Centrum fotbalového míče leží v Pákistánu

Do konce tohoto týdne se bude sportovní prostředí točit kolem fotbalového míče. Mistrovství světa v Kataru už zná všechny čtyři semifinalisty a v neděli 18. prosince budou korunovaní noví šampioni. Zápasy mundialu sledují miliardy diváků po celém světě a uprostřed tohoto bezprecedentního zájmu je produkt ze Sialkotu, šestisettisícového města na severovýchodě Pákistánu nedaleko jeho problematické hranice s Indií. Vedle dočasně vládnoucího hlavního města Kataru Dauhá jde v podstatě o centrum fotbalového míče.

V tisícovce místních továren se totiž vyrábí zhruba 70 procent globální produkce šitých fotbalových míčů. Řečeno jinak, má-li někdo doma nový, ručně vyrobený balon, je dvoutřetinová šance, že prošel rukama některého z 60 tisíc Sialkoťanů, kteří se jejich výrobou živí. Včetně oficiálního míče letošního šampio­nátu ve fotbalu Al Rihla od firmy Adidas.

Žádný skvělý byznys

Na světě se každoročně prodá čtyřicet milionů fotbalových míčů, přičemž když se hraje mistrovství světa, poptávka výrazně naroste. Za více než třetinou pokrytí této produkce je jeden z jejich největších producentů, pákistánská společnost Forward Sports. Ta jich ročně podle deníku Financial Times vy­expeduje 15 milionů a je i hlavním kontraktorem německého Adidasu pro zmíněný typ Al Rihla. A centrum její výroby leží v Sialkotu.

Na nejlevnější fotbalové míče pro Afriku nebo Jižní Ameriku se používají materiály z Číny, na ty kvalitní pro evropský trh z Jižní Koreje a na ty, s nimiž se hrají nejlepší soutěže, jako je anglická Premier League nebo německá bundes­liga, z Japonska. Tradiční míč se skládá z 20 šestiúhelníků a 12 pětiúhelníků spojených 690 stehy. Manuální proces šití však stále častěji nahrazuje spojování horkým lepidlem, takzvané termolepení. Tyto míče jsou vzhledem k vývoji sice stále kvalitnější, ale jejich přeprava je dražší a současně je na rozdíl od sešívaných nelze opravit. Nová technologie nicméně umožňuje držet náklady i ceny nízké.

Pro zaměstnance to není žádný skvělý byznys. Podle reportáže agentury Bloom­berg třeba u dalšího výrobce ve městě Sialkot, společnosti Anwar Khawaja Industries, dostávají šičky – většinu „základních produkčních jednotek“ tvoří ženy – za jeden míč zhruba 160 rupií, asi 20 korun, přičemž jeho výroba trvá zhruba tři hodiny. Za celou směnu tedy vytvoří tři a vydělají si 60 korun.

Trvalý růst byznysu

To není dost ani v chudém regionu nepříliš prosperujícího Pákistánu, když měsíční příjem šičky v sialkotských továrnách činí zhruba deset tisíc rupií, přičemž životní minimum v Sialkotu je podle expertů asi dvojnásobné.

Podle reportáže Bloombergu nicméně šičkám vyhovuje „organizovat si práci dle svých časových potřeb“, takže většina z nich dopoledne ušije dva míče a pak se věnuje rodině. Muži oproti tomu více dodržují osmi- až desetihodinovou pracovní dobu, pracují například v různých stadiích výroby, připravují materiály nebo testují kvalitu.

Ještě před 25 lety docházely do sialkotských továren celé rodiny, často byly zaměstnávané i děti (už od pěti let), což ale bylo v roce 1997 zákonem zakázané. Po 20 letech však zpráva pákistánského ministerstva průmyslu uvedla, že zákaz dětské práce ohrožuje výrobu v Sialkotu, protože narušuje generování zkušeností a vede k nedostatku pracovníků.

Jinak Sialkot prosperuje. Místní výrobci odolávají čínské konkurenci a na rozdíl od zbytku pákistánské ekonomiky v tomto městě byznys s fotbalovými míči roste, protože navzdory zmíněnému zákonu do něho nadále přicházejí přední světové značky. „Město představuje v Pákistánu výjimku,“ konstatoval pro Financial Times Asad Sayeed, ekonom z výzkumného ústavu Collective for Social Science Research v Karáčí. A dodává: „Přizpůsobilo se globálním potřebám a zdokonalilo se v nich. Navzdory okolnímu prostředí.“