Co se zchátralými historickými objekty?
Česko je jednou ze zemí, které mají bohatou historii a tradice. Proto můžeme být hrdí na spoustu nemovitých kulturních památek, některé dokonce označované jako národní kulturní památky, jež máme rozeseté po celé zemi. Mnohé národy by nám mohly závidět.
V době socialismu byly tyto objekty, jimiž jsou například zámky, hojně využívány pro funkce občanské vybavenosti, jako domovy důchodců, školky, dětské domovy či pro ubytování dětí na škole v přírodě a podobně. Tato doba se na některých objektech významně podepsala, mnohé z nich byly necitlivě zrekonstruovány či oholeny na zdivo. Zdá se to být smutnou zprávou, pro nás architekty je to však prázdné malířské plátno, které nám umožňuje hledat dokonalý kompromis mezi novým a starým.
V současné době historické stavby kupují cizí investoři z jiných zemí, což je někdy vnímáno negativně. Je však třeba si uvědomit, že nemovitost si nikdo nesbalí a neodnese, má prostě svoje místo a je pevně spojená s naší zemí. Tudíž všechny použité prostředky jsou investovány do našeho kulturního dědictví, proto bychom si toho měli vážit. Tyto objekty mají své kořeny před mnoha staletími a přežijí nás všechny, pokud se o ně budeme starat. Základní otázkou je správný a citlivý přístup k tak významnému objektu.
Tento přístup kontrolují orgány státní správy památkové péče, ať se jedná o Národní památkový ústav, nebo místní úřady památkové péče. Z toho jednoduše plyne, že není možné si s objektem dělat, co se komu zamane. Buďme tedy rádi, když se najde investor, klidně i z druhého konce světa, který vdechne památce nový život a věnuje jí náležitou péči, tudíž i nemalé finanční prostředky, a prodlouží její životnost zase o pár desítek let; díky tomu se naše další generace budou mít na co odkazovat.
Úžasné na opravách takovýchto objektů je, že rekonstrukcí můžeme vstoupit do tak daleké minulosti a zaznamenat tak odkaz naší doby, jež se zapíše do historického vývoje objektu. Stejně jak tomu bylo v době renesance či baroka, kdy mnohé objekty dostávaly úplně novou tvář, kterou dnes obdivujeme, a stejně tak zase náš vstup budou obdivovat naši potomci, popřípadě další generace. Stejně tak významné šlechtické rody, které objekty vlastnily, nebyly pouze Češi, ale i cizinci, kteří investovali do přestaveb či výstaveb, a jim vděčíme za naše současné kulturní dědictví.
Některé památky se vracejí do původního stavu, některým se dává tvář nová. Přes to všechno je potřeba k těmto obnovám přistupovat svědomitě a s velkým respektem. Jedním z ukázkových projektů odkazujícím na naši dobu je například nedávno započatá rekonstrukce jihočeského zámku Protivín. Ten má za sebou významný historický vývoj od gotiky přes renesanci, baroko, rokokovou vestavbu interiéru, ale i zařazení na seznam objektů s občanskou vybaveností, kdy prošel celkovou rekonstrukcí, poté stál 30 let bez povšimnutí a pro nás se tak vytvořilo nové plátno, na němž můžeme kreslit. Díky tomu máme prostor hledat dokonalé prolnutí historie a současného přístupu k architektuře. Uvědomujeme si, jak významnou věc držíme jako architekti v rukou a že píšeme kus budoucí historie zámku. Každému detailu a výběru materiálu věnujeme speciální péči a vše řešíme v úzké spolupráci s orgány památkové péče.
Věra Nagyová, architektka, Royal Capital Club
