Greensill znovu před soudem: trestní odpovědnost bankéřů se stává testem systému

Případ jednoho z největších bankovních selhání poslední dekády se posouvá z roviny regulace do roviny trestní odpovědnosti. Dopady kauzy dalece přesahují samotnou instituci a dotýkají se důvěry v evropský bankovní dohled. Greensill Bank, která se zhroutila na jaře roku 2021, byla součástí mezinárodní struktury zaměřené na financování dodavatelských řetězců. Podle vyšetřovatelů však část pohledávek, jež banka vykazovala ve své rozvaze, buď vůbec neexistovala, nebo zakrývala koncentraci úvěrového rizika vůči jediné podnikatelské skupině. Právě tento způsob účetního zacházení je dnes jádrem obžaloby proti bývalému vedení banky.

Obžaloba míří na vrchol banky

Státní zastupitelství v Brémách podalo obžalobu na bývalého generálního ředitele Markuse Nünnericha, jeho předchůdce a dlouholetého člena představenstva Danyona Lloyda a jednoho z tehdejších členů dozorčí rady. Vyšetřovatelé jim kladou za vinu způsobení bankrotu ve zvlášť závažném případě, falšování účetní závěrky a porušení povinností při vedení účetnictví. U dvou bývalých členů představenstva má jít o přímou odpovědnost za pád banky, zatímco člen dozorčí rady čelí obvinění z napomáhání.

Podle obžaloby byly miliardové částky poskytnuté skupině GFG Alliance podnikatele Sanjeeva Gupty vykazovány jako pohledávky za klienty. Ve skutečnosti se mělo jednat o rozsáhlé úvěrové expozice, které by za standardních regulatorních pravidel nebylo možné poskytnout v takovém objemu. Právě tato koncentrace rizika měla banku postupně dovést k platební neschopnosti.

Model financování a jeho slabiny

Zásadní obrat v historii banky nastal po vstupu investora Lexe Greensilla v roce 2014. Původní regionální instituce byla přejmenována na Greensill Bank a přeorientována na financování dodavatelských řetězců. Tento model spočíval v odkupování neuhrazených faktur firem s následným inkasem plné částky od odběratelů. Pro banku šlo o zdroj relativně rychlých výnosů, financovaných z vkladů drobných střadatelů a prostřednictvím fondů spravovaných Credit Suisse.

Růst byl mimořádně rychlý. Mezi lety 2017 a 2019 se bilanční suma banky zvětšila zhruba desetinásobně a dosáhla téměř čtyř miliard eur. Už tehdy však začali regulátoři i ratingové agentury upozorňovat na neobvykle vysokou závislost na jediné podnikatelské skupině a na nedostatečně transparentní strukturu pohledávek.

Regulátor, pojišťovna a dominový efekt

Zlom přišel v roce 2020, kdy pojišťovna Tokio Marine oznámila, že neprodlouží klíčové pojištění pohledávek, na němž byl celý model postaven. Bez pojistného krytí ztratily dodavatelské fondy Credit Suisse oporu a švýcarská banka jejich fungování zmrazila. Německý regulátor BaFin následně zastavil veškeré platby Greensill Bank a konstatoval, že část vykazovaných pohledávek nelze doložit.

Následný krach měl výrazné systémové dopady. Přes dvacet tisíc německých střadatelů přišlo o přístup ke svým vkladům a ztráty v řádu miliard eur musely sanovat garanční fondy. Zvlášť citelně byly zasaženy desítky obcí, jejichž volné prostředky nebyly kryty zákonným pojištěním vkladů.

Co bude následovat

Insolvenční správce mezitím dokázal získat zpět jen část prostředků a vede další spory, mimo jiné s manažerskými pojišťovnami a zahraničními protistranami. Soudní projednání trestní odpovědnosti bývalého vedení však představuje nový rozměr celé kauzy. Nejde už jen o selhání obchodního modelu, ale o otázku, kde leží hranice osobní odpovědnosti manažerů v bankovním sektoru.



Výsledek procesu může ovlivnit nejen osud obžalovaných, ale i budoucí přístup regulátorů a investorů k rychle rostoucím finančním strukturám založeným na složitých účetních konstrukcích. Právě v tom spočívá širší význam případu, který zdaleka nekončí u jedné zkrachovalé banky v Brémách.