Hazardní rozpočtová nedůvěra

V devadesátých letech 20. století se Češi učili, že státní rozpočet je něco jako „posvátná kráva demokracie“. Koneckonců „peníze jsou moc“, říkával Václav Klaus, a politika spočívá v jejich výběru a přerozdělování. Když se do rozpočtu něco napíše, platí to, i kdyby čert na koze jezdil. Drželo se to. Dokonce první porevoluční česká politická krize začala tím, že se v rozpočtu objevila díra, s níž nikdo nepočítal, a proto se škrtalo, dělaly speciální schůze Sněmovny, aby rozpočet vyšel, jak byl schválen.

Rozpočet – nejdůležitější zákon roku! Tato porevoluční mantra je dnes považovaná za mýtus a zbytečné hysterizování politiky. Svědčí o tom i vyjádření předsedy vlády Petra Fialy ke zjištění Národní rozpočtové rady (NRR). Ta upozornila, že v mnoha ohledech je rozpočet na příští rok nerealistický, kromě toho, že nedodržuje schválenou trajektorii konsolidace veřejných financí, kterou vláda prodávala jako svůj největší výkon.

Premiérovi přišlo malicherné bavit se o „pár desítkách miliard“, když má rozpočet rozsah více než dva biliony korun. Když takto argumentoval Miloš Zeman, byl to pro ODS a další vládní strany výraz politické neodpovědnosti. Dnes je zemanovská alibistická rétorika politickým standardem, který omluví cokoli. Přitom námitky NRR vůči rozpočtu na rok 2025 jsou konkrétní a férové.

Na emisních povolenkách, jejichž cena klesá, se skutečně vybere až o 20 miliard korun méně, rozpočtové díry jsou i na jiných místech. Až doposud se reálnost, či nereálnost rozpočtu odvíjela od (ne)přesnosti odhadů ekonomického vývoje. Nejznámějším omylem je schválení rozpočtu ministra financí za TOP 09 Miroslava Kalouska, který před patnácti lety vycházel z odhadu růstu 4,8 procenta HDP, přičemž už v té době přiznal, že je to iluze. Ekonomika se nakonec v důsledku globální krize propadla o dvě procenta, Kalouskova teze, že „není jednoduchá rovnice mezi růstem HDP a příjmy rozpočtu“, se nepotvrdila.

Premiér Fiala jde ještě riskantnější cestou. Bagatelizuje rozpočtové výpadky, kde ona Kalouskova jednoduchá rovnice existuje, a shazuje tím autoritu instituce, kterou si česká společnost vytvořila ke kontrole rozpočtové politiky. Těžko pak autenticky bojovat proti antisystémovým stranám, když sama vláda étos problematizuje tím, že zpochybňuje roli kontrolních institucí, jako je NRR.

Rozpočet by měl sedět všude, kde to jde. Jedná se přece o zákon, od nějž se odvíjí úspěch a neúspěch politiky státu. Ale také důvěra v systém liberální demokracie a volného trhu, o nějž se Fialova vláda přece tolik bojí.