Když stromy rostly pro dobro a vlast

Československo se v rámci Evropy stalo zemí pro dřevozpracující průmysl zaslíbenou. Mladá republika, jež vznikla v říjnu 1918, se nacházela na šestém místě v Evropě, co se týče rozlohy lesů. Pro zpracování dřeva existovalo – alespoň podle údajů z roku 1923 – na tři tisíce pil, z nichž třetina byla tehdy na parní pohon. Navzdory těmto na první pohled oslňujícím číslům představoval dřevozpracující průmysl (podle statistik z roku 1935) jen 2,5 procenta celkové průmyslové zaměstnanosti v Československu. Navíc mzdy jeho zaměstnanců patřily k těm nejnižším ve státě: v průměru byly poloviční oproti platu báňských a hutních dělníků.

Dřevo bylo rovněž žádaným vývozním artiklem. I proto velká hospodářská krize v první polovině třicátých let zasadila zdejšímu dřevařství těžkou ránu. Odvětví dosáhlo svého dna v roce 1933, kdy jeho výroba činila pouhých 48 procent stavu před propuknutím krize. Měly na tom svůj podíl i obchodní války, které s krizí vyrašily jako houby po lesním dešti. Agrární ochranářská politika rozpoutala v roce 1930 konflikt se sousedním Maďarskem. Struktura vzájemné obchodní výměny byla zděděna z dob habsburské monarchie, kdy celní unie mezi Rakouskem a Uherskem byla označována jako „sňatek mezi textilem a obilím“. Ze západu na východ plynuly hotové výrobky sekundárního sektoru a z východu zemědělské komodity.

S velkou krizí v dřevařství

Československo se začalo od roku 1930 bránit zemědělskému dovozu a Maďarsko, někdejší část monarchie, okamžitě odpovědělo analogickými restrikcemi na zdejší průmyslovou produkci. Pro dřevařství to bylo zničující; jeho vývoz do Maďarska klesl na pouhou desetinu původního stavu. Ukázal se tak zde i paradox obchodních válek. Mělo být chráněno české zemědělství, ovšem blokování průmyslového vývozu jako bumerang přinášelo skrze upadající dřevozpracující průmysl problém zpátky do agrárního sektoru, kam patří i lesnictví.

Normalizovat obchodní vztahy mezi oběma zeměmi se podařilo až v roce 1936. Devastující účinky pro obě zúčastněné strany dobře dokumentuje rozpačité hodnocení historičky Marie Romportlové, jež zpracovala ve své monografii o ČSR a Maďarsku (1986) vývoj meziválečných obchodních vztahů obou států: „Spočítat ztráty na obou stranách a rozhodnout, kdo vlastně vyhrál, by bylo velmi obtížné… Lze konstatovat, že celní válka drasticky redukovala výměnu zboží, krutě postihla četná výrobní odvětví na obou stranách, zbídačila statisíce lidí a zároveň byla doprovázena nacionalistickými útoky z obou stran.“

Krizi dřevozpracující průmysl nakonec přečkal, i když ještě v roce 1937 byla úroveň produkce na dvou třetinách předkrizového stavu. Přesto podnikatelský časopis Český Lloyd koncem července téhož roku nadšeně ohlašoval: „Na trhu dřeva nastává poznenáhlu uklidnění při stabilizaci cen. Spotřeba dřeva v tuzemsku udržuje se stále na zvýšené úrovni a také vývoz dřeva i řeziva je uspokojivý.

Dřevaři však nečelili jen mezinárodní obchodní konkurenci, byť je sovětské dřevo vytlačilo z evropských trhů na sklonku dvacátých let. Svou daň si vybírala i závislost na proměnlivých přírodních faktorech. Hned po vzniku republiky devastovala lesní porosty bekyně mniška (motýl, jehož přemnožené housenky způsobovaly kalamity) a klimatické výkyvy výrazně ovlivňovaly cenu zejména palivového dřeva i nadále. Když se letní vichřice a zimní přívaly sněhu v letech 1929/1930 spojily s dopady hospodářské krize, tržní ceny produkce pil a lesních podniků klesly hluboko pod náklady. Jestliže v tehdejších cenách palivové dřevo na trhu stálo nejvýše 70 korun za kubík, výrobní cenu se nedařilo stlačit pod 110 korun. A v důsledku přírodních pohrom značná část produkce představovala právě tuto ztrátovou komoditu.

Hvězdy ohýbaného dřeva

I dřevařství ovšem přineslo příběhy byznysových úspěchů. Jeden z nich zapsal do dějin nábytkářství zlatým písmem Michael Thonet, podnikatel z německé Boppardy na Rýně. Od roku 1830 experimentoval s ohýbáním dřeva, a to velmi úspěšně. Židle Thonet z ohýbaného dřeva jsou dodnes srozumitelným pojmem i mimo odborné kruhy nábytkářů. Přitom tento syn koželuha začínal s nevelkou truhlářskou dílnou. Svými experimenty však objevil nové, efektivnější způsoby ohýbání dřeva, a tím získal i osudovou výhodu nad ostatními konkurenty. Přestože mu patentová ochrana vypršela již v roce 1869 (!), dokázal mezitím úspěšně expandovat a vydobýt si významné postavení na evropském nábytkářském trhu.

Již v roce 1849 založil ve Vídni dceřinou firmu a záhy expandoval rovněž do českých zemí. V Koryčanech otevřel svoji továrnu už v roce 1857 a o čtyři roky později další v Bystřici pod Hostýnem. České země byly lákavější než rakouské díky dostupnému dřevu za dobré ceny. Firma Bratři Thonetové (Gebrüder Thonet), již vytvořil se svými pěti syny na počátku padesátých let 19. století, se rychle stávala respektovanou značkou v globálním měřítku.

Kniha Velkoprůmysl Československé republiky uváděla k roku 1923 vedle výše uvedených nejstarších destinací dalších osm thonetovských továren na území nového státu, které zaměstnávaly na čtyři tisíce dělníků. V citované publikaci zároveň najdeme údaj, že od konce padesátých let 19. století do roku 1923 firma vyexpedovala na padesát milionů židlí.

Po Michaelově smrti v roce 1871 firmu převzali a rozvíjeli jeho synové, kteří již v minulosti participovali na provozu. Charakteristickým pro Thonetovy byl nejen zájem o experimenty s novými technologiemi při zpracování dřeva, nýbrž i spolupráce se špičkovými umělci a architekty své doby, jako byli kupříkladu Otto Wagner, Adolf Loos či Le Corbusier. Pokles poptávky za první světové války otřásl thonetovským podnikáním. Z otřesu se firma jen těžko vzpamatovávala. Navíc v meziválečném Československu existovala nepříjemná konkurence. Vzájemný boj nakonec vyřešila v roce 1924 fúze velkých hráčů do akciové společnosti Thonet-Mundus. Její ohýbaný nábytek díky skvělému designu a funkčnosti dodnes zůstává ceněným (nejen sběratelským) artiklem. V té době však již sami potomci Thonetových v řízení firmy nepůsobili. Vliv zakladatelského rodu tak již v jejích dalších osudech nebyl žádný, jak konstatuje znalec v oboru Petr Zázvorka. V éře komunistické diktatury byl posléze podnik přejmenován na Továrnu na ohýbaný nábytek – TON. V Bystřici pod Hostýnem, která byla s bratry Thonetovými spojena již v 19. století, pokračuje pak dodnes.

Vánoční stromy republiky

Dřeviny nesloužily jen k topení či výrobě. V polovině dvacátých let se rychle v mnoha místech ČSR rozšířila tradice „stromů republiky“, jež byly vztyčovány během adventu. Díky historikovi Petru Kourovi víme, jaký příběh stál u jejího zrodu. Psal se rok 1919 a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor Lišky Bystroušky, si se dvěma svými přáteli vyrazil do vztyčení zúčastnila se svými adoptivními rodiči. K popularizaci „vánočních stromů republiky“ notně přispěl i Čs. rozhlas, který vysílal reportáže o rozsvěcení stromů z různých koutů země, své přidal i denní tisk. Premiérový strom pocházel symbolicky právě z lichtenštejnských lesů od Bílovic. Původ dalších stromů – na rozdíl ode dneška – býval veřejně zmiňován jen zřídka, zato firmy podílející se na závozu a případném rozsvícení stromů si nenechaly ujít příležitost, aby byla jejich práce náležitě zpropagována.

Pěkná tradice se záhy rozšířila na Slovensko i Podkarpatskou Rus. A rovněž v německých oblastech českých zemí se vžila; jen vedle sbírkových pokladniček české Péče o mládež, pokud byla obec etnicky smíšená, stála i pokladnička jejího německého protějšku. Děti byly totiž chápány jako budoucnost národa a Češi ani Němci se nechtěli nechat připravit o jedinou dušičku hrozbou „odnárodnění“. Vánoční stromy republiky se staly patrně vůbec nejvýznamnější a nejmasovější sbírkovou akcí meziválečného Československa, ovšem tato nedlouhá tradice vyhasla s koncem existence samostatné republiky – nacističtí okupanti v protektorátu ji po roce 1939 považovali za nežádoucí, ba dokonce říši nebezpečnou. Z hlediska lesního podnikání vánoční stromky představovaly přirozeně příležitost k vysokému a rychlému zisku. Alois Nechleba, český lesník a profesor na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze, odhadoval roku 1926 celkovou produkci stromků ve státě na 300 tisíc kusů ročně, přičemž asi třetinu, zejména v okolí velkých měst, lidé z lesů odcizili. Právě takovou neřízenou probírku považoval tento lesník za hrozbu pro les a jeho vývoj a stavěl se k vánočnímu obyčeji zdrženlivě. Plantážní pěstování tehdy ještě neexistovalo a hledání nejhezčích kusů vedlo často k ničení porostu: „Luxusní předměty“ by v jeho očích neměly mít přednost před těžbou vyzrálých stromů jako „základu národního dřevního hospodářství“.

Regionální byznys: od pily k židli

Výroba a zpracování dřeva sice z národního hlediska nepatřily k nejdůležitějším sektorům, ale v chudších horských krajích náležely mezi klíčové zaměstnavatele. Pokud bychom doplnili dřevozpracující průmysl o přidružené činnosti – tedy lesní výrobu dřeva, pilařství a obchod se dřevem –, dosahovala by celková zaměstnanost sezonně až půl milionu obyvatel, tedy devět procent pracovní síly, z níž se většina soustředila do hospodářských periferií republiky.

Ostatně valašská filiálka Thonet, jejíž příběh jsme vyprávěli, může být příkladem. Celý region se výrazně orientoval na zpracování svého přírodního bohatství – lesního dřeva. Vedle Bystřice Thonetové postavili továrnu i ve Vsetíně a ještě před první válkou koupili i místní panství. A jejich úspěch povzbudil další podnikatele. Ve městě vznikaly strojní pily, z nichž největšího věhlasu dosáhla ve druhé polovině třicátých let parní pila Ladislava Laži a Jana Hlubíka, jimž se podařilo konsolidovat krizí rozvrácené dřevařské podnikání. Nakonec i níže po proudu řeky Moravy vzniklo nové centrum nábytkářství. Gustav Beer, syn židovského obchodníka, rozvíjel s řezníkem Františkem Ždáníkem nápad na společný podnik už za války v ruském zajetí. Po návratu do rodného Veselí na Moravě zakoupili tamní pilu s patnácti dělníky a postavili zbrusu novou strojní stolárnu. Pila zpracovávala tvrdé nábytkové dřevo a ve stolárně vznikaly nejprve dveře či okna, později i stolky, křesla a židle.

Podnik exportoval do Belgie či Holandska a roku 1938 zaměstnával již 98 dělníků a úředníků. Tehdy začal profitovat také na obranném průmyslu, když získal státní zakázku na dřevěné bedny a skříně od ministerstva obrany. Nástup nacismu ovšem znamenal nucenou správu podniku, internaci a později rovněž smrt (židovské) rodiny Beerových.

Nábytková konjunktura vynesla v počátku 20. století na vrchol i dalšího regionálního podnikatele, tentokrát uherskohradišťského Vítězslava Morgensterna.

Klempířskou živnost svého otce převzal roku 1908 a rozšířil o výrobu valch a později jednoduchých židlí. K tomu účelu vystavěl ve dvacátých letech pilu a továrnu, kterou ještě na konci třicátých let rozšířil. Specialitou firmy HAMO se staly skládací židle, stolky a lehátka; prosadila se s nimi i mimo Evropu, vyvážela například i do Argentiny.

Podobně jako Beerovi, ani Morgensternovi druhou světovou válku nepřežili, jejich továrna byla po znárodnění začleněna pod značku Thonet. A v devadesátých letech nakonec zbourána a nahrazena supermarketem.

Dřevo na tisícero způsobů

Podobných příběhů lokálních pil a nábytkářů by bylo možné v podhorských oblastech popsat více, byť propojení s věhlasnou značkou Thonet mimo Valašsko už nenajdeme. Ne všichni zpracovatelé dřeva se však odhodlali vykročit na nábytkářskou dráhu. Mnozí, jako již zmiňovaní Laža a Hlubík, zůstali věrni pilařství. Dřevo nadále představovalo klíčovou komoditu pro hospodářský chod státu a lesů na vrchovinách i horách neubývalo. Jak upozorňuje česko-kanadský myslitel Václav Smil, nové technologie, uhlí a beton, nenahrazují starší zcela, spíše je doplňují. Spotřeba dřeva rozvojem nových stavebních hmot či paliv neklesala. Pro primární zpracovatele tak byl k dispozici široký trh, jenž se spíše rozšiřoval. Při budování železniční tratě ze Skutče přes Poličku do Svitav se poličský obchodník s dobytkem František Pražan chopil právě takové příležitosti. Prostřednictvím stávajících pil v okolí se stal hlavním dodavatelem pražců pro stavbu dráhy. Ještě před koncem 19. století postavil na příhodném místě u nádraží pilu vlastní a následně i filiálku v nedaleké Borové. Za války mu odbyt – zajišťující alespoň přežití – zajišťoval erár v podobě vojenských dodávek. A za první republiky se opět objevil nový odběratel: obalový průmysl. Do čela firmy se tehdy postavil syn zakladatele Ladislav a získal nejprve zakázky pro nedalekou muničku, krabice na munici, a brzy sortiment rozšířil i na sudy a nádoby pro potravináře. Krize kombinovaná s již zmiňovanými polomy v okolních lesích si sice roku 1935 vynutila uzavření pily v Borové, ale intenzivní přípravy na válku a válka samotná znamenaly opět konjunkturu zbrojních obalů.

Tak jako mnoho jiných v našem seriálu se též Ladislav Pražan musel po válce hájit proti obviněním z kolaborace s nacisty. Ač uspěl, o firmu během znárodnění přišel. Její výrobní program však nadále zůstal zaměřen na „muniční truhlíky“. Podnik běžel až do devadesátých let, kdy se v restituci vrátil rodině původních majitelů v čele s pravnukem zakladatele Petrem Pražanem. Pod jeho vedením se dnes, vlastně stylově, zaměřuje na konstrukci dřevostaveb.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK