České body zlomu

Pro českou společnost je to dvojnásob zajímavé: předně se tím zesílí a zkvalitní konkurence na fotovoltaickém trhu a zkušenosti Soleku ze zahraničí mohou natočit místní debatu o obnovitelných zdrojích a jejich využití trochu jiným směrem.

To, že OZE v Evropě paradoxně nejvíc pomáhá krach plynové závislosti na Rusku, a tedy válka na Ukrajině, je známá věc, kterou si uvědomuje i solární podnikatel Sobotka. Podstatnější je ale jeho zkušenost z mimoevropských prostor, z amerického kontinentu, zejména z Chile. Zdá se to být tak trochu jiný svět, kde všichni zcela samozřejmě chápou, že když svítí slunce, je dobré ho energeticky vy­užít, a dělají tak všechno pro to, aby to bylo co nejsnadnější a ekonomicky co možná nejvýhodnější.

Evropa, Česko speciálně, stále ještě zůstává v pochybnostech, zda a jak rychle se zbavit fosilních paliv. Solární energie jistě není samospasitelná, vzhledem k přírodnímu koloběhu je to však vcelku velká jistota. A fosilní paliva zkrátka nahradit musíme. Proč tedy na jejich náhradě nepracovat s předstihem, dříve, než přijde opravdová krize z jejich nedostatku.

Sobotka představuje změnu myšlení, jímž Česko ještě neprošlo. Pracuje na budoucnosti, která přichází, ne na tom, co se dělo v minulosti a co bezprostředně řešíme teď. Triáda slunce–vítr–úložiště, o níž se v rozhovoru mluví, je vlastně skoro univerzální odpověď na všechny pochybnosti, které si s fotovoltaikou a OZE obecně spojujeme. Budeme-li umět – a dnes už to umíme, i když možná ještě docela draho – převést přírodní energii do bateriového či vodíkového zásobníku v budoucnu vy­užitelné elektřiny, je sen o větší míře udržitelnosti naplněn. A plnit budoucnost naplněnými vizemi je to, co české společnosti trvale chybí. Nejen víra, že bude líp, ale že budoucnost je jako jistý technologicko-civilizační sen naplnitelná. Ne že to nejde, ale – jde to, musí to jít!

Po celém světě se dnes diskutuje o „bodu zlomu“, o chvíli, kdy v biosystému planety něco praskne a už nebude ve změně klimatu a biosféry cesty zpět. I proto bychom potřebovali dosáhnout jiného zlomu, zlomu v lidské mysli, která je nasta­vena tak, že problémy dlouhodobě odkládá, protože přece ještě není tak zle, aby se muselo apokalypticky chvátat. Na začátekby stačilo vědomí, že obnovitelné zdroje nejsou ty „občasné“, jak tvrdí fanatičtí kritici OZE, nýbrž ty, které nám zůstanou i po překročení klimatického bodu zlomu a o které se budeme moct a muset opřít.

Je dobré vědět, že v tomto smyslu už je rozhodnuto. Nemusíme plýtvat energií na udržování statu quo a naopak můžeme spotřebovat veškerou tvůrčí energii směrem k budoucnosti. To by byl restart, který Česko potřebuje ze všeho nejvíc. Nikoli plané diskuse o tom, zda může na fotovoltaiku a vítr jet celá země.

Ještě nemůže, ale to neznamená, že se na solárně-větrné větvi nebude jako na možnosti tvrdě a bez předsudků pracovat.
Inspirativní čtení!