Chci české firmy v první lize zbrojařství

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) nastoupila do funkce krátce před vypuknutím války na Ukrajině, která zásadně proměnila priority jejího resortu. Za necelé čtyři roky ve vedení ministerstva prosadila rekordní růst obranného rozpočtu, do zákona zakotvila povinné dvě procenta HDP na obranu a zahájila historicky největší modernizaci Armády ČR. Šest týdnů před volbami v rozhovoru pro týdeník Euro bilancuje své úspěchy i rezervy a mluví o spolupráci s domácím obranným průmyslem, exportních šancích českých firem, modernizaci výzbroje i o tom, jak chce zajistit dostatek vojáků pro novou, silnější armádu.

► Máme šest týdnů do voleb. Když se ohlédnete za svým působením v postu ministryně obrany, jaké byste si vystavila vysvědčení? Co považujete za své největší úspěchy v modernizaci Armády ČR? Co se naopak nepodařilo podle vašich představ?

Za největší úspěch považuji celkový posun v modernizaci armády. Podařilo se mi přesvědčit kolegy ve vládě a prosadit zákon, který zaručuje, že na obranu půjdou minimálně dvě procenta HDP. To pokládám za zásadní milník. Stejně tak se nám povedlo výrazně zvýšit platy vojáků, protože bez dostatku financí bychom nedokázali udržet a nabrat kvalitní lidi, kteří jsou ochotni sloužit vlasti a nasadit pro ni život. Tyto dvě věci, tedy finanční stabilita a dobré ohodnocení personálu, vnímám jako klíčové momenty svého působení na ministerstvu. Je tu i řada dalších věcí. Bohužel pár měsíců po mém nástupu napadlo Rusko Ukrajinu a ocitli jsme se v situaci, již žádný můj předchůdce nezažil. Evropa byla najednou ve válce, byť pouze na Ukrajině, a já jsem už během prvních týdnů ve funkci musela řešit obrovský objem úkolů spojených s pomocí Ukrajině a zároveň s připraveností Česka, kdyby se konflikt rozšířil. I to beru jako důležitou zkoušku, kterou jsme zvládli.

A co se nepodařilo? Některé projekty nejdou tak rychle, jak bych si přála. Týká se to hlavně náboru nových vojáků. Nastoupila jsem v době, kdy můj předchůdce kvůli škrtům omezil nábor a rušil tabulková místa. Museli jsme to obrátit, jenže trvá dlouho dostat se zpátky na potřebné počty. Resort má navíc stále dost zkostnatělých mechanismů, takže některé změny se vlečou. Nové zdravotní a výstrojní vyhlášky například trvalo vydat skoro tři roky, což není v pořádku. Zkrátka doplnění stavů armády mohlo postupovat rychleji a snadněji. Věřím však, že i tady se ledy lámou. Nakonec jsme ty vyhlášky prosadili a snad už nábor poběží lépe.

► Zákon z roku 2023 zaručuje, že výdaje na obranu budou činit minimálně dvě procenta HDP. Ne vždy se ale daří vyčerpat celý přidělený rozpočet. Co stojí za tím, že některé prostředky zůstávají nevyužité? Jak chcete zajistit, aby armáda dokázala tyto investice plně a efektivně uplatnit?

Především musím říct, že vloni jsme měli historicky nejvyšší obranný rozpočet, a nakonec jsme z něho nevyčerpali jen asi 1,3 miliardy korun. Pamatuji doby, kdy mým předchůdcům zbývalo třeba šest nebo sedm miliard, a není to nic neobvyklého. U velkých investic vždy záleží na průběhu zakázek. Některé se vysoutěží levněji, jinde musíte výběrové řízení zrušit a opakovat, další kontrakty jsou rozložené do více let. Někdy se dodavatel opozdí, například kvůli covidu nebo problémům s dodávkami, a my mu nemůžeme zaplatit předem, protože bychom platili za něco, co ještě nedodal. Malá část peněz se proto převádí do dalšího roku. Nikdy se nedostanete na úplnou nulu, to znám i ze své zkušenosti starostky. Důležité je, že peníze směřují tam, kam mají. Na další roky už máme připravené projekty, aby se nic nezdržovalo. Vnitřní dluh armády ve výzbroji a vybavení je obrovský a jedno volební období nestačí na dohnání dvou desetiletí zanedbávání. Každý rok ale využíváme maximum prostředků, abychom tu mezeru postupně snižovali. Modernizace běží na plné obrátky, takže těch několik nevyužitých procent rozpočtu opravdu není žádné drama.

► V únoru 2023 jste týdeníku Euro řekla, že na nové zbraně se kvůli válce doslova stojí fronta. Jak se daří zapojovat český obranný průmysl do modernizačních projektů armády?

Dělám pro to maximum. Nemůžeme upřednostňovat české firmy tam, kde by nebyly konkurenceschopné nebo neuměly dodat potřebnou technologii. Není možné nakupovat něco výrazně dražšího jen proto, že je to z Česka. Naštěstí se však české podniky v uplynulých letech dostaly na špičku a jsou úspěšné i v zahraničí. Náš obranný průmysl tradičně patřil k nejlepším na světě a dnes se na tuto pozici znovu vrací, takže se nemáme za co stydět. Válka na Ukrajině navíc český průmysl v jistém smyslu posílila. Řadě našich zbrojovek dala impulz k rozšíření výroby a k zahájení produkce munice, kterou dříve nevyráběly. Aktivně se zapojují do mezinárodních iniciativ na zvýšení kapacit výroby střeliva. Dá se říci, že české zbrojní firmy dokázaly využít příležitost a ukázaly, co umějí. Snažíme se také, aby z každého modernizačního projektu armády, pokud je to jen trochu možné a ekonomicky rozumné, profitovaly domácí podniky. A daří se to. Od začátku této vlády uzavřelo ministerstvo obrany více než 44 tisíc smluv v hodnotě zhruba 450 miliard korun. Z toho české podniky získaly více než 42 tisíc zakázek. Další práci jim přináší průmyslová spolupráce u velkých nákupů od zahraničních dodavatelů. Například u pásových bojových vozidel pěchoty CV90 máme ve smlouvě zakotveno 40 procent zapojení českého průmyslu.

Stejné minimum požadoval už můj předchůdce a my jsme na tom trvali. Rozvoj domácího obranného průmyslu je pro mě prioritou. Pravidelně se potkávám se zástupci Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu i Hospodářské komory a pořádáme průmyslové dny. Na ministerstvu máme také sekci průmyslové spolupráce, kterou vede vrchní ředitelka Radka Konderlová, a státní agenturu AMOS, která podporu českých firem koordinuje. Podle ohlasů z průmyslu jsou nyní podmínky pro zapojení domácích firem v zakázkách nejlepší za mnoho let.

► České zbrojařské firmy by asi neměly vyrábět výhradně pro českou armádu. Jaká v tom může být vaše role jako ministryně obrany? Můžete v těchto případech působit i jako diplomatická podpora při jednání se zahraničními partnery a pomáhat otvírat českým firmám nové trhy?

Přesně to dělám. Na každou zahraniční cestu si beru katalog českých obranných firem, který vydává Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu a který sdružuje stovky podniků. Při bilaterálních jednáních v zahraničí vždy aktivně nabízím české produkty a řešení. Máme předem vytipováno, o co by daná země mohla mít zájem, a to podle toho, na co se v minulosti ptala. Jednáme proto cíleně. Nabídka zahrnuje nejen munici a zbraňové systémy, ale i špičkové radary. 31 Zmíním například pardubickou firmu ERA, která je světově proslulá v oblasti sledování vzdušného prostoru a o jejíž technologie je právě nyní zvýšený zájem. Když k nám přijede zahraniční delegace, domlouváme pro ni návštěvy přímo v českých podnicích. Například kopřivnickou Tatru zná každý ministr obrany na světě a mnoho z nich má o tatrovácké podvozky zájem, takže hosty často bereme přímo do závodu. Celkově lze říci, že v zahraničí vystupuji také jako obchodní diplomat českého obranného průmyslu a snažím se našim firmám otvírat dveře všude, kde je to možné.

► V minulosti se u velkých obranných zakázek běžně požadovaly offsetové programy – dodavatel musel zpětně investovat či odebrat v Česku určitou hodnotu kontraktu. Například pronájem stíhaček Gripen provázely offsety ve výši 130 procent ceny pronájmu. Dnes už ale EU klasické offsety nepovoluje jako nedovolenou podporu trhu. Snažíte se proto vyjednat alespoň maximální průmyslovou spolupráci v rámci nákupů? Myslíte, že tento přístup funguje?

Uvedu příklad. U stíhaček F-35 jsme se snažili dohnat promarněnou příležitost z minulosti. Před více než deseti lety se daly získat takzvané vstupenky do programu výroby F-35 a české firmy tehdy u toho mohly být jako subdodavatelé. Nestalo se a dnes se na výrobě těchto letounů podílí osm států, mezi nimiž Česko chybí. Při současném nákupu jsme to chtěli alespoň částečně napravit. S výrobci, společnostmi Lockheed Martin a Pratt & Whitney, jsme vyjednali průmyslovou spolupráci v hodnotě zhruba 15 miliard korun. Upřímně řečeno, ani jsme nečekali, že se podaří dosáhnout tak vysoké částky. Tyto kontrakty uzavřely uvedené firmy přímo s našimi podniky, my jsme jejich vznik zprostředkovali prostřednictvím sekce průmyslové spolupráce.

Podobný postup jsme zvolili při nákupu nových dopravních letounů C-390 od brazilského Embraeru. Trvali jsme na zapojení českého Aera Vodochody jako subdodavatele. Aero už s Embraerem dříve spolupracovalo a nyní bude dodávat díly nejen do dvou letadel pro českou armádu, ale i do všech dalších strojů C-390, které Embraer vyrobí pro jiné státy. To je obrovský přínos pro naše letecké firmy, protože jde o zakázky daleko přesahující potřeby české armády. Ano, i bez formálních offsetů lze vyjednat významnou spolupráci pro domácí průmysl. Je však nutné o ni aktivně usilovat, a to děláme.

► S tím, jak obranný průmysl zažívá boom, se objevily úvahy o zavedení daně z mimořádných zisků pro zbrojařské firmy, podobně jako u energetiky či bank. Navrhuje to třeba Andrej Babiš. Jak se k tomu stavíte?

Negativně. Není to správná cesta. Pokud chceme mít konkurenceschopný český obranný průmysl, taková daň by ho naopak zabrzdila. Zakázky by se zbytečně prodražily a naše firmy by přestaly být cenově zajímavé pro zahraniční partnery i pro naši armádu. Připravila by je o prostředky, které nyní rozumně investují do rozšiřování výroby. Nemyslím si ani, že by zbrojovky daně neplatily. V žebříčcích největších plátců daně z příjmů se tradičně objevuje několik zbrojařských firem. Obranné podniky navíc nemají možnost „ukrýt“ své zisky v daňových rájích, v tomto oboru to skutečně není možné. Zavedení takové daně by proto našemu průmyslu jen uškodilo ve chvíli, kdy chytil druhý dech. Místo toho bychom ho měli podporovat v dalším růstu, a ne mu házet klacky pod nohy.

► Už jsme se bavili o tom, že se dlouhodobě nedařilo naplnit stav armády, jak by bylo potřeba. Co děláte proto, aby se vojákům vyplatilo u armády zůstat, ať už jde o platy, benefity, nebo lepší sladění služby s rodinným životem?

Hodně jsme zapracovali na náboru. Spustili jsme Virtuální náborové středisko, tedy web, kde zájemci o službu v armádě či záloze najdou všechny potřebné informace na jednom místě. To jim cestu výrazně usnadnilo, ale bez dalších opatření by to nestačilo. Proto jsme prosadili novelu zákona o vojácích z povolání a výrazně zlepšili podmínky služby, především platy a různé příspěvky. Přiznávám, že každý ministr se takové změny trochu obává, protože vojáci nesmějí ztratit důvěru. Jasně jsem ale řekla, že nikomu nic nevezmeme, pouze přidáme, a přesně to se stalo. Od příštího roku budou mít vojáci mnohem lepší finanční ohodnocení. Zvýšili jsme náborové i ubytovací příspěvky, platy a výsluhy. Platí to i pro aktivní záložníky. Věřím, že to pomůže udržet více zkušených lidí a přilákat nové. Opravdu nikdo zatím nevymyslel lepší motivaci než konkurenceschopný plat a jisté benefity.

Zároveň odmítám úvahy o znovuzavedení povinné vojenské služby. Jsem přesvědčená, že profesionální armáda je efektivnější i levnější řešení. Stačí lidi dobře zaplatit, kvalitně vycvičit a dát jim důstojné podmínky. Pak není potřeba nikoho nutit násilím.

► Pokud jde o aktivní zálohy a dobrovolné programy, chystáte se spíše posilovat současné kapacity, nebo zavést nové formy výcviku a zapojení veřejnosti?

Vyzkoušeli jsme několik nových projektů a chceme v nich pokračovat, protože se osvědčily. Patří mezi ně například letní bootcampy pro středoškoláky. Letos v létě jsme je pořádali podruhé a zájem předčil očekávání. Loni byla kapacita pět set studentů a naplnila se. Letos jsme počet míst rozšířili na osm set a opět bylo plno. Dokončilo je něco přes sedm set středoškoláků, kteří si na vlastní kůži vyzkoušeli vojenský dril. Mnozí z nich se už teď rozhodli, že po maturitě zkusí kariéru v armádě, což považuji za skvělý výsledek. I kdyby se vojáky nestali, vůbec to nevadí. Pořád jsme vycvičili několik set mladých lidí, kteří umějí zacházet se zbraní, poskytnout první pomoc, orientovat se v terénu a přežít několik dnů v přírodě bez mobilního telefonu a teplé sprchy. Taková základní branná průprava je podle mě pro společnost k nezaplacení. Tyto dovednosti se z běžného života vytrácejí a my je tímto atraktivním způsobem předáváme mladé generaci.

Určitě chceme v těchto programech pokračovat a dál je rozvíjet. Nejde jen o to, zda si z nich vychováme nové vojáky, ale i o zvyšování obecné odolnosti společnosti. Svět bohužel není bezpečný a je dobře, když občané mají základní znalosti pro krizové situace. Tím neříkám, že chceme zavádět povinnou brannou výchovu jako za minulého režimu, to určitě ne. Základní povědomí o obraně a ochotě bránit zemi by však lidé mít měli a jsem ráda, že mladá generace o to překvapivě má zájem.

► Má Česko v rámci obrany Evropy usilovat o ambicióznější cíle, řekněme po vzoru Polska? A vidíte prostor pro to, aby Evropa budovala silnější vlastní obranné kapacity nezávisleji na USA?

Jednoznačně. Podívejme se na Polsko. Tam existuje shoda celé politické scény, že Rusko je hrozba a obrana priorita. Jejich Sejm jednotně podporuje Ukrajinu i masivní růst výdajů na armádu. To bych si velmi přála i u nás. Evropa jako celek musí posílit vlastní obranné schopnosti. Donald Trump názorně ukázal, že Amerika bude vždy upřednostňovat sama sebe, a my v Evropě se musíme umět postarat o bezpečnost našeho kontinentu. Samozřejmě potřebujeme silné NATO a transatlantickou vazbu, ale Evropa musí více investovat do své obrany. Musíme přestat sami sebe brzdit zbytečnými regulacemi a iluzemi. Dlouho jsme si v EU házeli klacky pod nohy, například když unijní taxonomie původně vylučovala obranný průmysl z financování nebo když kvůli byrokracii trvá roky postavit novou továrnu na munici. Objevily se dokonce úvahy o tancích na alternativní pohon kvůli emisím. Putin však při své válečné výrobě žádné emise neřeší, prostě zbrojí na plné obrátky. Nemůžeme si dovolit luxus, že bychom byli brzděni ideologií, zatímco agresor bez zábran vyvíjí a vyrábí zbraně. Všichni chceme čistou planetu, ale pokud nepřežijeme jako svobodné země, budou nám zelené plány k ničemu. Pro mě je proto prioritou, abychom my i naši spojenci žili v bezpečí a byli co nejvíce soběstační v zajištění obrany. Neznamená to, že zvládneme vyrobit úplně všechno. Některé špičkové technologie mají Spojené státy americké či Izrael, a to se nezmění. Můžeme a musíme však podpořit evropský obranný průmysl, inovace a výzkum, zkrátka být mnohem ambicióznější a samostatnější.

► Bude po volbách reálné udržet, nebo dokonce dál zvyšovat obranný rozpočet nad dvě procenta HDP?

Věřím, že ano, a hlavně budeme muset. NATO se nedávno shodlo na dalším zvyšování obranných výdajů a tento závazek budou muset respektovat i budoucí vlády. Chtěla bych ale ujistit veřejnost, že nepůjde o žádný skok. Už teď dáváme na obranu a širší bezpečnost kolem tří procent HDP. K případným pěti procentům bychom se dostali postupně během řady let. Pomáhá nám, že Evropská unie nabízí zvýhodněné financování a že s ostatními státy nakupujeme techniku společně, čímž snižujeme náklady. Například při společném pořízení tanků Leopard 2A8 s Německem a dalšími zeměmi máme lepší cenu i servis, než kdybychom je kupovali sami.

Je pravda, že kdybychom dávali dvě procenta už od vstupu do NATO, nemuseli bychom dnes dohánět tak velký skluz. Minulost však nezměníme. Důležité je, že dvě procenta máme zakotvena v zákoně a tato vláda se jasně zavázala pokračovat v navyšování výdajů. Věřím, že i příští kabinet to bude respektovat, protože jde o náš závazek vůči spojencům.

► Část opozice kritizuje, že velké armádní zakázky uzavíráte formou mezivládních dohod bez otevřeného výběrového řízení. Proč tento postup volíte?

Snažím se lidem všechno trpělivě vysvětlovat a být maximálně otevřená. Dodržujeme zásadu, že velké strategické nákupy děláme formou mezivládních dohod, tedy stát od státu. To je podle mě nejtransparentnější a také nejrychlejší způsob. Dělali to tak všichni ministři přede mnou a děláme to tak i my. Jsem přesvědčena, že nákup amerických letounů F-35 přímou dohodou vláda–vláda bylo správné rozhodnutí. Stejně tak bojová vozidla CV90 jsme pořídili po dohodě se švédskou vládou a výrobce je dodá za garantovaných podmínek. Všechny vlády na světě postupují podobně, protože takové kontrakty uzavírané mezi státy zaručují jistotu dodávek i servisu.

Kdybychom naopak všechno soutěžili klasickými výběrovými řízeními, mohlo by to dopadnout jako u polních kuchyní. Udělali jsme otevřenou soutěž, vyhrála nejlevnější nabídka, a přesto zazněla kritika, že jsou ty kuchyně „ze zlata“. Kdybychom je nakoupili napřímo od spojenců, pravděpodobně by to bylo levnější, ale objevily by se výtky, že obcházíme soutěž. Někdy se zkrátka nelze zavděčit.

Na mezivládních dohodách není nic nekalého. Jsou to smlouvy mezi demokratickými vládami, které se zodpovídají voličům, a pro nás představují největší záruku kvality i dodání. Opozice z toho nyní zkouší udělat kauzu, pravděpodobně proto, že jsou volby, ale sama dělala totéž. Můj předchůdce Lubomír Metnar pořídil více než 80 procent velkých zakázek bez otevřené soutěže a já jsem ho za to tehdy nekritizovala, protože jsem věděla, že to jinak nejde. Modernizace armády je nutná a je to investice do bezpečnosti. Mám čisté svědomí a budu tento postup obhajovat před kýmkoli.

► Jak byste chtěla, aby si vás lidé v souvislosti s armádou pamatovali?

Přála bych si, aby na mě vzpomínali jako na někoho, kdo skutečně bojoval za vojáky a za armádu. Kdo hájil zájmy mužů a žen, kteří se rozhodli sloužit republice, a kdo si jejich odhodlání nesmírně vážil. Sloužit v armádě totiž není nic snadného a každý na to nemá. Projít tvrdým výcvikem, obětovat část osobního pohodlí a podřídit se vojenské kázni vyžaduje velkou odvahu a odhodlání. Já před každým vojákem a každou vojákyní smekám. Sama jsem dokonce uvažovala o vstupu do aktivní zálohy, ale jako starostka a poslankyně jsem to tehdy nemohla. Mám alespoň zbrojní průkaz a potápěčský kurz, aby ze mě případně také něco bylo. (smích) Hlavně ale doufám, že si mě lidé jednou spojí s tím, že jsem stála u největší modernizace naší armády. Že jsem pomohla dát českým vojákům výzbroj a vybavení, z nichž bude naše země těžit desítky let, a že jsme díky našim rozhodnutím posunuli Armádu ČR do 21. století na úroveň odpovídající situaci ve světě.

Vždycky říkám, že se nesmíme dívat na minulou válku, ale na tu příští. Proto jsme pořídili letouny páté generace F-35, protože se díváme dopředu, ne dozadu. Stejně jsme museli rychle rozhodnout o nových BVP CV90 pro těžkou brigádu, abychom stihli dostát závazku mít ji vybavenou do roku 2026. Předchozí vlády tento tendr odkládaly a málem jsme ho nestihli. Raději jsem podstoupila kritiku, že rozhoduji narychlo, než abych ohrozila budování klíčové části armády. Pokud si mě veřejnost bude pamatovat jako ministryni, která armádu vyzbrojila moderně, efektivně a s výhledem do budoucna a která se nebála dělat i nepopulární, ale potřebná rozhodnutí, budu to považovat za zadostiučinění.