Hledání odstínů zelené

První se zamračí a řekne: „Naše měna je pevná a ceny stabilní a to je naše starost. Nejsme tady od přesměrovávání peněz z jednoho odvětví do druhého, nízkouhlíkového. To ať si dělá vláda, ta má na to nástroje.“ Druhý zvolí notně shovívavější tón: „Klimatická krize je ale celospolečenská krize, která bude mít dopad na všechny a všechno, i na ceny. Nevím ještě přesně, jaké nástroje použijeme, při pandemii po nás taky nikdo nechtěl, abychom vyvíjeli vakcínu, ale jako jsme nemohli ignorovat rizika při pandemii, musíme svou měrou odpovědnosti přispět i k řešení klimatické krize!“

Na sladké řečičky bouchne třetí bankéř do stolu a prohlásí: „To naše centrální banka právě získala nový mandát, aby podporovala naši vládu v nízkouhlíkové transformaci hospodářství! Naše rezervy jsou vládě k dispozici a my uděláme vše proto, aby přenesla naše národní hospodářství do bezuhlíkové epochy!“

Tak nějak mohla s nadsázkou vypadat karikatura debaty centrálních bankéřů na panelu CEE Sustainable Finance Summitu v druhé polovině května. Ve skutečnosti byla klidná a věcná – díky kompetentnosti a kultivovanosti panelistů, centrálních bankéřů. Debata přesto obnažila řadu otázek, kterým tváří v tvář změně podnebí čelíme. Jak by na změnu klimatu měly reagovat instituce, jež ekologii nemají v popisu práce? Měla by role centrálních bank zůstat tradiční, nebo by měly mnohem aktivněji formovat přechod k udržitelnosti? Jdeme-li dál, jakou míru autonomie dopřát regionům, které vidí příčiny a následky změny klimatu různě? A jak mobilizovat veškeré možné kapacity našich společností pro řešení oteplení a přitom se vyvarovat budovatelské hysterii a erozi odpovědnosti za přijímaná rozhodnutí?

Klimatická krize není problém technologický. Je primárně důsledkem gigantického selhání trhu a řízení. Všechny nás teď dobíhá, že na čistý vzduch a vodu nikdo nedal včas správnou cenovku a že o přírodě učíme děti ve školách jenom optikou hospodářské prospěšnosti. Při hledání cesty ven bychom se však neměli inspirovat přehlíživostí našich předků k důsledkům jejich – naší prosperity. Potřebujeme naopak využít toho nejlepšího, co vymysleli a vybudovali. Silné veřejné instituce, dovednost věcně analyzovat stále nové komplexní poznatky a rychle je převádět do reality bez kompromitování společenské smlouvy a svobod. Společenská poptávka i některé nové nástroje EU jako Taxonomie udržitelnosti mají tendenci podporovat naše binární vidění světa (zelený – hnědý, udržitelný – odsouzený k zániku) a vybičovávají firmy k různým těžko uvěřitelným zeleným tvrzením a závazkům. Myslím, že tomuto se potřebujeme ubránit.

Zvlášť v Česku jsme si toho k oteplování planety zatím moc neřekli. Teprve teď si naše firmy a veřejné instituce hledají svou roli v agendě udržitelnosti a dlužno dodat, že kvůli dlouhodobému ekologickému vakuu v českém veřejném prostoru si řada z nich neví rady.

Postoj k udržitelnosti by se neměl tvořit na povel. Až budeme za patnáct dvacet let zpětně hodnotit dnešní rozjezd transformace, budeme snad cítit úlevu, že jsme z nejhoršího venku. Možná ale taky pocítíme dozvuk skandálů z vytunelovaných ekologizačních fondů, slepých uliček přehnaně slibných nových technologií a možná nás zpětně zamrzí pachuť nespravedlnosti ze způsobu, jak jsme naložili s bohatstvím několika generací předchozích a následujících ve jménu „zeleného skoku“. A řada těchto jevů se stane kvůli nezodpovědnému nekritickému podléhání tlakům, tak jako se to stalo v jiných historických epochách.

V ekologické krizi a transformaci hraje každý nějakou roli. Měla by být ovšem výsledkem kritického, zodpovědného a nikdy nekončícího procesu hledání. Logicky pak musí mít u každého jiný odstín zelené.

Tomáš Babáček, Partner Deloitte Legal, project leader platformy Zákon roku