Rychlý nárůst pojistného do roku 2019, navyšování plateb státu v letech 2020 až 2022 a masivní čerpání z fondů pojišťoven umožnily i při koronavirové pandemii dobré financování a nekonfliktní a extenzivní fungování systému. Náklady na zdravotní péči z veřejného pojištění se zvýšily z 250 miliard v roce 2017 na odhadovaných 450 miliard letos, tedy o 80 procent. Covid-19 tvoří jen malou část.
Navenek to vypadá, že finanční zdroje jsou, ale na úkor dočerpávaných rezerv pojišťoven a stále vyššího státního deficitu. Může si tento trend Česko dovolit bez zásadní změny příjmů i výdajů? V prvním případě je klíčem stanovit pravidla pro pojistné a platby státu a ve druhém dát pojišťovnám více volnosti, aby mohly tlačit na kvalitu a efektivitu péče.
Zatímco příjmy od zaměstnavatelů odpovídají vývoji ekonomiky, ty za státní pojištěnce závisejí na politickém rozhodnutí. Kdybychom měli pevný zákonný valorizační mechanismus (například že platba státu vzroste o stejná procenta jako průměrná mzda), bylo by předem jasné, jak velký koláč se dělí. Okamžitým příjmem jsou sice i evropské fondy, ale používají se k investicím (výstavba zařízení, projekty, nákupy přístrojů) a v praxi jsou spojené s budoucími zvýšenými provozními náklady.
Současný stav umožňuje ministerstvu zdravotnictví zasahovat do cenových dohod, což v praxi vede k nárůstu nákladů. Když se však takto navýší, finanční zdroje nakonec musí dodat státní rozpočet. Při pevně stanovených finančních zdrojích a omezení práva ministerstva zdravotnictví na úpravy úhrad by musely pojišťovny a poskytovatelé péče dospět k oboustranně přijatelné dohodě.
Úhrady zdravotní péče jsou nyní dostatečné i pro málo efektivní zdravotnická zařízení. Restrukturalizace sítě nemocnic se až na dílčí pokrok v zavádění takzvaných urgentních příjmů zastavila. U ambulantní péče se sice rozšiřují kompetence praktických lékařů, ale dosud nejsou k dispozici dostatečně průkazná data o změnách v péči o chronické pacienty. Přitom v tomto segmentu loni narostly úhrady o 30 procent.
Zůstává reforma psychiatrické péče a dílčí změny v hospicové péči (loňský nárůst o 70 procent), kde však změny odstartovaly především evropské dotace. Za každou dílčí změnou pak následují silné pozitivní bonifikace. I když se růst nákladů sníží, takové finanční zdroje mít dlouhodobě nebudeme.
Pro toto volební období jsou dvě cesty. První vychází z toho, že zdravotní pojištění získá pevná příjmová pravidla a předvídatelné příjmy, které nebude možné beze změny zákona upravovat. Pojišťovny pak musejí získat jistotu, že do cenových dohod již nebude ministerstvo zdravotnictví zasahovat a měnit je, případně mimořádně ceny navyšovat. To by vedlo k udržitelnému systému, jehož výdaje by odpovídaly tomu, co si Česko může dovolit. Vznikne však i tlak na přesnější vymezení bezplatné péče. Tento vývoj ale bude spojen s konflikty a politicky nepopulárními kroky.
Druhá cesta je pokračovat v současném, zdánlivě bezbolestném přístupu. Nárokům na navyšování se vyhoví, pojišťovnám se příjmy dosypou ze státního rozpočtu a všichni budou spokojení. Výsledkem bude extrémní nárůst státního rozpočtu a nároků na další navyšování plateb státu. Případná změna tohoto trendu, která jednou přijít musí, pak bude mimořádně bolestná.
