České firmy nedrží krok se zelenou dobou. To jim může být osudné

Evropská unie si podle šéfky udržitelnosti v jedné z největších tuzemských bank zaslouží pochvalu za to, že vytvořila jasnou vizi Evropy jako bezemisního kontinentu, který se zbaví závislosti na dovozu fosilních paliv a kde je kladen důraz na ochranu přírodního kapitálu a zdraví společnosti. „Na druhé straně bych vytkla nedostatečně promyšlenou realizaci transformace. Regulace jsou často velmi složité, někdy šité horkou jehlou, a chybí jejich lepší provázanost. To vede ke zbytečné byrokracii, ústupkům, častým změnám, legislativní nejistotě a celkovému zpomalení,“ říká Blanka Beranová v rozhovoru, který vznikl ve spolupráci s projektem [ta] Udržitelnost.

Přístup českých firem k zelené transformaci hodnotí jako smíšený: část podniků ji vidí jako příležitost, část naopak spíše jako administrativní zátěž. V součtu ale Česko nijak nezáří. „Pokud například srovnáme trend budování obnovitelných zdrojů u našich sousedů či v ostatních zemích EU s vývojem u nás, jsme bohužel výrazně pozadu. To má samozřejmě ekonomické důsledky, například v podobě vyšší ceny elektřiny,“ podotýká Beranová.

I jednotlivé firmy by podle ní měly myslet na to, že pokud nebudou chtít vypadnout z dodavatelsko-odběratelských řetězců, budou muset investovat do své tranzice a zároveň poskytovat obchodním partnerům kvalitní a transparentní data o své udržitelnosti.

Mnohdy se může zdát, že udržitelnost je o tlaku regulací a přijímání zelených závazků firmami. Bankám jde ale především o vyhodnocování rizik. Kdy se do něj začala udržitelná kritéria výrazněji promítat a jak to mění fungování bankovního sektoru?

Trochu bych to upřesnila: bankám nejde pouze o reakci na regulaci, ale především o správné směrování kapitálu – ať už do aktivit, které jsou již dnes udržitelné, nebo do těch, které investují do změny – tedy do tranzice. Současně hledají cesty, jak maximálně podpořit své retailové i firemní klienty a zároveň minimalizovat rizika spojená s klimatickou změnou či dalšími environmentálními a sociálními dopady.

Pokud se zaměříme na řízení rizik, systematické začleňování udržitelných kritérií začalo kolem roku 2020, kdy Evropská centrální banka publikovala první návod vyžadující aktivní řízení environmentálních rizik. Od roku 2021 pak banky musely zpracovat sebehodnocení a připravit akční plány. V českém prostředí se tato změna naplno projevila v letech 2021–2022 v souvislosti s implementací EU Taxonomie a rozvojem finančních nástrojů, jako jsou například zelené dluhopisy. Následovala EBA se svými pokyny a také směrnice CSRD, která dopadá i na finanční instituce a jejímž cílem je zvýšit transparentnost firemních dopadů na životní prostředí a společnost.

Tyto kroky se začaly propisovat do fungování bankovního sektoru. ESG se stává pevnou součástí hodnocení bonity, ovlivňuje podmínky financování, reporting i samotný dialog s klienty.

Banky si dlouhodobě stěžují, že jim pro hodnocení rizik v oblasti udržitelnosti chybějí data. Do jaké míry se dnes pohybujete v rovině odhadů, odvětvových průměrů a dalších proxy dat a jak moc to ohrožuje odpovědné směrování kapitálu?

Získávání kvalitních dat o udržitelnosti zůstává pro banky stále velkou výzvou. Primárním zdrojem jsou informace přímo od klientů, což je obzvlášť problematické u středních a menších firem. Kvalita dat se velmi liší podle velikosti společnosti, sektoru i toho, jak je firma v ESG tématech angažována. U největších korporací bývají informace zpravidla kvalitní, strukturované a pravidelně aktualizované – i zde však hraje roli ochota klienta je sdílet.

Dalšími zdroji jsou veřejné a regulatorní databáze či informace od externích poskytovatelů dat, například pro vyhodnocení fyzických rizik, jako jsou povodně, sucho, stav půdy nebo biodiverzita. Celkově je však dostupnost ESG dat stále velmi omezená. V praxi proto banky často pracují s odhady, odvětvovými průměry nebo dalšími proxy daty. To komplikuje přesné řízení rizik a může ovlivnit schopnost odpovědně směrovat kapitál. V ČSOB se tento problém snažíme aktivně zmírňovat kombinací edukace, poradenství a digitálních řešení – například prostřednictvím platformy Green0meter, která firmám výrazně usnadňuje měření uhlíkové stopy, pay gapu, nabízí služby v oblasti kyberbezpečnosti a také podporu při přípravě nefinančního reportu. Tyto nástroje pomáhají zvyšovat kvalitu dat, a tím i spolehlivost rozhodování.

Proč jsou data v Evropě problém, když ze Spojených států, kde se vlastně tento rozšířený přístup k riziku podle mnohých expertů zrodil, nic podobného nezaznívá?

Evropa si – na rozdíl od Spojených států – stanovila jasný strategický cíl stát se udržitelným, bezemisním a energeticky soběstačným kontinentem. Aby bylo možné tuto ambici naplnit, vznikl komplexní regulační rámec, který má zajistit dostatek granulárních a transparentních dat potřebných k řízení celé transformace. Jedním z klíčových nástrojů je například reporting podle směrnice CSRD, jenž firmám ukládá povinnost zveřejňovat detailní ESG informace. A vedle CSRD existuje celá řada dalších směrnic a strategií zaměřených na snižování negativních dopadů na životní prostředí či zdraví lidí – a také tyto předpisy obsahují požadavky na poskytování dat. Tuto strategii reflektuje i Evropská centrální banka (ECB). Přestože jejím primárním cílem je cenová stabilita, zároveň podporuje širší hospodářské politiky EU. Jejím úkolem je minimalizovat ekonomická rizika spojená jak s environmentálními dopady, tak s tranzicí k udržitelnějšímu hospodaření a zajištění stability finančního systému i inflačního výhledu.

Je to lepší přístup, než ten americký?

Ve Spojených státech je přístup k udržitelnosti mnohem více tržní a méně regulovaný. Firmy zde reportují převážně dobrovolně a neexistuje jednotná povinnost. Situaci navíc komplikuje silná politická polarizace, která brání přijetí ucelených ESG pravidel na federální úrovni. Američtí bankovní regulátoři se ESG riziky zabývají jen okrajově – federální pravidla narážejí na politický odpor a právní blokace, takže se banky opírají zejména o dobrovolné standardy a tlak investorů. Povinné rámce vznikají jen na úrovni některých států, jako je například Kalifornie. Evropští regulátoři jsou v tomto směru výrazně důslednější. Požadují plnou integraci ESG rizik do řízení, reportingu i strategického plánování bank.

Zlepšení v oblasti dat mělo přinést celoevropsky standardizované vydávání firemních zpráv o udržitelnosti. Už před letošním návrhem Evropské komise na rozvolnění jeho pravidel banky poukazovaly na to, že samy musí reportovat o něčem, pro co nemají vzhledem k postupnému náběhu nové povinnosti data od klientů. Balík Omnibus, s nímž komise přišla, vás tedy zřejmě moc nepotěšil?

Opět bych trochu upřesnila. Klíčový problém nespočívá v reportingu, ale v tom, že nám chybí data, která potřebujeme pro obchodní rozhodnutí. Reporting je až následný krok. Balík Omnibus skutečně výrazně zužuje okruh společností, které mají povinnost o sobě reportovat. To je z pohledu banky komplikace, protože kvalitní data jsou zásadní pro posouzení rizik, ale i pro to, abychom dokázali kapitál cíleně směřovat tam, kde můžeme podpořit tranzici firem a municipalit.

Vidíte na Omnibusu i nějaké pozitivní stránky?

Samozřejmě. Pozitivní stránkou Omnibusu je snaha snížit administrativní zátěž pro firmy a zjednodušit reporting. Jsem ale přesvědčena, že samo o sobě to není jediná dostačující podmínka pro posílení konkurenceschopnosti evropských firem.

Máte dnes nějaký výhled, kdy by se dostupnost dat o udržitelnosti mohla dostat na úroveň, která je z bankovního pohledu nezbytná?

Věřím, že pomůže trh, protože vidím, že v řadě jiných zemí EU i na dalších kontinentech již přechod celých sektorů na nízkoemisní hospodaření běží, a spolu s tím se přirozeně zlepšuje i dostupnost dat. Pokud naše firmy nebudou chtít vypadnout z dodavatelsko-odběratelských řetězců, budou muset investovat do své tranzice a zároveň poskytovat svým obchodním partnerům kvalitní a transparentní data.

Zejména poradenské firmy hodně mluví o nezbytnosti automatizace sběru a vyhodnocování dat o udržitelnosti. Jak se vám to daří? Museli jste budovat nové informační systémy nebo stačilo výrazněji upravit ty stávající?

Naprosto souhlasím, že automatizace je nezbytnou podmínkou pro to, aby sběr a vyhodnocování ESG dat probíhaly digitálně a zároveň naše klienty vůbec nezatěžovaly. Digitalizovat však můžeme až ve chvíli, kdy máme jasně definovaná data i procesy. A právě jejich neexistence či nedostupnost je největším problémem. Proto spolupracujeme s digitální platformou Green0meter, která firmám pomáhá potřebná data získat, vyhodnotit a následně také reportovat. V oblasti fyzických osob – zejména v tématu zdravého a úsporného bydlení – je ale nezbytná i součinnost státu, aby bylo možné pracovat s daty o nemovitostech digitálně. Nemuseli jsme proto budovat zcela nové řešení. Využíváme stávající aplikace, které postupně upravujeme – především v oblasti datové integrace, nových modelů či reportů.

Fenoménem doby je umělá inteligence. Nakolik dnes umí pomoci s udržitelností v bankovním sektoru?

Umělá inteligence už dnes může výrazně pomáhat bankám v oblasti udržitelnosti, a to zejména díky své schopnosti zpracovávat obrovské množství dat. AI dokáže automaticky extrahovat informace z tisíců dokumentů, standardizovat je, vyhodnocovat a následně připravovat kvalitní a konzistentní reporty. Využití AI se proto jednoznačně nabízí například při vyhodnocování zpráv v rámci CSRD či dalších regulatorních požadavků.

Velmi brzy také začnou finanční instituce, pokud tak již nezačaly, rozsáhle využívat AI v prediktivním modelování rizik. To zahrnuje simulaci scénářů dopadů klimatických a přírodních jevů, jako jsou záplavy, sucha či extrémní počasí, nebo vyhodnocování dopadů legislativních změn na úvěrové portfolio banky. Tyto modely nám umožní lépe porozumět potenciálním rizikům, předvídat je a včas na ně reagovat.

Skutečný potenciál AI v oblasti udržitelnosti, alespoň v podmínkách finančního sektoru, je však stále limitován nedostupností kvalitních dat. Teprve ve chvíli, kdy budou data komplexní, konzistentní a snadno dostupná, bude možné využít schopností AI naplno.

V čem vidíte v souvislosti s vlastním přístupem k udržitelnosti roli AI do budoucna?

AI může v budoucnu významně podpořit vznik udržitelného hospodaření. Už dnes pomáhá snižovat emise například prostřednictvím optimalizace procesů a přesného monitorování. Typickým příkladem je precizní zemědělství. Hlavním přínosem je schopnost zpracovat enormní množství dat, provádět pokročilé analýzy a vytvářet přesné prediktivní modely, které umožňují lépe chránit a řídit přírodní zdroje.

Zároveň je ale nutné vnímat, že datová centra mají vysokou spotřebu elektřiny, produkují emise, vyžadují značné množství vody na chlazení a vyžadují spoustu hardwaru. Proto musí být rozvoj AI doprovázen využíváním obnovitelných zdrojů energie, odpovědným přístupem a etickým rámcem. Jinými slovy – i samotná AI musí být udržitelná.

Banky zpravidla zmiňují bonifikaci „zelenosti“, tedy snížení úroku. Používají se i malusy nebo dají se případně očekávat do budoucna?

Debata o případných bonusech či malusech je primárně otázkou regulatorního rámce a politického nastavení ECB či ČNB, které je jednoznačně neukotvily a žádný standardizovaný systém zatím nezavedly.

V praxi se dnes pracuje především s principem motivace – typicky u tzv. Sustainability Linked Loan, kde může být úrok navázán na plnění předem definovaných a oboustranně odsouhlasených udržitelných cílů. Pokud klient cíle splní, získává bonus ve formě výhodnější ceny financování; pokud je nesplní, podmínky se vracejí na původní úroveň.

U fyzických osob se aktuální debata soustředí zejména na podporu investic do energeticky úsporného bydlení a renovací, které zvyšují energetické a udržitelné standardy nemovitostí. Je ale potřeba zdůraznit, že rizikový profil i hodnota nemovitosti jsou vždy výsledkem širšího posouzení – vedle energetické náročnosti například i s ohledem na lokalitu či další environmentální rizika.

Na nedávné Euro Byznys Breakfast jeden velmi zkušený bankéř říkal, že trhy reálně oceňují „zelenost“ velmi málo, v řádu jednotek procentních bodů. S nadsázkou přitom podotkl, že trhy nelžou. Čím to, že zelená transformace, v politické rovině tak zásadní záležitost, se těší poměrně malému tržnímu ohodnocení?

Já osobně vnímám minimálně dvě roviny, ve kterých se „zelenost“ či snižování „hnědosti“ firem reálně projevuje: (1) v ceně kapitálu a (2) v obchodních příležitostech.

U nacenění investice a ceny kapitálu samozřejmě hrají zásadní roli vedle „zelenosti“ další finanční a rizikové parametry, které určují celkovou návratnost a rizikovost projektu. V praxi však pozoruji spíše nižší apetit investorů podporovat firmy, které zůstávají výrazně „hnědé“, nechtějí se transformovat nebo postupují velmi pomalu. Naopak firmy investující do tranzice mají jednoznačně lepší přístup ke kapitálu – a to jak u komerčních bank, tak u institucí typu EIB či evropských fondů, kde se udržitelnost stává stále důležitějším kritériem.

V případě obchodních příležitostí statistiky dlouhodobě ukazují, že zelená ekonomika roste rychleji než tradiční sektory. Paralelně se rozvíjí i trh adaptačních a odolnostních řešení, reagující na zhoršující se environmentální podmínky. Díky tomu mají „zelené“ firmy více obchodních příležitostí než kdykoli dříve – nejen kvůli regulatorní podpoře, ale i díky samotné tržní poptávce, která se dynamicky přesouvá směrem k udržitelným řešením.

Líčíte tedy pro zelenou ekonomiku poměrně pozitivní obrázek…

Jsou tu samozřejmě i komplikace. Zásadním omezením zůstává nedostatek kvalitních a konzistentních dat, což trhům brání přesněji promítat environmentální rizika a příležitosti do ocenění aktiv. Situaci navíc ztěžuje nestabilita regulatorního prostředí. Neustále se vyvíjející a měnící pravidla ztěžují dlouhodobé plánování firmám i investorům a zvyšují celkovou míru nejistoty. Stabilní regulatorní rámec je přitom klíčový pro investory a pro to, aby environmentální faktory mohly být v tržním ocenění plně a správně zohledněny.

Sama jste zmínila zelenou transformaci a dekarbonizaci jako příležitosti. Jak se jí z vašeho pohledu chápe české ekonomika?

Česká ekonomika přistupuje k zelené transformaci spíše smíšeně. Řada firem sleduje vývoj regulací a drží se minimálních aktuálně platných požadavků a nepřipravuje se dopředu. Některé podniky se naopak snaží být napřed, vnímají udržitelnost jako příležitost a hledají v ní konkurenční výhodu. Jiná skupina firem zůstává u obecné kritiky Green Dealu a nezaznamenala posun k novým rámcům, jako je například Dohoda o čistém průmyslu. Na druhé straně existuje řada pozitivních příkladů. V zemědělství firmy zkoušejí postupy regenerativního hospodaření (meziplodiny, vegetační pokryv, biopásy) nebo agrolesnictví, protože věří, že jim to pomůže ozdravit půdu a zvyšovat výnosy.

Pokud ale například srovnáme trend budování obnovitelných zdrojů u našich sousedů či v ostatních zemích EU s vývojem u nás, jsme bohužel výrazně pozadu. To má samozřejmě ekonomické důsledky, například v podobě vyšší ceny elektřiny.

A upřímně – při pohledu na tempo investic v okolních zemích, ať už na sever, jih či západ od nás, a k tomu enormní nástup elektrifikace a bezemisních technologií v Číně, mám obavy o budoucí konkurenceschopnost našich firem i dlouhodobé bohatství naší společnosti.

Rámec udržitelné transformace stanovuje Evropská unie. Za co byste ji pochválila, co byste jí vytkla?

Evropskou unii bych pochválila za to, že dokázala vytvořit jasnou vizi Evropy jako bezemisního kontinentu, který se zbaví závislosti na dovozu fosilních paliv a kde je kladen důraz na ochranu přírodního kapitálu a zdraví společnosti. Pro naplnění této vize vznikl komplexní rámec pro udržitelnou transformaci včetně balíčku Fit for 55 a dalších opatření, která dávají evropské ekonomice jasný směr dekarbonizace. Tato strategie následně pokračuje ve formě Clean Dealu, který zdůrazňuje, že dekarbonizace nebude možná bez inovací a zajištění dlouhodobé konkurenceschopnosti. Evropa je přitom logicky vystavena silnému tlaku fosilních mocností, jejichž ekonomickým zájmem je udržet příjmy z vývozu. Současné geopolitické prostředí navíc omezuje dostupné zdroje pro dekarbonizaci a často je odvádí jiným směrem. Přesto si Evropská unie své ambiciózní cíle zatím drží.

Naopak, co bych vytkla, je především nedostatečně promyšlená realizace a možná i rychlost transformace. Regulace jsou často velmi složité, někdy „šité horkou jehlou“, a chybí jejich lepší provázanost. To vede ke zbytečné byrokracii, ústupkům, častým změnám, legislativní nejistotě a celkovému zpomalení. Velkým problémem je také nedostatečná komunikace smyslu strategií a směrnic směrem k veřejnosti. Chybí systematická osvěta, což následně přispívá k negativnímu vnímání ESG témat.

Blanka Beranová

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Má dlouholeté zkušenosti z oblasti bankovnictví, které získala v různých mezinárodních projektech ve společnosti Accenture, v níž jedenáct let pracovala na rozličných manažerských postech. Ve skupině ČSOB je od roku 2015. V ČMSS, nyní ČSOB Stavební spořitelně, vedla přípravu a zavádění nové obchodní strategie, jejímž cílem bylo zajistit dominantní postavení ČMSS na trhu stavebního spoření. Poté byla zodpovědná za řízení integrace ČMSS do skupiny ČSOB. V současné době má v pozici výkonné ředitelky pro Udržitelnost na starost řízení ESG aktivit v rámci celé skupiny.