Je lepší zaplatit za vyhranou než prohranou válku

S válkami je to těžké. Ani v obecné rovině nelze přesně určit, proč nastávají. Je vinna lidská přirozenost a s ní spojená agresivita a touha podmaňovat si ostatní, nebo je třeba hledat odpověď spíše v neuspořádaném mezinárodním prostředí, kde je každý stát sám sobě arbitrem svého jednání? Dochází k nim proto, že se státy přepočítají v úsudku, jaká je zrovna mezinárodní rovnováha sil a moci? Nebo více či méně oprávněně reagují na pocit vlastního ohrožení, přičemž je vede strach, že pokud neudeří v daný okamžik, bude se s přibývajícím časem jejich situace pouze zhoršovat, až se stane zcela bezvýchodnou? Ví se jen tolik, že okolo počátků válek lze zpravidla identifikovat mnoho z těchto faktorů a často i další, například agresivní politické režimy, které vidí ve válce způsob, jak se vyrovnat s domácí nestabilitou.

K jasným závěrům nelze dospět ani v případě konkrétních válečných konfliktů. I po více než sto letech pokračují diskuse, proč vypukla první světová válka. Situace není o moc lepší ani v případě druhé světové války. Stejně jako budou vždy panovat spory, kdo zavinil danou válku nebo co k ní vedlo, není možné se vyhnout ani debatám, kdy ten či onen konflikt začal (a mnohdy kdy skončil). Datum 24. února 2022 bude hojně chápané jako příležitost ohlédnout se za prvním rokem ruské vojenské agrese proti Ukrajině. Neměla by se však za začátek této války považovat spíše ruská invaze na Krym v roce 2014 a jeho následná okupace ruskými vojsky?

Navzdory veškerým nejistotám a pochybnostem však jsou některé věci zjevné. Historici se mohou přít o příčiny první světové války, ale jedno je jisté: nebyla to Belgie, která v srpnu 1914 napadla Německo. A stejně je jisté, že v únoru 2022 napadlo Rusko Ukrajinu v rozsahu, který nezažila od druhé světové války. Proč to Rusko učinilo, je a bude předmětem dohadů. Nelze ovšem zpochybnit, že se to stalo.

Ohlédnutí za uplynulým rokem dává smysl především ze tří důvodů. Za prvé, míra ruské agrese vůči Ukrajině v loňském únoru dosáhla kvalitativně nové úrovně. Ruští vojáci působili na ukrajinském území i předtím, ale nikoli s jasně deklarovaným cílem zemi politicky i fyzicky zničit, který se od té doby snaží pomocí všech možných způsobů násilí naplnit. Rusko tak plně odhalilo základní principy svého geopolitického uvažování. Nejsou sice nové, ale lze je posoudit v novém světle.

Za druhé, ruský útok vnesl Ukrajinu do centra světového dění. Země, která byla do té doby relativně marginální (toto označení není myšleno jakkoli pejorativně, ale jako prosté vyjádření toho, že co se dělo na Ukrajině, mělo omezené dopady na mezinárodní politiku), se stala klíčem k budoucímu globálnímu uspořádání mezinárodních vztahů. Tato změna postavila Ukrajinu před nejnáročnější test její geopolitické existence a suverenity.

Za třetí, ruská snaha zničit Ukrajinu vyvolala odpověď členských zemí Severoatlantické aliance, Evropské unie, jejich spojenců i mnoha dalších států, která je fundamentálně odlišná od vztahů s Ruskem od konce studené války. Odlišnost této reakce v porovnání s předchozími desetiletími je navzdory všemu váhání, domnělé i skutečné nerozhodnosti či stále přetrvávajícím snahám vytýčit hranice, za něž pomoc Ukrajině nepůjde, gigantická. Převrat v politice vůči Rusku dávno překročil meze, které se ještě před rokem zdály nepřekročitelné. To platí jak politicky, tak třeba v oblasti zbrojení. Potýkání se a střetávání těchto akcí a reakcí dává prostor zamyslet se nad mezinárodně-politickými i zbrojně-ekonomickými důsledky ruské agrese a nad tím, jak se může válka na Ukrajině vyvíjet.

Ruská geopolitická východiska

Co přesně vedlo loni v únoru Rusko k masivnímu útoku na Ukrajinu, nebude zřejmě nikdy známé. Jen naivně uvažující však mohli brát vážně slova ruského prezidenta Vladimíra Putina, když útok ohlašoval, že cílem vojenské operace proti Ukrajině je zabránit genocidě a docílit její demilitarizace a denacifikace. K žádné genocidě v ní však nedocházelo, Ukrajina nebyla a není v rukou nacistů, a i kdyby se Rusku podařilo rychle zvítězit, ukrajinské území by bylo cokoli, jen ne demilitarizované.

Není tedy žádným překvapením, že během roku se tato počáteční ospravedlnění rychle vytratila. Ruská snaha donutit USA a NATO k výrazným ústupkům už před únorovou invazí dokazuje, že šlo o vážněji míněný útok, který mířil daleko za bezprostřední hranice Ukrajiny. To, že v ruských prohlášeních postupně převládla témata boje proti světovému řádu dominovanému USA, konfliktu s NATO a vzdoru proti západnímu liberalismu tento závěr jen potvrzuje.

Ruské uvažování je v tomto ohledu projevem obzvlášť perverzního pojetí geopolitiky. Ta je nejčastěji chápána jako studium toho, jak geografické faktory (hory, přístup k oceánům, přírodní zdroje či podnebí) ovlivňují mocenské vztahy mezi státy. V uplynulých 20 letech však v Rusku převládla sociálně darwinistická forma geopolitiky (nejvýrazněji ji formuloval Alexandr Dugin v knize Základy geopolitiky). Jejím základem je obsese životním prostorem a kulturní, až rasovou nadřazeností.

V tomto zvráceném vnímání geopolitiky nemá Ukrajina nárok na samostatnost, protože Ukrajinci jsou považovaní za neschopné takové existence, a tudíž by jejich území mělo ovládat Rusko. Pohrdání západní civilizací, především jejím liberalismem, je pak zdrojem ruské nenávisti k současnému mezinárodnímu řádu. Ten je vnímán nejen jako nespravedlivý vůči Rusku, ale zejména jako nesnesitelný. Právě z tohoto důvodu nestojí Rusko o zohlednění vlastních zájmů (o ty bylo v podstatě dobře postaráno a válka jim nijak nepomohla, spíše naopak), ale především o absurdní morálně-psychologickou satisfakci za každou cenu.

Nikdo dnes nemůže s jistotou říct, jak válka skončí. Rusko toho sice zatím mnoho nedosáhlo, ale není ani zdaleka vyloučené, že se dříve či později projeví ruská masivní konvenční převaha (a ochota vrhnout na bojiště další stovky tisíc lidí). Nebylo by to v historii ruských válek poprvé. Ruské geopolitické představy, že stačí jen strčit a vše, co je Rusku v mezi­národních vztazích trnem v oku, se zhroutí, se však ukázaly neopodstatněné. Navíc útokem na Ukrajinu Rusové ztvrdili geopolitický význam evropského prostoru.

Zcela neoddiskutovatelným se pak jeví fakt, že napadením Ukrajiny zničilo Rusko své pozice zejména v Evropě, které dlouho a relativně trpělivě budovalo. Evropská závislost na ruských přírodních zdrojích (a na mnoha dalších oblastech, které stály a padaly s ruskými penězi) dávala Rusku masivní vliv a výhody. Je skoro neuvěřitelné, jak snadno a rychle se Putin tohoto vlivu zbavil. V dnešní situaci Rusům nezbývá než doufat, že jejich přesvědčení o změkčilé a života neschopné západní civilizaci dojde opodstatnění. Jako zoufalý hráč v kasinu vsadilo Rusko vše na jednu kartu.

Ukrajinská geopolitická existence

Každý nový stát se musí vždy vyrovnat s pochybnostmi, jestli si samostatnost zaslouží. Pokud se navíc vyčlenil z bývalého impéria, budou takové otázky vyvstávat nejen uvnitř jeho hranic, ale často zaznívat (a mnohdy i mnohem hlasitěji) také zpoza nich. Jejich nedílnou součástí je zpochybňování teritoriálního rozsahu státu, jeho hranic a přináležitosti různých skupin lidí k němu. V Česku by to mělo být všem jasné byť jen letmým pohledem do historie. Není ovšem mnoho států, které by čelily tak velkému a soustavnému tlaku, s nímž se v uplynulých 30 letech musela vyrovnávat Ukrajina. Ruská vojenská invaze s cílem odstranit politické vedení země a fakticky zničit její nezávislost byla jeho dosavadním neblahým vyvrcholením. Nelze přitom vyloučit, že může být ještě hůř.

Carl von Clausewitz (1780–1831), pruský voják a strategický myslitel, ve své knize O válce charakterizoval válku mimo jiné jako pokračování politiky dalšími prostředky. Cílem války je podle něj vnutit protivníkovi vlastní vůli. Přesně o to se Rusko na Ukrajině snaží nejen vůči ní, ale i Západu. Clausewitzova genialita spočívá v tom, jak mistrně zachytil, že takové snahy se setkávají s protireakcí – napadený se brání –, která je jen částečně vyjádřená fyzickým odporem. Neméně důležitou roli hrají ve válce morálně-psychologické faktory, které souboj dále utváří a proměňuje. Válka není mechanickým střetem lidí a materiálu, ale politicky a psychologicky dynamickým procesem. I proto země s mnohem většími materiálními zdroji mohou války prohrát, neboť nezvládnou souboj vůlí.

Rusko z důvodů, jež byly nastíněny, vsadilo na to, že Ukrajině a Západu vnutí vlastní politickou vůli použitím síly. Tento předpoklad se zatím ukazuje jako mylný. Nezapomínejme však na dynamický charakter války a na to, že vůle odporovat může postupně a někdy i velmi rychle zkolabovat. Navzdory tomu je dnes jisté, že v uplynulém roce prokázala Ukrajina mimo veškeré pochybnosti ochotu a schopnost odporovat. To, že by mohla zkolabovat, nelze vyloučit, ale taková možnost se dnes jeví jako mnohem méně pravděpodobná než před rokem. Jak někdy sarkasticky podotýkají sami Ukrajinci, Putin udělal pro budování ukrajinského státu a národa hodně.

Západní reakce

Ukrajinská schopnost bránit se do značné míry závisí na západní pomoci. Proto se ruská pátá kolona tolik snaží tuto podporu podkopávat. Rozhodnutí dodat Ukra­jině tanky i nedávná cesta ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského po Evropě naznačují, že se tyto snahy zatím míjejí účinkem. Pokud dosavadní odhodlání vydrží (a je v našem zájmu, aby tomu tak bylo), stává se klíčovou otázkou, nakolik jsou západní země schopné zabezpečit dodávky vojenské techniky.

A zde nastává problém, neboť evropské kapacity se ukazují nedostatečné a především katastrofálně zanedbávané v uplynulých desetiletích. Na pranýři je jako obvykle zejména Německo, ale s částečnou výjimkou Švédska, které se jako dosud neutrální stát muselo spoléhat samo na sebe, si evropské země nemají co vyčítat. Britské tanky Challenger 2, jichž má být 14 předáno Ukrajině, byly již  před lety považované za zastaralé. Dobře se také vědělo, že asi polovina z těch, které si po letech škrtů britská armáda nechala (227), nejsou funkční a připravené k nasazení.

Na vině přitom nebyla pouze politická rozhodnutí, ale také narůstající přesvědčení některých generálů, že tanková válka je minulostí. Tato myšlenka byla jen dalším důsledkem katastrofálních angažmá v Iráku a Afghánistánu.

Dnes, kdy evropské země i USA shánějí vhodné zbraně pro Ukrajinu doslova po celém světě, má věc primárně dvě roviny. První je finanční, druhá výrobní. Ačkoli je dosud poskytnutá vojenská pomoc nemalá, odhady se pohybují v desítkách mi­liard dolarů, nejde o nijak závratnou nebo neudržitelnou částku. Jako srovnání mohou posloužit americké výdaje na vojenské intervence v Iráku a Afghánistánu, které se odhadují na 1,1, respektive 2,3 bilionu dolarů. V případě německého zapojení v Afghánistánu se odhady celkových nákladů pohybují v rozmezí 26 až 47 miliard eur.

Pomoc Ukrajině tedy může být výrazně vyšší, a to i pokud se zohlední fakt, že v důsledku zvýšené poptávky radikálně narostly ceny dostupného vojenského materiálu a s ním spojené obchodní marže. Reportéři ukrajinského, anglicky psaného onlinového deníku Kyiv Independent nedávno tento růst zdokumentovali na příkladu protitankových granátometů a granátů dodaných českou firmou Excalibur International, která je součástí holdingu Czechoslovak Group. Nejde přitom o výjimku, ale o symptom.

Složitější, alespoň krátkodobě, bude navýšení výrobních kapacit. I v tomto případě však mají západní státy zásadní výhodu. Kapitalismus může být kritizovaný za různé nedokonalosti, ale neschopnost reagovat na silnou poptávku k nim nepatří. Západní státy mohou a budou muset, pokud chtějí adekvátně podporovat Ukrajinu, výrazně navýšit a udržovat svou poptávku. Nový americký obranný rozpočet, který na dva roky uvolnil pravidla zbrojních nákupů (posvětil například nákup 700 raketometů HIMARS), je jasným signálem, který budou muset Evropané alespoň částečně následovat. Fakt, že taková poptávka s sebou přinese známé neduhy profitování na válečných zakázkách, je nevyhnutelný. Je však lepší válku vyhrát a zaplatit za to než platit za prohranou válku.

Autor vyučuje bezpečnostní vztahy na University of Aberystwyth ve Walesu