Česko, lídr Evropy

Bude to úplně jiné předsednictví než před třinácti lety. Když v lednu roku 2009 tehdejší premiér Mirek Topolánek – shodou okolností také občanský demokrat jako současný předseda vlády Petr Fiala, který se ujme řízení Unie 1. července – přebíral předsednictví Rady Evropské unie, chápala to celá země jako jednu velkou show, v níž se Česko může konečně v plné parádě předvést Evropě a světu a k tomu oživit své ambice a národní zájmy. Měla to být reklamní kampaň rámovaná heslem „Evropě to osladíme“, k tomu slavnostně odhalená socha Davida Černého Entropa, která ironicky a kriticky ukazovala evropské stereotypy ve vnímání členských zemí.

To na chvíli opravdu přitáhlo pozornost na Čechy (Bulhaři oficiálně protestovali kvůli tureckým záchodům, jež v Černého díle symbolizovaly jejich zemi), kteří byli k EU jinak vcelku kritičtí. Jenže došlo na aktuální agendu, Česko muselo v barvách Unie hasit energetickou krizi a situaci na Blízkém východě, a bylo po parádě. O to víc, když v březnu padla Topolánkova vláda a předsednictví dokončoval už premiér přechodného kabinetu Jan Fischer. Evropští furianti to nakonec nejvíce osladili sami sobě.

Bylo to v jistém ohledu dobře. Česká politika narazila na důležitý praktický limit a musela si uvědomit, že unijní předsednictví není něco jako zájezd s agenturou CzechTourism, nýbrž velmi úmorná diplomatická práce, která také nemusí mít okamžité mediálně využitelné výsledky. Naopak to bývá často tak, že předsednictví a práce během něho se zúročí až v následných obdobích.

Koneckonců Evropská unie je společný projekt a předsednictví nemůže být prosazováním národních zájmů, jak si to dodnes někteří politici a voliči představují. Přesto je první české předsednictví zpětně považováno za úspěšné, což má jeden hlavní důvod: premiér Mirek Topolánek tehdy zprostředkoval dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou, které se dohadovaly o výši transportních poplatků za plyn, a zemím EU hrozilo, že by mohly být bez plynu.

Stroj se nesmí zadrhnout

Historie má zjevně smysl pro humor a určité poťouchlosti, protože i druhé české předsednictví bude věnováno sporu Ruska s Ukrajinou. Bohužel už nejde jen o poplatky za plyn, ale o válečnou agresi Ruska vůči svému ukrajinskému sousedovi, která už přinesla tisíce mrtvých a obrovské škody na zničených městech. Invaze na Ukrajinu a veškerá agenda s tím související změnila všechny dosavadní plány.

„Samozřejmě, že válka a vše, co s ní z hlediska EU souvisí, bude českému předsednictví dominovat, včetně důležitých ekonomických otázek, jako jsou přesuny v rozpočtu EU. Pokud se tedy nestane něco jiného, nepřijde třeba další nová vlna pandemie covidu-19 nebo nějaká jiná katastrofa a s celou agendou ještě nezamává,“ vysvětluje Tomáš Pojar, zkušený diplomat, který je momentálně poradcem premiéra Fialy v oblasti zahraniční politiky a úzce také spolupracuje s ministrem pro evropské záležitosti Mikulášem Bekem. „Tomáš Pojar je nyní formálně můj náměstek, takže jsme v těsném kontaktu a nějaký větší nesoulad mezi premiérem a mnou v této věci není. Spolupráce probíhá bez problémů,“ řekl týdeníku Euro ministr Bek.

Pojar, jenž byl během prvního českého předsednictví 1. náměstkem ministra zahraničí Karla Schwarzenberga a později velvyslancem v Izraeli, se více stará o strategickou přípravu akcí na premiérské úrovni, tedy o tu nejvyšší politickou rovinu; Bek musí kromě toho za spolupráce s ostatními ministerstvy obstarat celou rozsáhlou agendu předsednictví. „Evropská unie je obří stroj, a ten, kdo ho půl roku promazává, ovlivní jen menší část dění. Ale je potřeba to dobře zvládnout. Ten stroj se nesmí zadrhnout. Předsednická země je pak takový údržbář,“ říká ministr.

Zelenskyj a Biden v Praze?!

I pro Beka je hlavní agendou válka na Ukrajině. Česko má mít podle něho ambici uspořádat během svého předsednictví summit Evropská unie/Ukrajina. Situace na bojišti se ale mění každým dnem, a není vůbec jisté, zda na Ukrajině bude situace natolik klidná a stabilizovaná, aby se něco takového mohlo na zvláštním summitu v Praze vůbec uskutečnit. Jistě je tu možnost, že by jednání s EU byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj přítomen online, čeští politici ale věří tomu, že ve druhé polovině roku bude možný i jeho fyzický přílet do Prahy.

Nakonec je však důležitější, o čem se bude jednat. „Já bych tu viděl takové dvě roviny summitu EU s Ukrajinou,“ popisuje plány vlády Pojar. „Jedna rovina je dárcovská konference na obnovu Ukrajiny. Možná že se válka do té doby nějak zastaví, že už bude jasněji, co dál. Každopádně naše teze je, že největší finanční zátěž při obnově Ukrajiny bude ležet na bedrech Evropanů, protože Ukrajina je evropská země. Měla by to koordinovat Evropa, i když je samozřejmě vítána i pomoc ostatních zemí.“

Druhá rovina je podle Pojara summit o budoucnosti vztahů Ukrajiny a EU. Tedy setkání na nejvyšší politické úrovni, kdy by prezident Zelenskyj mohl přijet do Prahy. „Situace se rychle vyvíjí, takže se to může stát klidně ještě během měsíce za francouzského předsednictví,“ upozorňuje Pojar. Česko původně před válkou na Ukrajině mluvilo o možné návštěvě amerického prezidenta Joea Bidena, který v té době ještě nebyl ve střední a východní Evropě. To se mezitím změnilo, Biden po summitech NATO a EU v Bruselu navštívil Polsko, takže jeho další návštěva prakticky na stejném místě a ze stejného důvodu v tak krátké době není pravděpodobná. V Americe se navíc konají důležité volby do Kongresu a prezident v té době obvykle do ciziny nelétá.

Jenže summit o obnově Ukrajiny s osobní přítomností Volodymyra Zelenského by měl obrovský politický a symbolický potenciál, takže ideu „dostat Bidena do Prahy“ ještě vláda úplně neopouští. Biden bude v září na summitu G7 v Mnichově a odtud to do Prahy, při příznivé konstelaci na východních bojištích, není zase tak daleko. „My jsme chtěli summit s USA hned na začátku července, ale může to být později. Biden by podle mě mohl nakonec do Prahy přijet, nevidím to ještě jako nemožné,“ uvažuje Tomáš Pojar.

Nejen válka, ale také plyn

Česko však bude mít během svého předsednictví v Radě Evropské unie ještě jiné důležité úkoly než pořádat dárcovské konference a zásadní summity, měnící politickou historii. Jsou tu i praktičtější problémy. Jedním z nich je budování energetické bezpečnosti EU a omezení závislosti Evropy na ruském plynu a dodávkách ropy. Jinými slovy: Česko bude muset zapracovat na novém způsobu distribuce plynu v Evropě tak, aby byl ruský plyn vyloučen z cirkulace a přitom bylo zajištěno plynové teplo pro všechny, kdo ho potřebují, od domácností po firmy a velké podniky. Řada zemí už oznámila, že ruskou ropu kupovat nebude, dokonce i jindy poměrně zdrženlivé Německo ústy své ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové slíbilo, že od příštího roku je pro ně ruská ropa tabu. Dohoda na omezení ruského plynu bude mnohem složitější, protože země EU jsou tu na Rusku závislejší a náhradních zdrojů není tolik jako u ropy. V případě Česka to potvrzuje i vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.

Česko bude muset dokončit práci předsedajících Francouzů, kteří se na blížícím se speciálním energetickém summitu chtějí dohodnout na návrhu nového systému nakupování a distribuce plynu po Evropské unii. Už na konci března se Unie dohodla na společných nákupech plynu, které by měly snížit ceny i pro koncové uživatele. Francie na summitu předloží další návrhy, jak se ruskému plynu efektivně vyhnout. „Tento summit něco důležitého schválí a věci někam posune, ale nebude to určitě konečná verze nového zásobení plynem pro země EU,“ míní Pojar.

Energetika tedy bude dalším důležitým bodem českého předsednictví, ať chceme, nebo ne, i kdyby to měla být ta byrokratičtější část. „Mechanismus na naplňování zásobníků plynu musí být hotový už teď, ale pak bude potřeba vše legislativně upravit,“ popisuje vývoj plynové agendy Pojar. „Ještě se bude politicky dopracovávat budování nové infrastruktury, na Česko zbude hodně práce,“ dodává diplomat. Není ovšem vyloučeno, že už na závěrečném prosincovém summitu českého předsednictví Unie schválí přelomový nový systém plynové bezpečnosti, což by byl pro Česko velký diplomatický úspěch.

Česko mělo před válkou na Ukrajině na své předsednictví připraveno ještě jedno téma, a tím byl summit k západnímu Balkánu. Mělo to být jakési vyvrcholení dlouhodobých politických jednání EU se zeměmi tohoto regionu, které usilují o vstup do Unie nebo o těsnější spolupráci. Summit k západnímu Balkánu ale uspořádalo už na podzim během svého předsednictví Slovinsko, a to s nevalným úspěchem, což chtěla Francie jako lídr Unie nyní napravit. Ukrajinská válka ale plány změnila, takže není jisté, jak to všechno bude. Celou situaci navíc komplikuje postoj Srbska k válce na Ukrajině. Bělehrad neodsoudil ruskou agresi a Srbsko je jednou z mála zemí v Evropě, jež neuzavřela vzdušný prostor pro ruská dopravní letadla. Dělat konferenci k pomoci Ukrajině a zároveň jednat s proputinovským Srbskem nedává velký smysl.

Už nejsme kritici bez příčiny

Vláda a její diplomaté tedy budou muset reagovat velmi flexibilně na vývoj situace a měnit priority podle toho, jak se bude vyvíjet konflikt na Ukrajině. Do velké míry to maže všechny doposud kritizované nevýhody českého předsednictví, které kvůli zpoždění předchozí vlády bude trpět nedostatkem lidí a příliš povšechnou představou o prioritách. Bude se muset více improvizovat, což může být česká výhoda. Peníze na předsednictví budou. Babišova vláda vyhradila 1,4 miliardy korun, ministr financí Zbyněk Stanjura přidal ze státní kasy čtyři sta milionů. „Bude-li potřeba, další peníze dodáme z rozpočtových rezerv,“ slíbil ministr. Minulé předsednictví v roce 2009 přišlo na tři a čtvrt miliardy korun, takže se vlastně „pořád šetří“.

České předsednictví z roku 2009 je zpětně viděno jako úspěšné, přestože mělo dohru ve finanční aféře ProMoPro a soudně potrestaném předražování zakázek, v němž došlo ke škodě 327 milio­nů korun. Říct, že předsednictví uspělo, je nakonec vždy složité. Ne vždy se povede předsednické zemi podepsat smlouvu, která vejde do dějin, jako se to stalo Portugalsku s Lisabonskou smlouvou, dojednanou dávno na mnoha předchozích summitech. Řada dobrých návrhů přešla na jiné země, což vedlo k tomu, že některé státy uzavírají při předávání lídrovského žezla blokové alian­ce. I Česko mělo takzvaný Program Tria, tedy rámec činnosti Francie, Česka a Švédska, jejichž předsednictví následuje bezprostředně po sobě. („My už více jednáme se Švédy, a dokonce se Španěly,“ potvrzuje ministr Bek.) V centru zájmu měly být nové investice pro Evropu, sociál­ní a zelené programy, ochrana právního státu a práv občanů.

Ukrajinská krize nastolila zcela jiný děj. Některé uzavřené dohody nakonec zastíní ještě jiné události. Slovinci, kteří formálně vedli Unii v druhé polovině roku 2021, jsou například se svým výkonem velmi spokojeni, přestože summit se západním Balkánem prakticky zkrachoval a během předsednictví se více řešil konflikt slovinského premiéra Janeze Janši s EU, a to zejména jeho trumpovské přehlížení právního státu a útoky na svobodná média. Spokojenost se svým posledním předsednictvím vyjadřovalo i Německo, které na konci roku 2020 vedlo Unii při schvalování nového víceletého finančního rámce, tedy rozpočtu Evropské unie. Němci mají vůbec na rozpočtové lídrovství vcelku štěstí – v roce 1999 například vedli summit při schvalování takzvané Agendy 2000.

Úspěch přicházejícího českého předsednictví, které začne v červenci a skončí na Silvestra, bude samozřejmě záležet především na efektivitě summitových jednání a schopnosti českých politiků vyjednávat s ostatními kompromisy.

V jedné věci je ale úspěšné už dnes. Češi opět stojí pevně na zemi, nehrají si na rebely a kritiky bez příčiny a plně jednají v zájmu současné agendy Evropské unie, která je zase i agendou českou. Že za tuto žádoucí proměnu z uvolněného sladícího puberťáka v solidního dospělého člena může zjevně více válka na Ukrajině než proměna přemýšlení o české roli v EU, už není tak důležité.