Jak migrace posouvá Evropu doprava

Teprve předloňská smrt dítěte v přeplněném nizozemském přijímacím středisku pro žadatele o azyl přesvědčila premiéra Marka Rutteho, že se Evropa opětovně potýká s migrační krizí. Tříměsíční dítě zemřelo ve vesnické sportovní hale u německých hranic a záběry přeplněného zařízení s rodinami spícími pod širým nebem ukázaly nizozemským voličům, jak se politikům migrace vymkla z rukou. Rutte podle lidí obeznámených s jeho smýšle­ním pochopil, že toto úmrtí bude „vodou na mlýn“ protiimigrační krajní pravici, stejně jako tomu bylo v letech 2015 až 2016, kdy vlna žadatelů o azyl podnítila na celém kontinentu vzestup nové generace populistických politiků.

Nizozemský premiér po tragédii slíbil, že přitvrdí, jenže změna jeho postoje přivodila pád křehké koaliční vlády. Jeho Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) pod novým vedením poté vedla předvolební kampaň zaměřenou na imigraci, a dokonce otevřela dveře ke spolupráci s krajní pravicí vedenou protiislámským bojovníkem Geertem Wildersem. Taková strategie ovšem vyústila ve spektakulární neúspěch. V listopadových volbách triumfoval, jak známo, právě Wilders a jeho Strana pro svobodu (PVV) více než zdvojnásobila počet křesel. VVD propadla na třetí místo.

Právě vítězství extremisty Wildersova typu, slibujícího zakázat mešity a korán, vyvolalo v Evropě zděšení. Zároveň povzbudilo další „nativisty“ a poukázalo na dilemata tradičních stran, které se snaží reagovat na rostoucí obavy evropské veřejnosti z počtu příchozích migrantů.

Takřka milion a Ukrajina

V roce 2022 bylo v Evropské unii podáno 874 tisíc žádostí o azyl a jen v prvních osmi měsících loňského roku přibylo téměř 650 tisíc, k čemuž ještě připočtěme 4,2 milionu Ukrajinců, jimž byla od ruské invaze před takřka dvěma roky udělena dočasná ochrana. Kapacita přijímacích zařízení v severní Evropě je téměř naplněna, ačkoli počet lidí, kteří přicházejí do Evropy bez povolení, je mnohem nižší, než tomu bylo v letech 2015 a 2016 během „migrační krize“.

Nicméně nárůst počtu azylantů žene voliče do náručí dnes již etablovanějších populistických nebo krajně pravicových stran, které dění posouvá na mocenský vrchol. Strany jsou nyní na nejlepší cestě dosáhnout výrazných zisků v červnových volbách do Evropského parlamentu a dosáhnout tak i většího vlivu na tvorbu unijní politiky. V obavách z volebního výprasku proto vlády sahají ke stále drastičtějším řešením, zejména k takzvaně offshoringovému zpracování žádostí o azyl (mimo země), což má snížit počet příchozích na hranice samotných států. Testují tak samé mantinely unijního práva i mezinárodních úmluv a samy na sebe si tím šijí pomyslný bič.

Už beztak uvadající autoritu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona dále podrývají potíže s prosazením imigračních reforem. Návrh zákona, jejž podpořil, si klade za cíl snížit počet odvolání žadatelů o azyl, urychlit vyhošťování a zároveň legalizovat status přistěhovalců v kritických odvětvích – a tím uspokojit jak pravici, tak levici (což je prezidentův charakteristický postup). Zpřísněná verze zákona byla koncem prosince schválena Národním shromážděním i díky hlasu vůdkyně krajní pravice Marine Le Penové, která tehdejší hlasování označila za „ideologické vítězství“. Několik Macronových levicověji orientovaných ministrů však kvůli zákonu pohrozilo rezignací a téměř čtvrtina jeho centristické aliance pro něj odmítla zvednout ruku.

Britský premiér Rishi Sunak v projevu na shromáždění v Římě, které 18. prosince uspořádala italská šéfka kabinetu Giorgia Meloniová, prohlásil, že pokud nelegální migraci na evropský kontinent neomezí, budou společnosti „přetíženy“. Snaha jeho vlády zachránit právně sporný plán odvážet žadatele o azyl přicházející přes kanál La Manche do Rwandy (!) však rozpoutala válku mezi zastánci tvrdé linie a umírněnými uvnitř vládnoucí Konzervativní strany.

„Otázka imigrace se stala navýsost emotivní, a to napříč celým politickým spektrem,“ tvrdí jeden z evropských diplomatů. Někteří politici se již obávají, že důraz na imigraci, který prosazují krajně pravicové skupiny, jde na úkor vlastních politických opatření. „Nezáleží na tom, jestli je v některých zemích problém skutečně velký, nebo ne, nebo jestli tam dokonce nějací uprchlíci jsou, (krajně pravicové) strany téma staví na první místo svých agend,“ míní Katarina Barleyová, bývalá německá ministryně spravedlnosti a nyní středolevicová poslankyně Evropského parlamentu. „A to nastoluje dynamiku politické diskuse, která se pak nezaměřuje na řešení problémů,“ dodává.

„Ochota pomoci“ a poté

Příliv imigrantů, ať už lidí prchajících před pronásledováním, nebo hledajících práci, je v Evropě již dlouho sporným tématem, jež staví země na hranicích Unie proti těm cílovým. V letech 2015 až 2016 požádalo o azyl v EU přibližně 2,3 milio­nu lidí, z nichž mnozí prchali před zuřící občanskou válkou v Sýrii. Německo, které se v té době těšilo hospodářskému růstu, jich přijalo bezprecedentní počet a kancléřka Angela Merkelová slavně prohlašovala: „Zvládneme to!“

„V tu chvíli se zvedla obrovská vlna ochoty pomáhat,“ líčí Barleyová, „ale problémem bylo zvládnout to potom… Tehdy jsme na situaci nebyli připraveni, sešlo se toho hodně najednou. To si musíme přiznat.“ Merkelové vítání – „vítačství“ – rozzuřilo některé ze sousedů Německa, kteří se obávali, že budou muset ubytovat tisícovky lidí. A podnítilo také vzestup krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD), která se v roce 2017 poprvé dostala do německého parlamentu a jejíž část považují tamní bezpečnostní služby za extremistickou. A dnes? AfD už je druhou nejpopulárnější stranou v zemi a v příštím roce je připravena vyhrát troje regionální volby.

„Ve chvíli, kdy se ekonomika propadá, se migrace stává obzvláště toxickou,“ říká Nathalie Tocciová, ředitelka Institutu mezinárodních vztahů v Římě. „A je to poprvé, co se v Německu takový koktejl namíchal způsobem, jakým se to už stalo ve Francii, Španělsku nebo Itálii. To je na tamní situaci tak nebezpečné,“ doplňuje. V Rakousku krajně pravicová Svobodná strana, která se před čtyřmi lety zapletla do úplatkářského skandálu a musela odejít z vlády, dosahuje v průzkumech třiceti procent – a je na nejlepší cestě vyhrát na podzim příštího roku parlamentní volby.

Švédskem zase před časem otřásla série ozbrojených útoků, za nimiž stojí znepřátelené zločinecké gangy a z nichž premiér Ulf Kristersson obvinil „nezodpovědnou imigrační politiku a neúspěšnou integraci“. Le Penová, která se ostře staví proti imigraci, dosahuje v průzkumech veřejného mínění rekordních úspěchů a zdá se, že s pomalu končícím Macronovým mandátem ještě nabere na síle.

Vítr z evropských voleb

Průzkumy předpovídají krajně pravicovým a populistickým stranám v červnových volbách do Evropského parlamentu velké zisky, a tak se zákonodárci a úředníci členských států předhánějí v přijímání reforem unijních migračních a azylových pravidel ještě před hlasováním.

„Migrace se musí vyřešit, jinak bude letos dominovat politické situaci,“ myslí si Manfred Weber, který stojí v čele středopravicové Evropské lidové strany. Vyjednavači Evropského parlamentu a členských států uzavřeli v loňském prosinci dohodu o dlouho očekávaném balíčku, jehož detaily bude ještě třeba doladit. Předsedkyně parlamentu Roberta Metsolaová při té příležitosti uvedla, že EU bude moci „představit tuto bezprecedentní reformu ještě před volbami“.

„Přicházíme s reakcí na evropské úrovni, která je pravým opakem agendy krajní pravice,“ tvrdí španělský středo­levicový poslanec Evropského parlamentu Juan Fernando López Aguilar, jenž vedl část jednání.

Takzvaný pakt o azylu a migraci byl poprvé navržen v roce 2016, ale jeho projednávání se na několik let zaseklo. Jeho zastánci jej rádi prezentují jako „skutečné řešení“ migračních potíží EU. Ovšem aktivisté za lidská práva pakt kritizovali pro jeho „přílišnou tvrdost“. Podle reformy se má azylové řízení změnit tak, aby byl určitý počet žádostí vyřizován přímo na hranicích ve zrychleném režimu s tím, že žadatelé musejí na rozhodnutí čekat v nedalekých speciálních zařízeních.

Podle liberální poslankyně Sophie In’t Veldové z Nizozemska by to vedlo k „faktic­kému zadržování“. A Damian Boeselager, německý poslanec za Zelené, který se účastnil jednání, prohlašuje, že dohoda je „útokem na celou (Evropskou) úmluvu o lidských právech“.

Ale i když má být reformní dohoda výrazem evropské jednoty, už teď je jasné, že nebude stačit. Nevstoupí totiž v platnost dříve než v roce 2025, a tudíž nesníží počty příchozích ještě před evropskými volbami v létě letošního roku. Vlády se tak mezitím snaží zpřísnit vlastní pravidla a uzavřít sporné smlouvy se třetími zeměmi.

Chtějí zabránit tomu, aby se lidé vůbec dostali na evropskou půdu – podobně jako v roce 2016 Evropská unie uzavřela dohodu s Tureckem v hodnotě šesti miliard eur o přijetí syrských uprchlíků. Unie loni v červenci podepsala dohodu s Tuniskem, v níž mimo jiné přislíbila 105 milionů eur (2,6 miliardy korun) na pomoc při ochraně hranic, přestože tuniské úřady čelí obviněním z porušování lidských práv a nelegálního vytlačování migrantů do pouště přes hranice s Libyí. Od té doby však jednání o smlouvě váznou.

Přesto ji předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová považuje za „vzor“ pro úmluvy s dalšími africkými zeměmi. Komise tak jedná o podobném řešení s Egyptem a zahájila předběžné rozhovory s Marokem. Kypr vyzval k uzavření smlouvy s Libanonem.

Jedním z hlavních cílů dohod se třetími zeměmi je přesvědčit tyto státy, aby přijaly zpět občany, jejichž žádosti o azyl byly zamítnuty. Z přibližně 400 tisíc ročních rozhodnutí o vyhoštění v celé EU je skutečně vyhoštěna pouze pětina zamítnutých, což je chabý výsledek, který podkopává důvěru veřejnosti v celý azylový systém. Německo, Francie a další unijní země se snaží návraty urychlit, k tomu však potřebují spolupráci ze strany zemí původu migrantů.

Řešení, která moc nefungují

Navzdory právním překážkám, které zablokovaly zmíněnou britskou dohodu s Rwandou, se několik evropských vlád vyslovilo pro to, aby byl azylový proces nebo alespoň jeho části svěřeny třetím stranám. Dánsko krátce usilovalo o vlastní dohodu s Rwandou, ale pak ji odložilo. Dokonce i německá středolevicová zeleno-liberální koalice je nakloněna myšlence zadat počáteční zpracování žádostí externím subjektům. Hrozí však, že takové řešení bude v rozporu s Ženevskou úmluvou o uprchlících a s Evropskou úmluvou o lidských právech. Aktivisté a právníci jejich platnost zpochybňují. „Je to trend, ale není to řešení,“ říká Jean-Louis De Brouwer, ředitel pro evropské záležitosti v bruselském Egmont Institute, a dodává, že by se kvůli tomu EU v migrační politice vystavovala závislosti na autokratických a nestabilních režimech.

Italská pravicová premiérka Giorgia Meloniová byla hnací silou zablokované dohody s Tuniskem. Její příběh je však varovný. Vůdkyně strany Bratři Itálie, která má postfašistické kořeny, byla předloni zvolena díky slibům zavést tvrdá opatření na omezení přílivu migrantů z druhého břehu Středozemního moře. Dokonce navrhovala „námořní blokádu“ k jejich zastavení. Místo toho se loni u italských břehů vylodilo již více než 153 600 ne­legálních migrantů, což je téměř 55procentní nárůst oproti předloňsku, kdy dorazilo přes 99 tisíc migrantů.

Meloniové vláda přísně omezila činnost humanitárních skupin, jež zachraňují migranty čelící utonutí ve Středozemním moři, slíbila rovněž tvrdší zacházení s odmítnutými žadateli a jejich rychlejší deportace. K zastavení lodí však měla jen málo možností. „Očekávání byla veliká,“ říká politoložka Cecilia Sottilottaová z italské Univerzity pro cizince v Perugii: „A dnes? Uvědomila si, že 99 procent věcí, o kterých si myslela, že je dokáže udělat, provést nemůže.“

V listopadu Meloniová uzavřela dohodu s Albánií o vybudování dvou záchytných zařízení pro migranty zachráněné ve Středozemním moři, kteří by jinak byli dopraveni do Itálie. I tato dohoda je však zpochybňována poté, co ji albánští opoziční poslanci postoupili k soudnímu přezkumu. Kritici každopádně tvrdí, že by pravděpodobně porušovala právo EU i mezinárodní právo. „Legislativa EU totiž zcela jasně stanovuje, že žadatelé o azyl, za které nesou odpovědnost členské státy, mají právo zůstat na jejich území po dobu, kdy čekají na rozhodnutí,“ říká Tineke Striková, nizozemská poslankyně za Zelené.

Zatímco se Meloniová snaží nelegální migraci potlačit, musí se potýkat s obrovskou poptávkou zaměstnavatelů po pracovnících z řad migrantů, neboť pracovní síla se v důsledku stárnutí italské populace snižuje. Letos v létě tak premiérka oznámila plány na výrazné zvýšení počtu pracovních povolení pro zahraniční zaměstnance ze zemí mimo EU. „Dokonce i ty konzervativnější, pravicovější členské státy uznávají, že čelí demografické výzvě,“ říká Jennifer Tangneyová z Mezinárodního centra pro rozvoj migrační politiky.

Rovněž Evropská unie jako celek nezbytně potřebuje pracovníky – a migranti by mohli tuto mezeru zaplnit. „Vysoký a přetrvávající nedostatek pracovních sil“ konstatovala též červencová zpráva Evropské komise. Nezaměstnanost dosáhla v roce 2022 rekordně nízké úrovně 6,2 procenta, zatímco míra volných pracovních míst byla rekordně vysoká, a to 2,9 procenta, přičemž mezi nejvíce „postižená“ odvětví patřilo zdravotnictví, stavebnictví a technologie.

Krize vnímání

Navzdory naléhavé potřebě přilákat do Evropy pracovní sílu, včetně nekvalifikovaných zaměstnanců, konzervativci jako Manfred Weber říkají, že omezení imigrace je jediným způsobem, jak extremistické strany zastavit.

„Pokud se nám do června nepodaří omezit počet příchozích, pak se evropské volby pravděpodobně stanou historickým hlasováním o budoucnosti Evropy, z něhož budou těžit extremisté zleva i zprava,“ míní Weber.

Středopravicový premiér Kyriakos Mitsotakis zaujal v Řecku přísný postoj k migraci a voliči jej loni v létě odměnili druhým mandátem. Přitom jeho vláda byla humanitárními skupinami a OSN opakovaně obviňována z „násilného vytlačování“ migrantů na námořních a pozemních hranicích – což je po­dle mezi­národního práva nezákonné. Čelila nařče­ní, že s nimi v záchytných táborech zachází tvrdě. Země namítá, že jeho migrační politika se drží práva a je přísná, leč spravedlivá.

Řecko je však možná výjimkou. Poli­tologové poukazují na akademické studie naznačující, že tradiční konzervativci, kteří jdou ještě více doprava, aby odrazili protiimigrační populisty, riskují legitimizaci tvrdších argumentů svých oponentů. „Nikdy se tak nesníží podpora radikální pravice a v některých kontextech ji to spíše posiluje,“ říká docent srovnávací evropské politiky z Oxfordu Tarik Abou-Chadi. V posledních dvou letech krajně pravicové nebo populistické protiimigrační strany vytlačily tradiční konzervativce, kteří byli největší silou na pravé straně spektra ve Francii, Itálii, Švédsku, Nizozemsku a Švýcarsku. „Hlavní pravicový proud je čím dál zastaralejší,“ líčí.

Progresivní politici i úředníci a odborníci poukazují na nesoulad mezi povykem kvůli migraci a skutečným počtem příchozích. „Pokud se podíváte na dlouhodobé trendy migrace, nejedná se o žádnou velkou krizi. Panuje tu ovšem krize vnímání,“ říká jeden z úředníků EU.

Počet žádostí o azyl je stále výrazně nižší než v kritických letech 2015 a 2016, jakkoli se úřady potýkají s velkými počty nevyřízených žádostí a přijímací zařízení jsou plná. Nelegální příjezdy navíc tvoří jen zlomek celkové migrace do EU. Naprostá většina lidí se do Evropské unie dostává legálně; předloni unijní země EU vydaly přibližně 3,4 milionu povolení k prvnímu pobytu.

Někteří odborníci se domnívají, že rostoucí obavy veřejnosti z počtu přistěhovalců nebo nelegálních příchodů nejsou tak závažné jako důležitost, jakou této otázce přikládají sami politici a část médií. Radikální pravice prokázala, že umí na migraci svalovat jiné problémy – nedostatek bytů, obtížný přístup k veřejným službám i rostoucí ceny.

Wilders v Nizozemsku těžil z široké nespokojenosti s tradičními politiky, vypráví De Brouwer z Egmont Institute. A problematiku glosuje: „Když máte politickou elitu, jež je u moci už dlouho a které dochází dech, otvíráte dveře těm, kdo přicházejí s jednoduchými otázkami – a jednoduchými odpověďmi.“

Laura Duboisová, Ben Hall, Amy Kazminová, Andy Bounds, Guy Chazan a Eleni Varvitsiotiová,  FT