskusích a nápadech mnohem odbojnější a ráznější, než když myšlenku musí obhájit fyzicky přítomen před skupinou lidí. Navíc při počtu členů strany lehce přes tisíc (ještě po volbách 2017 čítala členská základna jen asi 500 lidí) není zapotřebí až tolik fanatiků. Tožičkův případ, kdy vyrovnané referendum rozhodlo pouhých 17 hlasů, je varováním.

Jakkoli je současná politická situace tristní a změna na premiérském postu je víc než potřebná, nerad bych se dožil situa­ce, kdy bude předseda české vlády – i když je to pracovitý člověk a sympaťák – rozhodovat o směřování země podle toho, co si myslí pár stovek Pirátů u počítače.