Když si textilní Brno předlo ve stínu Liberce

Textilnictví jako nejsilnější odvětví československého meziválečného průmyslu nebylo koncentrováno jen v severovýchodních Čechách, jimž jsme věnovali pozornost v minulém díle seriálu. Odsud se táhla kontinuální textilní oblast končící až v místech, kde Labe opouští území naší republiky. V regionu mezi Labem a Jizerou tak bylo soustředěno přes čtyřicet procent všech bavlnářských vřeten, nacházela se tam i spousta tkalcoven bavlny a četná byla i výroba vlněného zboží. Význam tohoto širšího pohraničí pro domácí textilní výrobu dobře dokumentují i další statistická data: s odstoupeným územím ve prospěch nacistického Německa po Mnichovské dohodě 1938 „zmizely“ plné tři pětiny čs. textilní výroby.

Liebiegové na Liberecku

Jejím hlavním ohniskem byl Liberec (Reichenberg) a tamní dynastii nekorunovaných textilních králů představovali Liebiegové. U zrodu jejich úspěchu stál Johann Liebieg (1802–1870), jenž se vypracoval z nezámožného soukenického tovaryše v jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů Rakouska-Uherska. Lákal jej obchod a díky dědictví po rodičích byl schopen se s bratrem Franzem do něj i pustit. Johannovou zvláštností bylo, že nechtěl textil jen přeprodávat, nýbrž i vyrábět. V roce 1828 již bratři vlastnili přádelnu, z níž po čase vytvořili největší textilní podnik v habsburské monarchii. Zatímco v Liberci se Johann věnoval vlnařství, v širším okolí zakládal bavlnářské fabriky. Z nich nejznámější se stala svárovská, kde v roce 1870 proběhla slavná dělnická stávka, jež vstoupila i do učebnic dějepisu.

Klíčovou osobností liebiegovského podnikání v meziválečném období byl Theodor II. Liebieg (1872–1939), podnikatel a také propagátor automobilismu. Když vznikla ČSR, německé obyvatelstvo většinově nový stát odmítlo. Průmyslníci si zpravidla počínali zdrženlivěji. Obchodní a živnostenská komora v Liberci sice již 7. listopadu 1918 vydala prohlášení podporující odtržení pohraničí a připojení k Německu, ale takové reakce nebyly všeobecné. Převládala tichá zdrženlivost. Připojením by totiž textilním podnikatelům vyvstala nepříjemná konkurence, před níž by nemohli být chráněni celní bariérou, již jim naopak mohl poskytnout nový stát.

Připojení k Německému Rakousku jako druhá z nejlepších možností zase představovalo riziko konfiskace majetku příslušníků poražené země (to hrozilo i v případě Německa). Zruinované trhy zbytkového Rakouska i vyčerpaného Německa podnikatele také zrovna nelákaly.

Do „českého Manchesteru“

Příznačně pragmaticky si počínal i Theodor Liebieg. První světovou válku strávil ve Vídni a jeho podniky se úspěšně obohatily na válečných zakázkách. Upisoval také válečné půjčky a choval se k habsburské monarchii snad i více než loajálně. Přesto se po jejím pádu nijak neexponoval v iredentistické politice německých nacionálů z pohraničí, a naopak hledal cestičky k československé vládě, aby uhájil majetkovou podstatu svého podnikání v maximálním rozsahu. Podobnou taktiku zaujímali i další podnikatelé. Mírové smlouvy z léta 1919 učinily definitivní tečku za plány na odtržení pohraničních oblastí. A když později i vláda přistoupila na částečnou refundaci válečných půjček, v nichž mnozí podnikatelé utopili velké kapitálové sumy (což platilo i pro Liebiega), dveře usmíření byly otevřené.

I přesto však nemělo textilnictví na růžích ustláno. Závislost na exportu způsobovala jeho zranitelnost. Tu ještě prohlubovala roztříštěnost výroby a relativní technologická zaostalost. Navíc ve třicátých letech – i s ohledem na bezpečnostní zajištění republiky – poutal větší zájem vlády těžký průmysl. Také proto lobbistické možnosti reprezentantů lehkého průmyslu byly relativně omezené, ač krize na něj dopadala s mimořádnou ničivostí.

Snad právě to způsobilo, že se Theodor v osudových okamžicích nezachoval k čs. republice loajálně. Ač se oproti jiným podnikatelům nestal členem henleinovské SdP, podporoval ji a využíval jejího vlivu pro své vlastní posílení. Když byl na její nátlak z vedení německého svazu průmyslníků v Československu (Deutscher Hauptverband der Industrie) v létě 1938 odstraněn sklářský podnikatel Josef Max Mühlig coby osoba příliš náchylná kompromisům s československou vládou, jeho místo zaujal právě Theodor. Sídlo svazu se zároveň přesunulo z Teplic do Liberce.

To naznačuje mnohé a Theodorovy veřejné výroku z roku 1938 jen potvrzují, že vsadil na kartu protičeskoslovenskou. Kolaborace se Liebiegovým nevyplatila. Theodor zemřel v roce 1939 a jeho nástupce Johann Wolfgang, jenž obstarával podniky v osudových letech druhé světové války, byl po ní internován a následně odsunut do západního Německa. I tam však hodlal navázat na rodové podnikatelské úspěchy v textilnictví. A úspěch se dostavil, byť v nesrovnatelně skromnějším měřítku, než byla sláva rodu Liebiegových za Rakouska i za republiky. V té po znárodnění vznikla Textilana Liberec.

Brno a padlý klenot

Jestliže byl Liberec nazýván „českým Manchesterem“, moravským Manchesterem bylo nepochybně Brno. I když byl tamní textilní průmysl mezi válkami stále ještě monumentální, dávno se již nacházel za svým zenitem z druhé poloviny 19. století. A srovnatelný rozkvět se již neměl nikdy znovu dostavit. Válečný útlum se promítl do pomalého oživování. Počet zaměstnanců v brněnských textilkách klesl na sedm a půl tisíce lidí v roce 1918, což znamenalo pouhých čtyřicet procent původního předválečného stavu. Následující deflační krize roku 1922 navíc zaměstnanost srazila ještě o kus níže.

Po nedlouhém oživení během konjunktury druhé poloviny dvacátých let se v éře velké hospodářské krize znovu dostavily těžké časy. Podlehla jí i slavná a veliká továrna Offermannových, klenot textilního Brna, patrně nejdéle podnikajících brněnských fabrikantů s počátky sahajícími až hluboko do druhé poloviny 18. století. Podnik se potácel nad vodou již ve dvacátých letech. Zřejmě velký podíl na tom měla dříve tak lukrativní orientace na uspokojování armádních zakázek – včetně vývozu pro leckteré ozbrojené složky států jihovýchodní Evropy (Řecko, Srbsko, Rumunsko). V poválečné pacifistické atmosféře taková poptávka poklesla a firma neúspěšně zápasila s reorientací produkce i vývozu. Jiné brněnské podnikatelské dynastie však krizi přečkaly úspěšně. Leckdo se upomene na populární atrakce dnešního Brna – modernistické vily Tugendhat (více o ní píšeme jinde) a Stiassni z přelomu dvacátých a třicátých let. Obě náležely úspěšným rodinám textilních podnikatelů. Firma Brüder Stiassni úspěšně krizi nejen přežila, ale vyšvihla se na pozici největší brněnské textilní továrny, když v roce 1938 zaměstnávala na 1 450 dělníků! Žádný z konkurentů tehdy v Brně nedosahoval ani tisícovky. Orientace na náročnější zákazníky se jí zjevně vyplácela. Nacistická okupace však učinila rozkvětu jejich podnikání přítrž; pro svůj židovský původ se museli dát na útěk, o své podniky přišli a po válce je nerestituovali.

Židovský i německý byznys

Obecně platí, že mezi brněnskými textilními podnikateli měli velký podíl Židé. S ohledem na silně německý ráz města v 19. století inklinovali více k německé než české identitě, což přetrvalo i později. I proto v posledních letech první republiky narůstala animozita ve vztahu k jejich severočeským protějškům, kteří – mnozí z nich i velmi vstřícně, jak jsme viděli – šli na ruku sílícímu henleinovskému hnutí. Už v roce 1880 vznikl zájmový Spolek vlnařských průmyslníků v Brně, který měl za účelem podporovat zájmy tohoto odvětví. Stal se postupně důležitým nástrojem kooperace a vplul i do dalších zájmových grémií – včetně Hauptverbandu, výše zmíněné zastřešující zájmové organizace německých průmyslníků v Československu.

Poté, co se Liebieg stal jeho předsedou, jeho projevy ve prospěch Henleina, a tím i – v roce 1938 již zcela otevřeně – Hitlera vzbuzovaly v Brně nelibost. Předáci spolku tehdy zaslali memorandum s dotazem, zda Hauptverband i nadále zůstává „nepolitickou a demokratickou organizací“. Žádné odpovědi se nedočkali. Proto došlo k odtržení, následné reorganizaci spolku a jeho začlenění do Spolku československých průmyslníků textilních.

Méně známou, avšak o to zajímavější brněnskou židovskou rodinu textilních podnikatelů představovali Fuhrmannové. Zakladatel rodového úspěchu Moritz byl typický selfmademan, který nejprve sbíral know-how u zkušenějších brněnských podnikatelů, aby posléze v roce 1885 založil se svým kolegou firmu Fuhrmann et Pollack. Pocházel ze skromných poměrů. Rodina mu však byla schopna dopřát solidní vzdělání. Ačkoliv nejprve začínal jako venkovský učitel, vyrazil poté do světa na zkušenou, aby po svém návratu zamířil do světa textilních továren.

I po Moritzovi dodnes zůstává jeden architektonický klenot v Brně, ač již dávno nenese jeho jméno. Je to okouzlující secesní vila Löw-Beer, kterou nechal v roce 1903 na základě projektu vídeňského architekta Alexandera Neumanna pro svůj rod postavit. Když Moritz v roce 1910 zemřel, rodina si ji dlouho nepodržela. V roce 1913 ji prodala jiné textilní podnikatelské dynastii, rodině Löw- Beerových, jejíž jméno také dodnes nese. Uzavřel se tím rovněž symbolický kruh: Moritz své první ostruhy získával právě ve firmě Moses Löw-Beer.

Stopy bratří Fuhrmannových

Moritz Fuhrmann vsadil na výrobu luxusnějšího úzkoprofilového zboží, jako byly krimry (tedy napodobeniny kožešin), napodobeniny perských koberců (pod značkou Muskabat) nebo výrobky z plyše. Vydělal rychle veliké peníze a vyšvihl se do nejvyšších pater brněnské honorace. O jeho uznání svědčí mimo jiné předsednictví v brněnské Obchodní a živnostenské komoře. Moritzova relativně brzká smrt – v 58 letech – mohla znamenat hrozbu rodinnému podnikání: staršímu synu Hansovi bylo teprve pětadvacet a Heinrich byl ještě o čtyři roky mladší. Jakub Pernes, který před časem výtečně zpracoval historii této podnikatelské rodiny (2018), se domnívá, že odpor Hansovy manželky Valerie k okázalému luxusu byl hlavní příčinou, proč se Fuhrmannové tak brzy své vily po otci zbavili… Nechtěla v ní bydlet.

Zatímco Hans byl známý svou střídmostí a nevlídnou suchopárností (jediným hříchem prý byla jeho láska k rychlým automobilům), jeho mladší bratr Heinrich naopak proslul okázalým bonvivánstvím a divokými večírky. Rád dával své bohatství na odiv, čímž staršímu bratrovi periodicky lezl na nervy. Nebylo prý ojedinělé, že se tu a tam oba páni podnikatelé ve své továrně poprali a odcházeli pak s pohmožděninami. Navzdory těmto svárům jejich podnikání v obou meziválečných dekádách úspěšně prosperovalo. Osudovým se jim stala až nacistická okupace: Heinrich prozřetelně emigroval, zatímco Hans do poslední chvíle věřil, že nakonec nebude až tak zle. Bylo. Osudy jeho i jeho druhé ženy Erny zůstávají zamlžené; s největší pravděpodobností oba po terezínském internačním intermezzu zahynuli v Osvětimi.

Poválečný návrat – a úprk

Hansův syn, Robert, si počínal obezřetněji než jeho otec a včas uprchl, a to jen pár dnů před propuknutím války. Po ní se jako jediný z rodiny vrátil do Brna. Ač Žid identifikující se německy, mohl nejenže setrvat v republice (navzdory odsunu Němců), ale dostal i rodinný podnik, v němž restituoval minoritní podíl, do „národní správy“. Místo naplnění jeho víry, že dojde ke konsolidaci a obnově rodového podnikaní, přišel únorový převrat 1948 – a podnik byl definitivně znárodněn. Ani tehdy se nevzdal a s novými pány- komunisty spolupracoval.

Byl prý ochoten pracovat pro znárodněný podnik i nadále jako vedoucí zaměstnanec, s jeho třídním původem však bylo něco takového nemyslitelné. Brzy tudíž pochopil, že v lidově demokratické republice pro něj není už místo a v létě 1948 emigroval do Kanady. Přestože rodina Fuhrmannových po listopadu 1989 podnik restituovala, nikdo se již k podnikání nevrátil. Provozy byly prodány. S ohledem na mohutnost textilního průmyslu v Československu i tento díl seriálu dokázal zachytit pouze další „látku“ z meziválečných dějin tohoto podnikatelského odvětví, takže není vyloučeno, že se – po zmapování dalších témat – k textilu opět vrátíme.

Autor je hospodářský historik, působí na Filozofické fakultě UK