Kdo ovládne euro? Španělsko otevřelo tichou hru o nejmocnější židli Evropy

Výměna na vrcholu Evropské centrální banky obvykle připomíná diplomatický šachový turnaj. Tentokrát ale figurky rozhýbalo Španělsko jako první. Možný předčasný odchod Christine Lagardeové mění rovnováhu sil a otevírá otázku, kdo bude určovat cenu peněz v eurozóně příští dekádu.

Madrid ve středu oznámil, že bude „aktivně usilovat o vlivnou a smysluplnou pozici“ v ECB. Reagoval tak na informace, že prezidentka banky Christine Lagardeová zvažuje odchod před koncem mandátu v říjnu 2027. Sama ECB uvedla, že žádné rozhodnutí nepadlo a Lagardeová je plně soustředěna na svou misi.

Podle zdrojů obeznámených s jejím uvažováním by předčasný krok umožnil francouzskému prezidentovi Emmanuelovi Macronovi a německému kancléři Friedrichovi Merzovi dohodnout nástupce ještě před francouzskými prezidentskými volbami příští rok. Jiní činitelé mluví o možném odchodu už letos v létě. Jeden z diplomatů situaci shrnul lakonicky: „Závod začal.“

Mocenská rovnice: kdo má kolik křesel

Ve hře není jen jedno jméno, ale celá mocenská architektura. Do konce roku 2027 skončí mandát třem ze šesti členů výkonné rady ECB, včetně hlavního ekonoma Philipa Lanea a německé členky rady Isabely Schnabelové. Každé uvolněné místo znamená vyjednávání mezi státy, které sledují nejen měnovou politiku, ale i národní prestiž.

Španělsko dosud nejvyšší post v historii ECB nezískalo. Za silného kandidáta je považován bývalý guvernér tamní centrální banky Pablo Hernández de Cos, dnes generální ředitel Banky pro mezinárodní platby. V průzkumu mezi evropskými ekonomy byl těsným favoritem. Vláda jeho jméno nezmínila, ale uvedla, že je připravena nabídnout „nejsilnějšího a nejkvalifikovanějšího kandidáta“.

Madridu nahrává i aritmetika. V červnu 2026 skončí mandát místopředsedy Luise de Guindose a Španělsko ztratí zastoupení ve výkonné radě. Jeho nástupcem má být chorvatský guvernér Boris Vujčić. Pokud by Španělsko nezískalo jiný post, jeho vliv by oslabil.

Volba prezidenta přitom není jen o odbornosti. Kandidát potřebuje podporu alespoň 16 z 21 států eurozóny, které dohromady reprezentují minimálně 65 procent populace. Jde tedy o kombinaci odborného profilu a politické průchodnosti.

Berlín, Paříž a ekonomická ideologie

Za hlavního soupeře je považován bývalý šéf nizozemské centrální banky Klaas Knot. Během dluhové krize patřil k jestřábům, později podpořil i programy nákupu dluhopisů. Lagardeová jej loni označila za jednoho z politiků s „intelektem a výdrží“ potřebnými pro tuto roli.

V Německu usilují o podporu vlády prezident Bundesbanky Joachim Nagel i Schnabelová. Berlín však čelí politické realitě: předsedkyní Evropské komise je Němka Ursula von der Leyenová a další klíčový post by mohl narazit na odpor ostatních států. Německý vládní činitel proto zdůraznil, že hlavním požadavkem je zachování „stability jako základu budoucího vedení ECB“.

Alternativou pro Berlín může být pozice hlavního ekonoma, kde je zmiňován profesor z Princetonu Markus Brunnermeier. To by ale mohlo kolidovat s ambicemi Paříže, která zvažuje vlastní kandidáty na Laneovo místo, mimo jiné Hélène Reyovou, Agnès Bénassy-Quéréovou či Laurence Booneovou.

Jako kompromisní varianta se objevuje i jméno odcházejícího guvernéra Banque de France Françoise Villeroye de Galhau, který by omezil širší personální rošádu. Ten však ve francouzském parlamentu uvedl, že jeho rozhodnutí odejít z národní funkce je osobní a nesouvisí s politickými kalkulacemi.

Rada guvernérů ECB zatím o možném předčasném odchodu Lagardeové oficiálně informována nebyla. O výsledku tak rozhodne kombinace politických dohod a ekonomické reputace kandidátů. Otázkou není jen to, kdo usedne do čela banky, ale jaký přístup k inflaci, dluhu a fiskální disciplíně bude v eurozóně dominovat po roce 2027.