Co nám zábavní park říká o centrálních bankách

Hurá do zábavního parku Tivoli! Leží v centru Kodaně a patří k nejstarším na světě, vznikl už před 180 lety, kdy jeho zakladatel Georg Carstensen získal pozemek od krále Kristiána VIII. s tvrzením: „Když se lidé baví, nemyslí na politiku.“ Ani já v Tivoli na politiku nemyslím.

Ale během čekání na jízdu na atrakci s názvem Démon a hvězdný kolotoč začnu mimoděk přemýšlet o ekonomice. Konkrétně o památném projevu Roberta Lucase „Co dělají ekonomové“. Tento nesmírně vlivný americký makroekonom ho pronesl při svém absolutoriu roku 1988, tedy sedm let předtím, než mu byla udělena Nobelova cena.

Znovu jsem si na něj vzpomněl letos v květnu, když se ke mně dostala zpráva o Lucasově úmrtí. „Jsme v podstatě vypravěči příběhů,“ napsal Lucas, „tvůrci fiktivních ekonomických systémů.“

Své tvrzení ilustroval pomocí příběhu o krizi v zábavním parku. V Lucasově imaginárním lunaparku si lidé u pokladny koupí balík vstupenek, které pak vymění za vstup na různé atrakce, jako je horská dráha, ale také třeba párky v rohlíku. Každá atrakce funguje jako samostatný podnik a pokladna jako centrální banka.

Když jdou obchody pomalu, pošlou majitelé atrakcí zaměstnance domů. Zaměstnanost (objem odpracovaných hodin) i počet zakoupených vstupenek (říkejte tomu HDP, chcete-li) se různí v závislosti na době školních prázdnin, počasí a náhodě.

Měli bychom březnové pondělí, kdy jdou obchody pomalu, hned nazývat recesí? Ne, řekl Lucas. „Ekonomickou recesí myslíme něco, co by se nemělo stát, něco patologického.“

Představme si tedy, že se centrální banka – pardon, pokladna – rozhodne omezit zábavu tím, že sníží nabídku peněz. Místo sto vstupenek za sto dánských korun si pokladna řekne o sto dánských korun za 80 lístků. Navíc podnikatelům v parku neřekne, že k této změně přistoupila, takže bez jejich souhlasu nebo vědomí fakticky všem zvýší ceny. Co bude následovat?

Někteří zákazníci zatnou zuby a za stejný počet vstupenek, s nimiž počítali, zaplatí o něco více. Jiní si koupí lístků méně. Někteří si nekoupí žádné a odejdou.

V parku bude liduprázdno. Zákazníků dorazí méně, a místo aby si koupili párek v rohlíku, raději si přinesou svačinu z domova. Za atrakce dají méně peněz a více času budou trávit na těch, jež jsou zadarmo, tedy vyrazí na procházku kolem jezera. Provozovatelé, kteří kvůli dlouhým frontám plánovali expanzi, si teď investici rozmyslí. Podnikům, jež se obávaly, že jejich atrakce vyjdou z módy, se jejich chmurné vyhlídky potvrdí, a proto ve snaze snížit ztráty možná zavřou natrvalo. Zábavní park jako celek ztratí kouzlo a jeho fyzická kapacita, produkce a zaměstnanost se sníží v souladu se špatně pochopeným poklesem poptávky.

Lucas vysvětluje, že tento propad je skutečně do určité míry patologický. Zákazníci přicházejí a chtějí utrácet… Koncesionáři jsou připraveni a chtějí je obsloužit. Všechny dílky skládačky jsou na správném místě, ale kvůli chybné měnové politice do sebe nezapadají.

Situace v zábavním parku se nakonec vrátí do rovnovážného stavu. Majitelé atrakcí budou požadovat méně vstupenek na jednotlivé atrakce; zákazníci si uvědomí, že za 80 vstupenek si koupí tolik, co dříve za sto lístků. V zábavním parku bude zase živo. Ale než k tomu dojde, bude to trvat dlouho a možná se mezitím cosi nenávratně poškodí.

Teď tento příběh obraťme vzhůru nohama: co když centrální banka – pardon, pokladna – podlehne nadšení a rozdá vstupenek příliš? V podstatě tím sníží ceny, aniž by to však majitelům koncesí řekla. Lidé se v očekávání výhodné koupě nahrnou do parku. Stánku s občerstvením dojdou párky, hořčice i kečup. Návštěvníci se radostně neprojíždějí na kolečkových bruslích, ale většinu času postávají ve frontách. Podnikatelé možná povolají další zaměstnance, dokonce si třeba půjčí peníze na expanzi. Nakonec si však uvědomí, že dvojnásobné množství vybraných vstupenek nemá hodnotu, jakou očekávali.

Na těchto vyprávěních vidíme, jak může centrální banka vyvolat recesi – nebo zapříčinit nedostatek zboží a inflaci. Poskytují nám úžasný úhel pohledu na fungování ekonomiky. Je pravda, že existují i jiné typy recese. Ve své knize The Undercover Economist Strikes Back (Ekonom v přestrojení vrací úder) jsem popisoval skutečný případ recese v jednom zajateckém táboře ve čtyřicátých  letech 20. století, jak ho převyprávěl jeden z tamních zajatců, ekonom Richard A. Radford.

Ekonomika lágru, stejně jako v zábavního parku, fungovala na jednoduchém principu. Utvářely ji balíčky z Červeného kříže, s jejichž obsahem se pak obchodovalo: sikhští zajatci nechtěli žiletky ani hovězí maso, Francouzi zoufale toužili po kávě, Angličané po čaji.

K recesi ve vězeňském táboře nedošlo proto, že by byla omezena nabídka peněz, nýbrž proto, že balíčky z Červeného kříže přestaly proudit – ekonom by to nazval „exogenním šokem“. (Příkladem z reálného života by mohlo být, že se kvůli válce přeruší dodávky ropy, zemního plynu a potravin, což už si dokáže snadno představit kaž­dý z nás.)

Tyto drobné příběhy nám říkají, že někdy může ekonomiku stáhnout ke dnu pouhá chyba v měnové politice. Jindy zase dojde k recesi, protože ekonomika narazí na nepřekonatelnou překážku. Jedním z úkolů centrálních bank je tento rozdíl vnímat – a právě s tím si jejich šéfové nyní lámou hlavu.

Nevýhodou takových příběhů, jak připustil sám Lucas, je, že nás pochopení a prevence recesí v hypotetických zábavních parcích vlastně vůbec nezajímá… Analogie, kterou jeden člověk považuje za přesvědčivou, může druhému připadat směšná.

Co tedy dělat? „Dál se snažit vyprávět lepší a lepší příběhy… Je to zábava a ponaučení a vlastně k nim neexistuje žádná praktická alternativa.“

Tim Harford, FT

Kniha Tima Harforda The Truth Detective (Pravdivý detektiv) určená dětem právě vychází v nakladatelství Wren & Rook.