Čtyři dny místo pěti produktivitu nesnižují

Zastánci čtyřdenního pracovního týdne tvrdí, že zlepší kvalitu života, zachová produktivitu práce a zvýší spokojenost zaměstnanců. Podle jeho kritiků však způsobí nárůst administrativy a posílí nedostatek pracovních sil v gastronomii nebo zdravotnictví. Čtyřdenní pracovní týden neznamená nižší pracovní výkon. Za stejný plat musejí zaměstnanci odvést stejný objem práce, ale za kratší čas, tedy 32 hodin. V Německu však jeho zavedení především brání zákoník práce.

Ve Velké Británii se pak letos odehrává výzkum čtyřdenního pracovního týdne, jenž vychází z předpokladu, že delší volno zlepší regeneraci, zvýší motivaci a kvalitu života, což povede k nárůstu produktivity práce (tomuto britskému výzkumu i v dalších zemích se detailněji věnuje článek na str. 12 – pozn. red.). V této souvislosti bývá zmiňován projekt islandské vlády, jehož se zúčastnilo 2 500 zaměstnanců, kteří pět let pracovali čtyři dny v týdnu, aniž jim byl snížen plat. Po vyhodnocení se zúčastnění cítili spokojenější, přičemž současně neklesla produktivita práce.

K podobným zjištěním dospěl výzkum softwarového koncernu Microsoft, který v roce 2019 ve svých provozech v Japonsku otestoval čtyřdenní pracovní týden – produktivita práce se zvýšila o 40 procent a výdaje za elektřinu klesly o 23 procent. Zastánci čtyřdenního pracovního týdne dále tvrdí, že vedle zachování produktivity práce získávají firmy, které ho zavedou, na pracovním trhu výhodu v soutěži o nové zaměstnance před konkurencí, jež setrvá u pětidenního pracovního týdne.

Od USA po Německo

V minulosti se pracovalo šest dnů v týdnu, což vycházelo ze Starého zákona, podle něhož mají lidé sedmý den odpočívat. Přechod na pětidenní pracovní týden se odehrával postupně a souvisel s rozvojem ekonomiky. V USA v roce 1938 prezident Franklin D. Roosevelt podepsal zákon, který omezil pracovní dobu na maximálně 44 hodin týdně, a v roce 1940 byla snížena na 40 hodin.

V západním Německu vybojovaly odbory pětidenní pracovní týden v roce 1955, přičemž v bývalém socialistickém Československu byl zaveden až v roce 1968. Po jeho zavedení díky vyšší efektivitě produktivita práce neklesla, ale narostla. Navíc se snížil počet pracovních úrazů. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že kdyby si němečtí pracující mohli zvolit mezi zvýšením platu a kratším pracovním týdnem, více než 50 procent z nich by se rozhodlo pro to druhé.

Belgie čtyřdenní pracovní týden již uzákonila. Tento zákon však nesnižuje počet hodin, nýbrž je přerozděluje do pracovních dnů, což má zvýšit flexibilitu a osobní volno. V Rakousku hodlá obchodní řetězec Lidl nabídnout svým administrativním pracovníkům podobný model a i němečtí pracující by čtyřdenní pracovní týden při zachování dosavadního počtu hodin uvítali.

Tento model ale v Německu nelze celo­plošně zavést, protože naráží na zákoník práce – 40hodinový pracovní týden lze teoreticky převést do čtyř pracovních dnů, protože je povoleno pracovat až deset hodin denně, ale při zachování garantovaného volna, dle něhož v rozmezí 24 týdnů nesmí počet pracovních hodin za den být v průměru vyšší než osm. Každá minuta navíc je v rozporu se zá­koníkem práce. To znemožňuje firmám, které závisejí na přesčasech, přechod na čtyřdenní pracovní týden.

Pro německé zaměstnavatele představuje čtyřdenní pracovní týden také změnu v administrativě. Zaměstnance, kteří jsou jen čtyři dny v práci, totiž nemohou jeden den v obvyklém pětidenním pracovním týdnu zákazníci a obchodní partneři zastihnout. Proto zaměstnavatelé zavádějí provoz na směny, což při pětidenním pracovním týdnu nemuseli.

Navíc firmy jen s několika zaměstnanci nebo specializovaná oddělení se dvěma nebo třemi pracovními silami nemohou přerozdělit pracovní úkoly tak, aby bylo možné nahradit chybějící pracovní den. V gastronomii, školství nebo zdravotnictví je proto zavedení čtyřdenního pracovního týdne obtížné a v odvětvích, která dnes mají nedostatek zaměstnanců, v podstatě nemožné.

Autor je publicista, který žije v Mnichově

Komentář k tématu práce od Jiřího Horeckého, prezidenta Unie zaměstnavatelských svazů ČR, čtěte v rubrice Hyde Park

zde.