Čí jsme?

Zpráva bezpečnostních složek – nikoli jen Bezpečnostní informační služby, ale také Národní centrály proti organizovanému zločinu a dalších – mluví jasně: ruští agenti zařazení do jednotky pro speciální operace GRU 29155 byli v roce 2014 zapleteni do výbuchů v muničních skladech ve Vrběticích na Zlínsku, kde přišli o život dva lidé a škody šly do mnoha set milionů. Potvrzují to členové vlády, poslanci a senátoři bezpečnostních výborů, zkrátka všichni, kteří se k částečně pořád tajným informacím při prezentacích BIS a NCOZ dostali. Jediný, kdo věc vidí jinak, je prezident republiky.

Miloš Zeman v televizním vystoupení tvrdil, že „neexistují důkazy ani svědectví o vstupu dvou ruských agentů do areálu firmy“, a že tudíž naopak existují dvě vyšetřovací verze: 1) šlendrián firmy Imex, která se zbraněmi neopatrně nakládala; 2) útok ruských agentů. Zemanova slova popřel premiér Andrej Babiš, vice­premiér Jan Hamáček, pracovníci Imexu, státní zástupce i policie. Doputovala však bleskově i do Ruska, kde budou navždycky sloužit jako to nejlepší alibi, úplné vyvinění Moskvy z podezření, že před sedmi lety nařídila zlikvidovat zbraně, jež měly přes bulharského obchodníka Emilijana Gebreva mířit na Ukrajinu, pro Rusy dnes znepřátelené země. Proč se česká hlava státu uchýlila k takové „střele do vlastních řad“, se lze jenom dohadovat. Každopádně se tím dosud nejviditelněji vyjádřil obrovský rozkol uvnitř české politiky, k němuž svým tradičním obstrukčním stylem později přidali své komunisté a Okamurova SPD.

Společný jmenovatel

Podle jedné z velmi tradičních teorií politické filozofie patří k zakládajícím figurám každého politického společenství postava vnějšího nepřítele. Díky němu se totiž pro obranu země spojují i proudy, které spolu jinak nesouhlasí a jdou proti sobě. Levice, pravice, střed, všichni dokážou zahodit své ideologie tváří v tvář někomu, kdo ohrožuje suverenitu a soudržnost státního celku. Právě tato ochota bránit stát je chápána jako nejmenší společný jmenovatel každé politické komunity, protože teprve tehdy, když útočí nepřítel, vidíme, co stát skutečně je.

V kauze Vrbětice se najednou ukázalo, že takový společný jmenovatel tu ne­existuje a že prasklina v pevnosti státního obranného krunýře začíná dokonce na vrcholu mocenské hierarchie. Diskuse na téma velezrady prezidenta jsou tedy z tohoto pohledu zcela legitimní, protože ten odmítl ukázat na nepřítele i ve chvíli, kdy kvůli ruským hrátkám se zbraněmi na našem území umírali občané České republiky. Vzhledem k velmi promyšlenému způsobu Zemanova vyjádření jakési šalamounsky „půlené“ (ne)loajality Rusku a českému státu (jsem s nimi i s vámi, proti vám i proti nim) zdají se být legálně neprosaditelné.

Příznačné přitom je, že označení „nepřítel“ mají západní země v ruské vojenské doktríně už dlouhou dobu, což při probíhajícím diplomatickém konfliktu ruská strana ještě potvrdila tím, že Českou republiku zařadila na aktuální seznam nepřátelských zemí. Rusové evidentně s figurou vnějšího nepřítele pracují velmi aktivně, je to pro ně klíčový nástroj státní sebeidentifikace, bez ní by podle politologů už Rusko nebylo dávno Ruskem. Není proto důvod, proč mu to teď zrcadlově nevrátit.

Ruskem zařazeni na Západ

Prezident Zeman připustil, že vrbětická kauza může být zpravodajskou hrou, tedy že české tajné služby ve spolupráci s policií konspirují proti vlastním občanům a institucím. Znejistění a ztráta důvěry na tak vysoké úrovni je riskantní pro celý politický systém, který na důvěře stojí a s ní padá. Instituce – ukazuje vývoj posledních let – demokracii samy o sobě neuchrání, musí se také demokraticky naplňovat a občané jim musí věřit. Dnešní diplomatickou krizi Česko s Ruskem za čas nějak vyřeší, více práce však bude s obnovením důvěry v demokratické instituce, prezidentem počínaje a politickými stranami, policií a tajnými službami konče.
Věčnou českou otázku, zda patříme na Západ, nebo máme jako most spojovat Východ se Západem, už po mediálně-politickém výbuchu ve Vrběticích řešit nemusíme. Rusko nás jako nepřítele zařadilo jasně na Západ, a tak obratem učinilo nepřítele i samo ze sebe. Teď jde jen o to, zda se také podle toho dokážou čeští politici a občané chovat. Podrývání důvěry v instituce, rozmazávání faktů a relativizace jejich interpretací jsou dnes zbraně autoritářské, spíše východní propagandy, jakkoli vycházejí ze zneužití kritického myšlení západních svobodomyslných filozofů. Politicky si s tím hrát, jak ukazuje politická zápletka kolem Vrbětic, je velmi nebezpečné. Když nevíme, kde jako politické společenství stojíme a kým jsme, spadne dříve či později celý demokratický systém jako domeček z karet. Pokud už první karty dávno neletí k zemi…