Deficit ekonomů ve vládě. Vadí, nevadí?

Pročítání životopisů nových členů české vlády může vypadat jako velká nuda, ale lze při tom narazit na vcelku zajímavé informace, které mohou být z hlediska budoucího výkonu a rozhodování kabinetu důležité. V české vládě je totiž poměrně dost učitelů (dva špičkoví akademici, tři bývalí pedagogové na střední či základní škole), je v ní lékař či odborník na média. Premiér je politolog. Ekonom se zkušeností teoretickou i praktickou se mezi ministry vyskytuje jen jeden, zato je na tom správném resortu – průmyslu a obchodu. Doplněným ekonomickým vzděláním v podobě kurzu bankovnictví a peněžnictví disponuje ministryně obrany Jana Černochová, její hlavní vzdělání je však právnického zaměření.

Ministr financí Zbyněk Stanjura se také s ekonomií moc nepotkával. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně, obor elektro­nické počítače. Pravda je, že dalších jedenáct let v této oblasti také pod­nikal, takže do praktického ekonomického provozu firem mohl nahlédnout dost dobře. Ministr financí by ale měl vidět do jemnějších ekonomických souvislostí, z nichž vyrůstá jeho rozhodování a postup vlády, tak se alespoň věc může jevit laikům. A nejen jim.

Petr Zahradník, expert České spořitelny na ekonomickou problematiku Evropské unie, který je také členem pracovních skupin v Bruselu, tvrdí, že ekonomické vzdělání je pro politiky na ekonomických ministerstvech velkou výhodou. „Ministři jako Ivan Kočárník nebo Ivan Pilip jasně prokazovali, jak je to důležité, jejich suverénní orientace v oboru usnadňovala jednání i rozhodování,“ uvažuje Zahradník. Ivan Pilip by to ale zase tolik nepřeceňoval. „Může být dobrý expert s jinou vysokou školou, například šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová je právnička, nějaký absolvent ,matfyzu‘ může mít stejný způsob uvažování a analýz atd. Stejně tak tvrdím, že ministr zdravotnictví nemusí být doktor, ministr školství učitel… Možná spíš byla historická anomálie, kolik nás tam bylo ekonomů v těch devadesátkách,“ řekl týdeníku Euro ministr financí Klausovy a Tošovského vlády.

Obyčejná paní Schillerová

Předchůdkyně Zbyňka Stanjury Alena Schillerová také o ekonomii mnoho nevěděla. Původním vzděláním je právnička. Jako ministryně financí se elegantně vyhýbala odborným diskusím – ty přenechávala svým náměstkům – a zaměřovala se výhradně na praktickou politiku. Její neznalost základních ekonomických souvislostí a zákonitostí doháněl odborníky k nepříčetnosti, a to nejen na sociál­ních sítích, ale často i v přímém přenosu v televizních debatách. Schillerová přinášela jakési „lidské“ chápání ekonomie pro obyčejné lidi, které ale bylo věcně i odborně mnohokrát mimo.

Odborná znalost a schopnost chápání souvislostí však ještě není tím, co přináší politické body a co dokáže voliče přesvědčit. Schillerová byla silná v tom, že uměla složité věci pěkně zjednodušit, aby to pochopili všichni. Mnohdy pak působila více jako mluvčí úřadu než jako někdo, kdo v něm s odborným vhledem rozhoduje.

„Je pravda, že na ministerstvu už delší dobu chybí někdo, kdo by měl národohospodářskou erudici a rozhled. Takový typ tu už delší dobu chybí. Alena Schillerová byla spíše takový cifršpión, národohospodářský rozhled tedy opravdu neměla,“ míní Zahradník. Ekonomy byli ministři financí v obou Klausových vládách, ale i ministři financí ve vládě Miloše Zemana. Prvním neekonomem řídícím státní finance byl až Bohuslav Sobotka, jenž vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně. Ekonomem nebyl ani Jan Fischer, ministr financí v přechodné vládě Jiřího Rusnoka, kterou si prosadil prezident Zeman vzdor nesouhlasu klíčové většiny politické scény. Ekonomické vzdělání neměl i ministr financí Miroslav Kalousek, který se však podle ekonomů ve sněmovně a na úřadě v tomto směru dost vycvičil, takže základní souvislosti národohospodářského myšlení ovládá vcelku dobře.

Spoléhat na poradce a experty

Z bývalých šéfů resortů byl touto optikou jediným vyhovujícím adeptem Karel Havlíček. Ten ovšem maximálně podléhal zadání premiéra Andreje Babiše (vzděláním rovněž ekonoma, ale poměrně přímočaře zaměřeného na zahraniční obchod, kam od počátku v době komunistického režimu cíleně směřoval) a svůj národohospodářský rozhled moc neprosazoval. Paradoxně odborně nejzajímavější vystoupení nabízí až po odchodu do opozice, jako by konec odpovědnosti uvolnil i jeho myšlení.

V současné vládě by mohl být podobným typem a jistou zárukou ekonomické erudice kabinetu Havlíčkův nástupce na ministerstvu průmyslu a obchodu Jozef Síkela. Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze si rozšířil vzdělání na bankovním institutu Creditanstaltu ve Vídni. Jeho zkušenosti z Erste Bank budou jistě velmi cenné, jakkoli jeho působení v posledních letech je spíše manažerské než ekonomické v užším smyslu. „Jsou to jistě velmi dobré a důležité pozice, kde Jozef Síkela působil, ale je také pravda, že tam se moc národohospodářská ekonomie neprovozuje a jde spíše o rozhodování o investičních strategiích,“ vysvětluje souvislosti ekonom Zahradník. I on ale souhlasí s tím, že potřebuje-li vláda nějakého národohospodáře, což je téměř nutná podmínka k ekonomickému úspěchu, pak by to mohl, či dokonce měl být právě Síkela.

Premiér Petr Fiala bude v ekonomických věcech spoléhat nejen na ministry, ale i na své poradce. Jedním z nich bude šestapadesátiletý Daniel Münich, ředitel think-tanku IDEA na institutu CERGE-EI při Univerzitě Karlově. „Na užitečnost ekonomů pro vládní politiky se budete muset zeptat někoho jiného,“ směje se Münich v rozhovoru na téma, není-li nedostatek ekonomů pro vládu osudová nevýhoda.

„U ministrů je samo­zřejmě nejdůležitější, aby manažersky zvládli ministerstvo, aby se jim nerozpadalo pod rukama a aby odborníci, kteří tam pracují, dokázali naplňovat politickou vizi, kterou ministr přinese,“ pokračuje ve své úvaze Münich. V minulosti už seděl v několika ekonomických radách vlády. „Jistěže ekonomické vzdělání je na ekonomických ministerstvech výhodou, ale nutné to není. Prosazuje se politika, jež má sice ekonomické souvislosti, ale právě ty vládě mohou dodat odborníci. Ale ekonomové za politiky samozřejmě rozhodovat nemohou,“ dodává.

Uspěl i historik

Ekonomické vzdělání je tedy výhodou, ale rozhodně není podmínkou politického úspěchu například pro respektované ministry financí. Jedním z nejúspěšnějších strážců státní kasy v nedávné historii Velké Británie byl Gordon Brown, který se později po odchodu Tonyho Blaira z politiky stal i britským premiérem. Brown, původně velmi aktivní akademik (byl i rektorem Edinburské univerzity), vystudoval historii, z níž také později získal doktorát. Přesto je dnes Brown považován za důležitého reformátora britského finančního systému a také za ministra, který do velké míry nese zásluhy za nejdelší hospodářský růst Británie v novodobé historii.

Německým vládním ekonomickým guru býval Ludwig Erhard, dnes už legendární ministr hospodářství ve vládě Konrada Adenauera a strůjce poválečného německého ekonomického zázraku. V jeho případě se erudice teoretického ekonoma geniálně propojila s politickou praktičností. Podobná provázanost je oceňováno u Wolfganga Schäubleho, ministra financí ve vládě Angely Merkelové, díky němuž Německo úspěšně prošlo finanční krizí po roce 2008. Schäuble studoval práva a ekonomii. Jeho nástupce ve funkci Olaf Scholz, dnešní kancléř, je čistý právník. Podobně současný spolkový ministr financí, šéf liberálů z FDP, Christian Lindner, je původně politolog, který si rozšířil vzdělání o filozofii a veřejné právo. Ekonomii jako vědě se nikdy nevěnoval.