Budoucnost cyklistiky je v městských e-kolech

Tomáše Němce mají znalci možná ještě v paměti v souvislosti s gumárenskou „Mitaskou“, ale to už je dávno. O pneumati­kách tenhle rozhovor není, i když i v tomto oboru se český miliardář stále lehce anga­žuje. Byznys samozřejmě neopustil, přičemž v posledních letech se soustředí hlavně na ten sportovní. Bicykly a lyže, to je jeho hlavní vášeň a možná i největší starost, jak v interview podrobně popisuje. Oživil stoletou značku lyží Kästle, na kterých vyhrává závody Ester Ledecká a jezdí spousta dobrých lyžařů nejen z Česka, ale třeba i v Americe. A jeho e-biky Superior v blízké budoucnosti ovládnou ulice českých měst. Nebo tak to má alespoň Tomáš Němec nastavené ve své hlavě, která prostě uvažuje jinak než normálního smrtelníka. Ostatně o jeho dalších plánech doma a v cizině si můžete přečíst sami. A třeba se i dozvíte, kolik zaplatil Kim Kardashianové za propagaci Kästlí…

Několik let podnikáte v zimním byznysu, vyrábíte lyže prémiové značky Kästle i tradiční české Sporteny. Jak jste dospěl k tomu, pustit se rovněž do kol a koupit Bike Fun International (BFI)?
Myšlenka je krajně neoriginální: zákazník je jen jeden. Když někdo lyžuje, jezdí i na kole a naopak. Závodníci z různých letních sportů musejí v zimě běhat na běžkách a sjezdaři zase v létě musejí jezdit na kole. Víceméně všechny továrny, které kdy měly něco společného s lyžemi, měly něco společného i s koly. Kola Kästle se v 90. letech prodávala a dodnes jsou v Rakousku občas vidět. Nic jsme nevymysleli, je to jednoduchá logika.
Měli jsme možnost koupit firmu BFI, která vyrábí v naší továrně v Kopřivnici kola Superior, Rock Machine a Frappé. Já spíš říkám montuje, než vyrábí, protože všichni v Evropě kola v zásadě montují. Museli jsme se poprat s těmi našimi značkami, z nichž ani jedna ale není tak známá, jako je Kästle. Probíhala řada diskusí, které teď spějí k nějakým závěrům. Na trhu ještě vidět nejsou, ale do budoucna už nejspíš máme jasno. Ale ještě o tom nechci mluvit veřejně, protože to není úplně formalizované.

Plánujete tedy uvést na trh kola pod značkou Kästle, nebo zatím ještě není rozhodnuto?
Zatím ne. Ona totiž žádná z těch lyžařských firem nebyla s koly extra úspěšná. Jeden významný segment, kterému do budoucna velice věřím, jsou městské e-biky, což není zábava a sport, to je způsob přepravy. A tam sportovní značka nehraje v podstatě žádnou roli. Kdyby se jmenovala Porsche nebo Mercedes, bylo by to fajn, ale jestli je na tom napsáno Kästle, Superior, nebo něco jiného, je úplně jedno.

Teď ale nemluvíte jen o českém trhu.
Český trh je specifický. Soudím, že je tu jediné cyklistické město – Hradec Králové, o jiném nevím. Spíš mám na mysli cyklistické země, jako jsou Nizozemsko, Dánsko. Tam mají velkou budoucnost městská e-kola. Bicykly, které se sportovcům zdají legrační. Nejsou na to, aby s nimi člověk jezdil někde po Brdech, ale aby nepřišel do práce uřícený a nesmrděl na skútru. Český trh je specifický, protože tady si lidi nekupují různá kola na různá užití. V Čechách, když ve městě uvidíte elektrokolo, je celoodpružené. Technicky to moc nedává smysl, ale těm lidem jo, protože to samé kolo vezmou v sobotu a jedou s ním někam ven.

Čili rozvíjíte dvě hlavní značky – Superior a Rock Machine – a uvedení Kästle na trh se stále zvažuje.
Pod značkou Kästle jsme udělali 1 500 kol pro Rakousko, protože si to tamní Inter­sport vyžádal. Takové možnosti tu jsou, ale naší hlavní značkou je bez debaty Superior.

Kdyby se na trhu objevila nějaká prémiovější značka, nebo naopak masovější brand kol, zajímalo by vás to?
Situaci sledujeme.

Jste nejen byznysmen, ale také aktivní sportovec. Chcete jednou se svými koly vyhrát Tour de France?
Ne.

Vážně?
Protože ta souvislost mezi tím, kdo vyhraje na svých kolech Tour de France a jak pak funguje jeho firma, je daleko menší. Je to jiné než u lyží. Například cyklistická značka Pinarello je k mání, ani ne za velké peníze. Dělají nádherná kola, navíc jsou na tour, šlape na nich tým INEOS. Ale hospodářské výsledky firmy moc dobré nejsou.

Sportovní úspěch tedy automaticky neznamená dobrý byznys?
Ti, kteří kola do tour a velké proficyklistiky dávají, si asi myslí, že ano. Já si myslím, že ne.

Přitom kola jsou – možná v něčem ještě více než lyže – krásný produkt.
To ano, ale těch krásných kol se prodají asi tak tři procenta ze všech prodaných kol. Což je odpověď na to, jaký to může mít dopad na hospodářské výsledky firmy.

O tour vám tedy tolik nejde, nicméně závodní program máte, propagujete značku Superior, mimo jiné objíždíte světový pohár v horských kolech.
Race program máme, máme mistryni světa v MTB maratonu. Ale na tour vážně nechceme, protože nechceme jít do těch worldtourových stájí. Využil jsem loni možnosti, že jeden Čech má world­tourový tým (Zdeněk Bakala – Soudal Quick-Step, pozn. red.), takže jsem se zúčastnil slavného závodu ve Flandrech, což je mimochodem obrovský zážitek. Měl jsem příležitost tam mluvit s lidmi z branže, kteří vědí, o čem mluví, počínaje Patrickem Lefeverem, šéfem zmíněné stáje. A z toho jsem si udělal jasný závěr. Zatím máme hodně daleko k úvahám o profesionálním týmu.

Zpět k vašemu vstupu do cyklobranže. Jaká je realita po dvou letech od nákupu firmy?
Teď zrovna blbá, podobně jako s lyžemi.

Kvůli covidu, který rozmetal trh?
Přesně, lépe bych to neřekl. Trh byl strašně zdeformovaný tím extrémním tlakem. Poptávka po kolech byla najednou bláznivá, ale dodavatelé dílů nevěřili, že to tak bude trvat pořád. A udělali správně, samozřejmě to nemohlo být napořád. Z toho ale vyplynuly dodací lhůty až tři čtyři roky, což bylo příšerné. Do toho nastala přepravní krize, navíc se obrovská kontejnerová loď zapíchla do Suezu. My na ní měli mimochodem dva kontejnery. Pro představu, kdybychom tehdy byli schopni dát na trh dvakrát nebo i třikrát víc kol, než jsme měli, prodali bychom je. No a teď „překvapivě“, i když všichni věděli, že je celý segment nafouknutý a že se to vrátí do původních předcovidových kolejí, jsou tu obrovské zásoby kol a všeho cyklomateriálu. Dodací lhůty dílů už nejsou tři až pět let, jsou zase takové, jaké by měly být. Všichni doufáme, že snad už letos nastane nějaká konsolidace. Ale ta setrvačnost ještě čas pojede, vyprodávání, slevová válka atd.

Týká se to i vás?
Samozřejmě, nás se to nemůže netýkat, bohužel. Šli jsme dolů jak s výrobou, tak – kvůli cashflow – s předpokládanými cenami. Zákazník byl během covidu-19 schopen položit na stůl předplatbu za kolo, o kterém nevěděl, kdy ho dostane. Teď se to obrátilo a jeho první slova, když přijde do obchodu, zní: jaká bude sleva? Všichni nyní potřebujeme, i chceme, věřit, že příští rok už bude normálnější, byť asi nebude ještě úplně běžný.

Jaký cíl má BFI co do počtu vyrobených kol v letošním roce?
Když to bude něco přes 200 tisíc kol, budeme rádi. Horní limit je podstatně výš. Můžeme vyrobit přes 250 tisíc kol, vše v naší továrně v Kopřivnici. Plánujeme na dva tři roky dopředu jako všichni ostatní a věříme, že se to v dalších letech zvedne.

Jaká je dnes na trhu reálná sleva oproti ceníkovým cenám?
Dají se koupit kola s 20 až 30procentní slevou a jsou kola, na která dostanete deset procent, aby se neřeklo. Neumím to zobecnit. Ale jednoznačně je vidět, že všichni mají kola na skladech a že je výrobní nadkapacita, takže ta se omezuje a vymýšlí se, jak kola vyprodat. Maratonec musí boty vyměnit, nic jiného mu nezbývá, ať je covid, inflace, nebo válka. Ale s těmi dražšími věcmi, což jsou lyže a kola, je trh v takovém stavu, v jakém je. Abychom tu však nekreslili černé scénáře, ono se prostě vždycky něco děje. Pamatuju finanční krizi po pádu Lehman Brothers. I v našem byznysu určitě dojde k nějaké konsolidaci, retailem počínaje a velkými výrobci konče.

Co říkáte tomu, že do velkého sportu vstoupil řetězec Decathlon, který má stáj s vlastními koly?
Ovlivňuje to všechny v branži. De­cathlon je pro mě bez debaty nejúspěšnější koncept posledních let v prodávání sportovních potřeb. Může se mi to jako výrobci líbit, nebo nemusí, ale je to úspěšné.

Do velké závodní cyklistiky také vstupuje Red Bull.
To je něco jiného. Koupil cyklistickou stáj, ale to s výrobou nesouvisí. Aktivněji půjdou do lyží. Už oznámili, že budou stavět výrobní závod v Rakousku. Dosud si většinu produkce nechávali vyrábět, jejich výroba je malinká, v podstatě tam dělají jen závodní lyže pod značkou znějící holandsky (Van Deer), na jejichž výrobu a vývoj dohlíží fenomenální lyžař Marcel Hirscher. Jeho matka je z Nizozemska, a on proto bude nově závodit za tuto zemi. Nejde o nic jiného než o součást marketingu. Je cílený na skupinu lidí, kteří se zajímají o adrenalinové záležitosti.

Vidíte v cyklobranži nějakou technologii, která může trh změnit?
To základní, co se nejspíš bude dít, bude vylepšování baterek, ať už z hlediska hmotnosti, výdrže, nebo výkonu. Je to dané i elektroauty a spoustou dalších zařízení, prostě baterie jsou důležité. Teď je například nová kategorie light e-bikes (kola s menšími, lehčími motory i bateriemi), což mimochodem chystáme i my. Jistě si to najde zákazníka.

Vy sám jezdíte na kole?
Daleko míň, než jsem jezdíval. Mám prototyp našeho elektro celoodpruženého biku Superior.

Jakým směrem se chcete posunout v marketingu, abyste značky Superior a Rock Machine dostali více do povědomí?
Jaromír Jágr už na nějakém kole jezdí, takže jestli posadíme na naše kolo Pastrňáka, když teď vyhrál zlato na MS, to nevím. Ale máme nějaké plány. Nemíníme však do marketingu dávat částky podobné těm, které jsou potřeba na vstup do tour. Znovu opakuji, významnou budoucnost kol vidím v městských e-kolech, kde, jak už jsem řekl…

…je jedno, jak se to jmenuje.
S tím by asi marketingoví specialisté nesouhlasili, ale já si myslím, že to tak je. I když je potřeba budovat značku, která bude známá svými kvalitativními a dalšími parametry v byznysu městské dopravy. To bez debaty budovat chceme. A máme připraveny akce a nějaké plány, jak speciálně o Superioru dát víc na vědomí, že taková firma existuje.

Když jsme mluvili o těch elektromotorech, jaký pohon mají Superior a Rock Machine?
Máme vlastní pohon a máme Bosch. To musí mít všichni v branži, je to bench­mark, standard. Ale zároveň pro levnější e-kola používáme i náš elektromotor, speciálně pro bicykly do půjčoven. Když se podíváte na půjčovny kol v českých horách, mají tam v naprosté většině elektro­kola. Důvod je jednoduchý: hobíci, kteří přijedou na hory, mají své normální kolo. Elektrokolo je pro ty, kteří nejsou takoví fandové, tak proč by si ho nepůjčili.

Je pro vás výhodou, že kola montujete v Česku?
Pro český trh logicky ano, i když ta výhoda není zásadní. Máme obecnou výhodu, že Česko a Evropa se obhospodařují od nás lépe než například z pobaltských republik. I do Německa, což je největší cyklistický trh v Evropě, je to blíž z Kopřivnice než z Portugalska.

Je pro vás důležitější trh nizozemský, nebo německý?
Nejdůležitější je stále trh nizozemský, potom český. Do Německa se snažíme dostat všemi silami. Už tam jsme, ale vše má nějakou setrvačnost. Je to s námi jako se zemědělci, ti musejí taky pořád brečet, že buď je moc vody, nebo málo. Ono se na trh hůř přicházelo, když kola nebyla, a teď jsme na tom stejně obtížně, když jich je zase strašně moc. Nikdy jich není tak akorát.

V jakém byznysovém stadiu jste teď s koly obecně, asi ne tak daleko jako s lyžemi?
Přirozeně, Kästle je tady sto let, byla to dlouhá léta největší značka na světovém trhu. Navíc je lyžařský trh daleko menší, daný tím, kde je sníh.

A obchodování s lyžemi se asi nedá úplně překopírovat do kol?
Nedá, je to jiné. Protože v současnosti významná část cyklobyznysu není sport a zábava, je to transport.

Tak to vás možná čeká edukovat lidi.
Jasně, ale je tu problém. Projeďte se na kole po Praze. Máme spoustu kilometrů cyklostezek, ale ty jsme vybudovali štětkou a kýblem s barvou. Jde o celou cyklistickou kulturu. Nevím, jestli je to u nás ještě někde podobné Hradci. Pro nás je důležité, že máme dobrou pozici v Nizozemsku, kde ta kultura je. A děláme vše pro to, aby kola, která jsou zajímavá v Česku, zákazníci akceptovali. Ale že by to v Praze někdy vypadalo jako v Nizozemsku, to si nemyslím.

Stojí tedy byznys BFI na těch transportních, městských kolech?
Stojí a nestojí. Já v tom vidím budoucnost a i teď je to pro nás důležitý segment. Ale rozvíjíme veškerý sortiment. Kromě takzvaných nákladních kol. Prodáváme dnes i módní gravely (kola na neasfaltové zpevněné cesty), silničky…

Zastavme se u gravelu. Jsou v tomto segmentu skutečně takové prodeje, že se vyplatí do něj vstupovat?
Poptávka je velká… Co vlastně gravel je? Je to cyklokrosové kolo, silnička s tlustými plášti. Nevím, jestli bychom to měli takto psát, ale prostě je to tak. Teď je to zajímavý fenomén, docela dobrý kompromis. Po slušných lesních cestách se na gravelu dá jezdit úplně v klidu a zároveň, když potřebujete přejet někde po okresní cestě, necítíte se jako traktorista. A na silnici s provozem aut nemusíte trávit tolik času.

Pojďme se přesunout k zimě a lyžař­skému byznysu. Určitě jste byl spokoje­ný se závěrem sezóny v Saalbachu, kde Ester Ledecká na lyžích Kästle vyhrála závod Světového poháru.
To jsem byl v euforii. Navíc Ilka Štuhe­co­vá druhý den byla o 17 setin druhá, takže jsme málem měli dvě vyhrané disciplíny.

Právě Slovinka Štuhecová byla loni první sjezdařkou, která pro Kästle vyhrála závod Světového poháru. Při vašem vstupu do firmy se něco podobného zdálo jako značně odvážný cíl.
Já jsem věděl, s kým pracuji. Ale spousta lidí kolem nevěřila, že to půjde tak rychle. Třeba můj dobrý známý Urs Lehmann, bývalý mistr světa ve sjezdu a dnes šéf švýcarského svazu lyžařů, mi říkal, že speciálně v klouzavých disciplínách je to dlouhý proces a že bude trvat minimálně pět sezon, než se dostaneme na pódium. Na to jsem mu odpověděl, že jsem příliš starý na to, abychom čekali tak dlouho.

Skupina profíků závodního sjezdařského programu Kästle v rakouském Hohenems odvedla skvělou práci.
Jistě, svého času tam byla největší firma na světě, know-how tam bez debaty je. A jak tehdy vyhrála Ilka v Cortině, stojí za pár poznámek. Byl jsem tu dobu v Kitzbühelu, protože se jel slavný Hahnenkamm. Jenže Ilka byla v pátek v prvním sjezdu v Itálii druhá. Dostal jsem hned gratulace od různých kamarádů a známých. Ptal jsem se Lehmanna, jak je to z Kitzbühelu daleko do Cortiny? Protože se tam měl jet v sobotu další ženský sjezd. Odpověděl, že asi dvě a půl hodiny. Tak jsem mu řekl, že další den tam z Kitzbühelu brzy ráno odjedu, protože Ilka vyhraje. Odjel jsem a Ilka vyhrála. Samozřejmě to nijak nesouviselo s mou přítomností, ale s tím, jak je úžasnou lyžařkou.

S Ester Ledeckou to bylo trochu složitější. Nejdříve měla vlekoucí se zranění, pak se na začátku sezony objevily další zdravotní problémy, navíc to dělení mezi snowboard a lyže…
Bylo to složité. Jí samotnou to štvalo víc než nás. My jsme však věděli, že lyže nespláchneme do kanálu. A Ester se z toho nakonec dostala. Naše lyže prostě fungují jak na přemrzlém, tak i na teplém sněhu. I díky tomu začala jezdit dobře na konci sezony. A Ilka, která nejdřív laborovala s botami, se nakonec vrátila do špičky. Takže konec sezony byl fajn. Jen z obchodního pohledu je to trochu nanic, když velký úspěch přijde až v závěru. My samozřejmě potřebujeme, aby se o nás mluvilo na začátku zimy.

Jak se segment lyží vyvíjí z obchod­ního hlediska? Je to podobné kolům?
Ano. Sportovní byznys obecně prochází špatným obdobím, hodně to rozházel covid, poté velká inflace, válka na Ukrajině. Někdo z nás si myslí, že sportovní potřeby jsou nezbytnosti, ale ony jsou to zbytnosti a podle toho to vypadá. Sportovní byznys obecně významně poklesl a je otázkou času, kdy se dostane zpět. Vnímám náznaky, že se to trochu vrací. Příští rok snad bude už na standardní trajektorii. V lyžařském byznysu s covidem všichni vystříleli na trh hrozně moc typů lyží, které nepotřebují lanovky – tedy běžky a všechny ty odrůdy backcountry a skitouringových lyží. U nás jim, vůbec nevím proč, říkáme skialpy. Takže byl obrovský boom, ale nyní přišel zase obrovský pokles a i lyže jsou na skladech. Alpské lyže, jak nejezdily lanovky, vůbec nešly, nyní se znovu vracejí.

Už plánujete příští zimu 2025/2026?
Kdepak, ta je dávno vyřízená. Modelově se ty lyže dokonce už vyrábějí. Je to zvláštní byznys tím, jak je významně sezonní. Ne že bychom zrovna my byli takoví vizionáři, to musejí dělat všichni. Proto se už plánuje zima 2026/2027. Ale co se týče denního obchodu, samozřejmě řešíme vždy tu sezonu, která bude následovat.

Ovlivňuje byznys i fakt, jak se velký objem lyží přesouvá k půjčovnám?
Určitě. Je to velká změna. Kdybych to porovnával s dobou před patnácti dvaceti lety, změna nastává kontinuálně. Největším trhem s lyžemi na světě je Rakousko. Není to sice největší lyžařská země, co se týče počtu obyvatel, ale turisté tam jezdí a dnes si lyže hlavně půjčují. Nějakých 60 až 70 procent lyží na trhu jde dnes do půjčoven.

Jsou lyže pro půjčovny v něčem jiné?
Ne, lyžař je pořád stejný, jen mu ty lyže nestojí v garáži. Lyže si kupují lidé, kteří jezdí skutečně častěji než dvakrát za zimu. Ale vcelku logicky ti, kteří jedou na Vánoce nebo jarní prázdniny, o ně nechtějí doma zakopávat, proto si je dnes většinou půjčí. Dříve to tak nebylo. Nicméně jsou to stále ti samí lidé, tudíž dobré půjčovny mají lyže rozdělené na tři, někdy dokonce na čtyři kategorie – top lyže, střední a obyčejnější. Těch top je asi deset procent, většinu tvoří normální lyže. Tam jsme hodně zacílili, protože když jsme Kästle koupili, byly v kategorii nad tisíc až dvanáct set eur či dolarů. Sestoupili jsme i do těch normálnějších pater a dnes máme skoro celý sortiment. Ale pozor, nikdy nebudeme dělat superlevnou masovku. V tom konkurovat Číně, kde se takové lyže vyrábějí, nechceme a nemůžeme.

Jak vám pomohla fotografie Kim Kardashianové s Kästlemi v americkém Aspenu, která letos obletěla svět?
To bylo skvělé. V Evropě, když chcete prodávat dobré lyže, musí vás vidět v televizi ve Světovém poháru, musíte mít závodní oddělení. Ale buďme k sobě upřímní: v Americe je jakýkoli hráč amerického fotbalu ze středoškolského týmu v Denveru známější než Lindsey Vonnová a Bode Miller dohromady. A to Lindsey ještě znají proto, že chodila s Tigerem Woodsem, ne kvůli tomu, jaká byla fenomenální lyžařka. Amerika funguje jinak. Zrovna lyže, které si vzala Kim, jsou spíš lyžemi pro širší publikum, ale měly výrazný design. A bylo dost legrační, když hned poté, co fotka proběhla médii, mi volali majitelé lyžařských firem a ptali se, kolik mě to stálo? Vydržel jsem jim dvě minuty vykládat číslovky, než jsem se začal smát, protože to byla samozřejmě náhoda.

Proč se jezdí Světový pohár v Söldenu už na konci října, kvůli byznysu?
Ano, ten tam musí být. Sölden potřebujeme, protože je třeba ukázat publiku, že se už před Vánocemi lyžuje a že by si lidé měli jít koupit lyže a další vybavení. Ale sezona prostě je, jaká je. Letos se dalo skoro všude v dubnu nádherně lyžovat.

Jak je rozdělená výroba vašich zna­ček? Co se dělá v rakouském Hohenems a co v Novém Městě na Moravě?
Hohenems je kompetenční centrum pro alpské lyže, Nové Město pro běžky. Třeba první laminátové běžky na světě se před mnoha lety udělaly v Novém Městě. Čili ty technické kompetence jsou jasné. Ale co se týče výroby, tak v Hohenems se dělají jen limitované série sjezdovek – tedy závodní lyže na světové poháry a limitky.

Vše ostatní je v Novém Městě?
Vše ostatní, včetně ostatních závodních lyží se dělá v Novém Městě. Nakoupili jsme tam špičkovou technologii na masovou výrobu, tudíž vyrábíme vše. Mimo­chodem tam se lyže dělají o dvacet let déle než v Rakousku. Vždycky si tím dobírám rakouské kolegy. Ostatně i československý lyžařský svaz byl založen dřív než rakouský.

Máte stále i značku Sporten. Jaká je její další budoucnost?
Značku Sporten jsme nezrušili, dál vyrábíme lyže pro trhy, kde je známá, což je dnes ale omezené na Česko a Slovensko. Hlavní značkou je Kästle. I firmu jsme tak přejmenovali, takže když přijedete do Nového Města, je tam už jen cedule Kästle.

A co běžky Kästle? Nově na nich začíná jezdit Lucie Charvátová, reprezentantka v biatlonu.
Ano, a i ona už je hvězdou, protože když se kouknete na její běžecké časy, je vždy významně v popředí.

Trochu to vypadá, že běžky tlačíte na zahraniční trhy pomaleji než sjezdovky. Je to záměr?
Nejde dělat vše najednou. Na rozdíl od alpských lyží je navíc v běžeckém lyžování jasný lídr trhu, který kontroluje jeho významnou část, to jsou ty žluto-černé lyže (Fischer, pozn. red.). Prostřelit to je samozřejmě složité. No a největší světový trh na běžky je Rusko, co se týče počtu párů lyží. Ten teď nefunguje. Co se týče peněz, vede Norsko, protože Norové jsou ukrutní hobíci. Když tam někdo jen trochu běhá na běžkách, má hned čtyři páry – na teplé podmínky, studené, na jeden i druhý styl. My v Norsku postupně jdeme kupředu, ale je to konzervativní trh. Karty jsou tam rozdané.

Vy tam dodáváte i běžky s hranami, na nichž se jezdí i mimo stopy.
Ano, dokonce asi 60 procent těchto lyží na světě se udělá u nás, protože je vyrábíme jako Kästle, ale zároveň i pod cizími značkami. Firma Åsnes, největší na backcountry lyže v Norsku, si nechá dělat vše u nás.

Zmíněné Rusko se úplně zastavilo?
My jsme sice v Rusku vše zastavili, nic tam nedodáváme, ale byznys se nikdy zcela nezastaví. Určitě spousta překupníků dodává lyže i do Ruska. Byznys žije svým životem.

Kolik letos vyrobí továrny Kästle v Česku a v Rakousku párů lyží?
Letos, kdy jsme limitovaní situací na trhu nesjezdových lyží způsobenou špatnou zimou a válkou na Ukrajině, vyrobíme kolem sto tisíc párů lyží.

Aby se lyže dostaly do povědomí Evropanů, musejí na nich lyžovat sportovní hvězdy. Nově jste „podepsali“ Rakušanku Tamaru Tipplerovou. Je rakouský lyžař pro marketing ve sjezdovém lyžování důležitý?
Určitě. A ona je pořád velice populární. K tomu docela fajn, taková upovídaná v dobrém slova smyslu, pro lidi zajímavá, přátelská, otevřená a usměvavá.

Sportovec ve vašem byznysu je i influencerem.
V těch cílových zemích to tak funguje. Když na Kästle přešla Švýcarka Jasmine Fluryová jako čerstvá mistryně světa od Fischera, okamžitě jsme se dostali ve Švýcarsku do osmi nových obchodů.

Nárůst prodejů se tedy s nějakým zpožděním projeví?
Ano, jinak bychom do toho peníze nedávali. Mě sice lyžování baví, ale celé to závodní oddělení není vůbec zadarmo.

Je pro vás Ester Ledecká důležitá influencerka?
Samozřejmě, nejen v Česku je pro nás důležitá.

Ona stále dělí svůj sportovní čas mezi snowboard a lyže. Lze jí vnuknout myšlenku, aby preferovala lyže?
Nejsme v situaci, že bychom jí mohli něco nařizovat, to vůbec ne. Je asi významná pravděpodobnost, že kdyby jenom lyžovala, měla by šanci i na celkové pořadí ve světovém poháru. Protože i obří slalomy jezdí senzačně. A musím si přihřát polívčičku, naše obřákové lyže jí opravdu vyhovují. Ale vždycky je důležité, když je někdo v pozici, že nemusí dělat jenom to, co je potřeba. Kdy může dělat i to, co ho baví. To není jen ve sportu, to platí všude. Takže prostě jezdí na snowboardu, má to i konsekvence, že je to mediálně zajímavé. Mikaela Shiffrinová jednou řekla, že se může přetrhnout, ale nenapíšou toho o ní tolik, co o Ester, kvůli těm dvěma disciplínám.

Kdyby se objevila potenciální investiční příležitost, jako byl před pár lety například Elan, zajímalo by vás to?
Teď je k mání Rossignol a pak i řada malých výrobců, kteří jsou skoro všichni v červených číslech. Tito malí výrobci proto různě vznikají, zanikají a my je nepotřebujeme. Máme limitovanou výrobu v Hohenems, kde vyrábíme lyže, které se prodávají i za 2,5 až tři tisíce eur. Na to nepotřebujeme kupovat žádnou značku. Chceme mít značku Kästle. Vázání je komodita, to nepotřebujeme. V hůlkách ovládá 60 procent trhu jedna značka (Leki, pozn. red.), shodou okolností s výrobou v Čechách. My chceme rozvíjet to, co máme.

Jak vlastně velkou značku z Kästle chcete jednou udělat? Chcete být lídrem trhu jako značky Atomic či Head?
Atomicem určitě ne, protože nechceme být v rukou asijských investorů z komunistické země. My jsme rodinná firma, srovnáváme se s těmi menšími. Nemáme ambici prodávat statisíce kvalitou průměrných lyží pro lyžující veřejnost, která neumí lyžovat. Chceme být ve středním a vyšším segmentu, čímž je pochopitelně limitovaná i naše velikost.

Kdybychom vzali celkový výkon vašeho rodinného investičního fondu Consillium, kolik procent aktiv tvoří lyžařsko-cyklistický byznys?
To je složitější, protože to není jen výroba lyží a kol, ale také distribuce. Naše firma Levelsportkoncept je dnes s obratem skoro tři čtvrtě miliardy jednou z největších distribučních firem na českém trhu. Obecně lze říct, že sportovní byznys se na našich aktivitách podílí zhruba třetinou. Já sám se tomu věnuji víc, protože moje přidaná hodnota je u lyží a kol trošku vyšší než v jiných oborech.

Vedle výroby lyží jste aktivní i v dalších segmentech zimního byz­nysu, mimo jiné jste spolumajitelem Skiareálu Špindlerův Mlýn, v minulosti jste byl podílníkem společnosti Melida, která tamní středisko provozuje, vlast­nil jste firmu Snowhill, jež spravuje několik menších skiareálů.
Svůj podíl v Melidě jsem už prodal, nemám s nimi nic společného kromě toho, že jsem spolumajitelem Skiareálu Špindlerův Mlýn, který Melidě areál pronajal.

Jak z pohledu akcionáře sledujete rozvoj největšího zimního střediska v Česku?
Sleduji ho velmi důsledně. Jediné, co se tam kromě nějakých setrvačných vylepšování, jež jsou jasná, musí udělat, je propojení těch dvou kopců, na kterých firma funguje. A s tím se začalo, minulé léto udělali první viditelné kroky, už dokonce zprovoznili skoro celou sjezdovku na straně Plání. Zbrusu nová sjezdovka vede i z Medvědína. Je to hodně složité, vše se odehrává v chráněném území Krkonošského národního parku, který je vzhledem k malé rozloze snad jedním z nejnavštěvovanějších na světě. Takže tím je to pochopitelně celé komplikované.

Podnikáte také v zemědělství. Ve společnosti Brazzale Moravia, která je největším výrobcem sýrů v Česku a největším producentem tvrdého sýru typu parmazán na světě.
Podíl stále držíme, je to ale minorita. Kro­mě výsledků je na tom zajímavé, že zakladatelem této továrny v Litovli je sedmá generace nejstarší italské sýrařské rodiny.

Lyžařský byznys byl emoční záležitostí vzhledem k vaší lyžařské historii. Ale proč zemědělství, bylo to racionální rozhodnutí, nebo šlo také o emoce?
Consillium je učebnicově family office spravující majetek rodiny, který je z mého pohledu celkem velký. Tudíž bylo potřeba diverzifikovat rizika, něco musí být v nemovitostech, něco někde jinde a část je v pozemcích souvisejících se zemědělstvím. Naše farmy jsou specifické v tom, že hospodaříme na větším podílu našich pozemků než na pozemcích propachtovaných. Do budoucna mi to dává větší smysl než jenom hospodařit na něčem, co mi nepatří. Takže z hlediska naší filozofie family office to dávalo smysl.

A rozkročení do biotechnologií je zase součást nějaké nové cesty v rámci zmíněné diverzifikace byznysu?
Určitě, je to zase něco jiného. Smrdí to chemií, biochemií a já jsem chemik. Mám kamaráda, který je světově uznávaným profesorem biochemie, překvapivě je to kamarád z lyžování. Takže to asi byly momenty, které vedly k tomu, že je to jedna z aktivit.

V gumárenství se pohybujete ještě aktivně manažersky, nebo už spíše jen investorsky?
Investorsky a specificky. A protože učebnicově součástí portfolia family office jsou nemovitosti, máme další velký projekt v Řecku. Je tam resort Costa Navarino, který vybudovala jedna řecká rodina. Patří jim firma Cosco, třetí nebo čtvrtá největší firma s kontejnerovými loděmi na světě. Resort začali stavět a já jsem jejich partnerem v projektu budování golfu. Na Peloponésu. Je to tam pěkné, rozvíjí se to, má to velký potenciál. Ale samozřejmě byznys není o tom, že se peníze dostanou nazpět přes hráče, ale přes development, který je s tím spojený.

Vy sám hrajete golf?
Ano, proto od doby, kdy jsem začal hrát, míň jezdím na kole. Je to hrozný žrout času. A je to proti kolu srabárna, ale prostě to tak je.

Development v Řecku budete dál rozvíjet a pak má být na prodej nebo pronájem?
Tam je to podnikání stejného druhu, ale dvěma cestami. Jedna je s tou řeckou rejdařskou rodinou. A druhá je Consillia – máme osm krásných nájemních vil, samozřejmě přístup na zmíněné golfy. Na pozemcích kolem golfových hřišť se také něco bude dít. Aby tam mohly být privátní vily, musí tam být i nějaký hotel a tak. Je to tam prostě krásné, u Navarinské zátoky, kde byla v roce 1827 poslední historická bitva plachetnic.

Kromě toho máte hotel v Novém Městě na Moravě a v centru Prahy. Hodláte se dál ponořit do nemovitostního byznysu?
Pražský hotel funguje senzačně, ale nijak zvlášť další aktivity v Česku rozvíjet nemíním.

Proč?
Obecně věřím do budoucna víc Americe než Evropě. Z našeho kontinentu se stává skanzen, který je v Asii dost k smíchu. V Americe méně, ale pokud se stane to, co se nejspíš stane, tak Evropa bude ještě víc na okraji zájmu.

Co se stane?
Donalda Trumpa nejspíš zvolí prezidentem. Zájem o mimoamerické dění se zmenší. Ale problém je náš, vnitřní. Z dlouhodobého pohledu je Evropa zamrzlá, nerozvíjí se, vymýšlejí se tu pitomosti. Svět kolem nás, speciálně Asie, se vyvíjí úplně jiným tempem a trochu jinam.

Čím to je?
Má to spoustu důvodů. Problém Evropy je, že to nikdy nebudou Spojené státy evropské. Což je logické, ať jde o historii, jazykové, či mentální důvody. Prostě v Řecku je trochu jiná mentalita než v Norsku. Možná je i jiná mentalita na Floridě a v Detroitu, ale je tam společná historie a jeden jazyk. Amerika je homogennější, racionálnější. Celkově to tam nějak lépe funguje. Kdežto Evropa v blízké době homogenní nebude.

Takže svůj život, byznys a rodinu vidíte spíše někde v Aspenu než ve Špindlu či Novém Městě na Moravě?
V Aspenu ne, ten je moc navoněný, i když lyžování je tam fajn. Máme dům v Beaver Creeku, kde to je takové sportovní a pojede se tam Světový pohár žen.

Váš rok dost určuje kalendář Světového poháru v lyžování, že?
Částečně. Nejsem na všech závodech a není to ani třeba. Někdy musím jet, u příležitosti některých závodů jsou schůze, ať už formální, nebo civilnější. Třeba zasedání zmíněné asociace dodavatelů do Světového poháru se odehrává právě v Söldenu, kde Světový pohár začíná. Příští zimu samozřejmě chci být v Saalbachu u toho, jak na mistrovství světa některá z našich holek bude na bedně. No a mezitím chci sám či s dětmi a vnoučaty někde lyžovat.

A byznysově vám Amerika vyhovuje?
Občas tam něco uděláme. Koupíme třeba velké sídlo, které zrenovujeme, předěláme a zase prodáme. Ale to není žádný nosný byznys. Blíže spolupracuji s jednou pneumatikárnou, kde jsem i akcionář, a dobře se to rozvíjí. A samozřejmě Severní Amerika je náš druhý největší trh s lyžemi. Pobočka Kästle US sídlí ve Vailu, a když jsem v USA, pochopitelně řeším byznys spojený s lyžemi.

Před časem jste začal financovat novinářský inkubátor. Čtete česká média?
Klasické noviny moc nečtu, občas bych je potřeboval na vycpání mokrých bot. (smích) Skoro všechno se dnes dozvíte na internetu, ale mám pocit, že 95 procent novinářů tu práci nedělá dobře. Když si člověk přečte nějaký článek z oboru, kde se vyzná, rozumí problému, tak zjistí, že to je prostě jinak, než je napsáno. Pokud se dostanu k novinám, přeskakuju na sportovní rubriku, což jsem dělal ostatně i za komunistů. Četl jsem noviny odzadu. Když potřebuji nějaké opravdu relevantní údaje, mám zaplacené Financial Times a odborná média, třeba Rubber News. Gumařina, kde jsem stále aktivní, je malý obor, byť globální. Znám pár lidí, kteří tam píšou, a vím, že nenapíšou pitomost.