Král finmemů Litquidity: „To, co se děje na trhu, to si nevymyslíte“

Pro jistotu ještě jednou překontroluji jméno, pod kterým náš stůl rezervoval nechvalně proslulý král finmemů známý jako Litquidity.

„Mám tu schůzku s Hankem Paulsonem,“ říkám vrchnímu v newyorské restauraci Le Bernardin, oceněné třemi michelinskými hvězdami.

Nehne ani brvou. To by mě zajímalo, pomyslím si, jestli je bývalý americký ministr financí Paulson, který po finanční krizi v roce 2008 zachraňoval banky před krachem, v tomhle podniku opravdovým takovým štamgastem.

Rezervace pod jménem Paulson je samozřejmě vtip, pseudonym na druhou. Anonymní insider z Wall Street, který se díky svým jízlivým vtipům na sociálních sítích stal až kultovní postavou, totiž zatím nedorazil.

Jeho virální příspěvky jsou pro bankovní manažery a stážisty pracující na burzovních parketech jakousi humoristickou obdobou kokainu, který šňupají jak ti, kdo Wall Street milují, tak ti, kdo ho s gustem nenávidí. Ve svých vtípcích se strefuje do všeho možného, od měnové politiky až po nevkusné mokasíny. Letos třeba už podruhé zveřejnil fotku Kim Kardashianové, jak pózuje před Harvard Business School (kam ji pozvali přednášet), a doplnil ji s popiskem: „Jestli jste v roce 2022 drželi hotovost, odvedli jste lepší práci než 80 procent manažerů hedgeových fondů.“ Během několika hodin dostal tento meme desítky tisíc lajků.

Mnozí analytici a manažeři hedgeových fondů komunikují už téměř výhradně tím, že sdílejí jeho nejnovější instagramové příspěvky (memy, tedy obrázky doplněné nějakou jadrnou hláškou). Litquiditova nakažlivá popularita dává smysl: mileniálové, kteří se sociál­ními sítěmi vyrůstali, tvoří stále větší podíl lidí pracujících ve finančním odvětví, jež je více než lákavým terčem parodických příspěvků.

Jakmile Litquidity dorazí do restaurace Le Bernardin, vydáme se k našemu stolu a procházíme sálem, který se jen hemží vlivnými a mocnými strávníky. V neutrálně zařízené restauraci z řady vyčnívá jen rozměrná malba na zadní stěně.

„Lit“, jak se finančník představuje, s obědem souhlasil pod podmínkou, že zůstane v anonymitě. Můžu říct tedy jen to, že není vysoký (ale ani malý), není atletické postavy (ale ani jako lunt), má hnědé vlasy a tmavé oči. Rád se směje a na číšníky je milý.

Právě jeho tajemná identita je částečně důvodem vzestupu jeho popularity. Litquidity by klidně mohl být jedním z analytiků, co makají u stolu vedle vás (ostatně jím skutečně býval), nebo kolegou, který vám naložil hromadu nudné práce, takže máte v pátek večer o zábavu postaráno.

Jeho memy se mezi mladými finančníky těší takové oblibě částečně díky „společně prožitému traumatu“. Mnozí z nich, říká Lit, kariéru rozjížděli na nízkých postech ve špičkových firmách, jež jsou nechvalně proslulé brutální pracovní kulturou a přísnou hierarchií. „Samozřejmě to trauma není opravdové, ale i tak jde o jedinečné pracovní podmínky. A humor nám může pomoci se s nimi vyrovnat.“

Lit je bystrý komentátor, ale utahovat si v uplynulých letech ze světa financí zas tak těžké nebylo. Počítejte se mnou, byly tu: meme akcie, kryptoměny, šéf Goldman Sachs David Solomon, který si přivydělával jako DJ, boom v Miami, Sam Bankman-Fried a krach FTX, Dogecoin (tahle měna byla vážně vtipem), Elon Musk a Twitter, Twitterem poháněný run na banky i bizarní proměna Jeffa Bezose v kulturistu v kovbojských galoších. „O materiál nebyla nouze,“ připouští Litquidity. „To, že šel trh do háje, mi hodně usnadnilo práci.“

Jen pár dní po březnovém krachu banky Silicon Valley Bank Lit na svých webových stránkách prodával trička s nápisem Silicon Valley Broke. „To nevymyslíte,“ říká. Nekompetentnost je pro humoristu požehnání – výnosné požehnání. A v době, kdy je kultura bez­uzdného riskování, nadutosti a excesů na Wall Street nahlížena jako plivnutí do tváře těm, kdo žijí od výplaty k výplatě, nabývá Litquidityho satira na obzvláštní naléhavosti.

Ekonomicky brutální rok tak rozšířil ono „sdílené trauma“ i mimo burzovní parket. S tím, jak zasedání americké centrální banky začali sledovat i běžní lidé, nacházely si Litquidityho vtípky stále širší publikum. „Inflace je snadné téma, protože jí rozumí každý, přesahuje tu uzavřenou skupinku lidí na Wall Street,“ říká.

Většina jeho vtipů se však dál strefuje především do největších bank. „RIP,“ napsal minulý týden na Instagramu poté, co Citigroup – jeho pravidelný terč – oznámila, že propustí pět tisíc lidí, čímž se letošní počet vyhazovů na Wall Street vyšplhal na více než jedenáct tisíc.

Ačkoli mu uvažování obchodníků s takzvanými meme akciemi nejde na rozum, jeho vlastní memy představují jakési antropologické propojení s těmi, kdo roku 2021 takzvané meme-akciové šílenství pomáhali rozvířit. Obchodníci jdoucí proti establishmentu, kteří se sdružovali na portálu Reddit (a oportunisté z Wall Street), tehdy sdíleli memy vybízející k velmi odvážným obchodním transakcím, což mělo za následek, že během několika dní vystřelila cena silně shortovaných akcií jako GameStop o více než 1 700 procent. A hedgeové fondy z Wall Street si lízaly miliardové rány.

Mohly by být, ptám se, absurdní memy i v roce 2023 (a když na to přijde, i v letech 2022, 2021 a 2020) skutečně tím nejvhodnějším jazykem, pomocí něhož vysvětlit ten obrovský zmatek ve finančním systému? Je možné, že se trh sám sobě stal nejlepším humoristou? „Přikláním se k tomu,“ říká Litquidity. „Tohle už není ani satira, tohle je skutečný život.“ „Jdeme do toho?“ ptá se Lit.

Do záznamu budiž uvedeno, že se Litquidity právě chystal objednat degustační menu, a já zpanikařila. Vyjde totiž na skoro 300 dolarů (6 500 korun) na osobu, plus DPH a spropitné. S vínem se cena vyšplhá na 445 dolarů (9 600 korun). A tak mě přepadla úzkost, neboť účetní systém Financial Times nad účtenkou za oběd v hodnotě 1 250 dolarů (27 100 korun) jistě nezaplesá. Lit však projevuje pochopení a já zase začínám normálně dýchat. Spokojíme se s tříchodovým menu za skromných 120 dolarů na osobu (2 600 korun). Oba jsme z toho dostali chuť na víno. Růžové šampaňské pro mě, tiché růžové pro mého anonymního hosta.

Kuchyni v Le Bernardin už 29 let vede hvězdný šéfkuchař Eric Ripert, který se specializuje na ryby. Lit si tak objednává tatarák z tuňáka a mořského jazyka, já se impulzivně rozhodnu pro chobotnici a chňapala červeného v jemné krémové polévce.

Povídáme si o televizních seriálech, které dobře zachycují aktuální témata z finančnictví, jako je napínavé drama Sektor (Industry) odehrávající se na parketu londýnské burzy. „Strašně utvrzuje stereotypy,“ říká Lit. Jasně, drogy jsou v oboru rozšířené, ale „přeci ten kokain nemusí šňupat tak obscénně“.

Podle něj je pro příběhy z Wall Street a City přirozenějším médiem humor. „O co tak ve financích může asi jít?“ směje se. „Jéje, tys udělal kšeft a prodělal milion dolarů!“

Ne všem dochází, že na jeho instagramovém účtu jde o satiru, nebo že na sebe bere určitou roli. „Lidé si myslí, že jsem jedním z nich,“ říká. „Ale právě proto jsem si ten účet založil – abych si dělal legraci z těch zasraných debilních nekňubů.“

Litquidity vyrůstal na Floridě, „solid­ní střední třída“, rodiče byli přistěho­valci. „Členem tamních golfových klubů jsem fakt nebyl,“ říká. Absolvoval jednu z prestižních amerických univerzit, kde studoval obchod a ekonomii, a končil s obrovským dluhem na studentských půjčkách. „Na tu školu jsem šel kvůli tomu, abych získal práci na Wall Street,“ říká. „Chtěl jsem prostě vydělávat peníze.“

Kariéru začínal v investičním bankovnictví, což byla nejrychlejší cesta, jak se zbavit studentských dluhů. „Vědomí, že tím splatím školu, mi pomohlo překonat prvních pár let v práci.“

Na stole máme předkrm. Litův blýskající se tatarák se zelenou nadílkou pažitky vypadá na talíři jako namalovaný. Moje chobotnice s emulzí z choriza chutná překvapivě elegantně. Na chvíli mě rozptýlí, jak u sousedního stolu vzplál talíř. Někdo se odvážil objednat si degustační menu.

Ve svých začátcích se Litquidity inspiroval blogem z roku 2010, na který si američtí mileniálové jistého ražení určitě s hrůzou vzpomenou: „Total Frat Move“. Stránka si utahovala z kultury vysokoškolských bratrstev, takzvaných fraternities, a publikovala krátké hlášky, které posílali jejich anonymní členové. Lit stránku hltal s náboženskou úctou. Byla to karikatura, ale čtenáři, jimž nedošlo, že pranýřuje misogynní, bílé cápky z bohatých rodin, to brali jako inspiraci, aniž by tušili, že právě oni jsou tím terčem posměchu.

S nástupem Instagramu, který nahradil blogy, se začaly objevovat humoristické účty zaměřené na finance, například ebitdad, které bodovaly hlavně mezi mladými analytiky investičních bank.

Litquidity si svůj instagramový účet založil v roce 2017, když pracoval v odvětví private equity (PE), kam obvykle míří lidé z investičního bankovnictví. „Buď vás povýší, nebo přejdete do PE, protože většina lidí má tendenci po dvou letech vyhořet,“ říká.

Jeho instagramový účet se chytil. Sledující začali Litovi posílat snímky obrazovky, ze kterých pak vytvářel povedené vtípky (mým osobním favoritem byla domovská stránka FT složená ze dvou vedle sebe položených článků o zvýšení platů v Goldman Sachs a u protitálibánských afghánských jednotek). Úspěchu dosáhly i další takzvané finmemové účty, například Arbitrage Andy, Levered Lloyd nebo Trades_and_Raids.

Když se Litova firma kvůli daňové optimalizaci („klasika“) odstěhovala na Floridu, začal přemýšlet, že by z humoristického koníčku mohl udělat práci na plný úvazek, ale „neměl jsem ještě pocit, že to dokážu zdůvodnit sám sobě nebo své rodině“.

Vrátil se k bankovnictví, a tím měl své publikum jako na dlani. Memy posílal přímo ze záchodů v bance, takže se často stávalo, že než se vrátil ke stolu, kolegové si je mezi sebou už sdíleli. „Musel jsem být diskrétní, zakrývat si stůl a dávat si pozor, aby nikdo neviděl, co dělám,“ říká. „Ukazovali mi mé věci a já říkal, no jo, to je fakt sranda.“

Na stůl dorazil hlavní chod a Litquidity si mořský jazyk vyfotí. Po obědě zveřejní snímek na Twitteru s popiskem „V Le Bernardin chutná lépe, když to platí korporát“. Ryba se rozplývá na jazyku, hlásí. I můj chňapal je jako hedvábí. V humrovo-kukuřičné polévce je něco, co mi aktivuje chuťovou paměť, ale nemůžu si vzpomenout, až si uvědomím, že mi to připomíná Campbellovu kondenzovanou rajčatovou polévku.

Litquidityho nebavilo být znovu v úloze prodejce. „Ztrácíte moc být klien­tem,“ říká. „Už jste zase jenom holka pro všechno.“

Vadil mu „ten falešný pocit naléhavosti, termíny stanovované středním managementem“ a kultura, kde je každý postradatelný. „Dobře si vyděláte,“ říká. „Ale není to zadarmo.“

Začal trpět úzkostmi, ráno se probouzel s bolestí na hrudi a bál se, že dostane infarkt. „Snažil jsem se být dokonalým bankéřem a odvádět dobrou práci, abych dostal dobré prémie. Ale pořád se mi honilo hlavou, že tohle nechci dělat věčně.“

Změnu přinesla pandemie a práce z domova. Jeho publikum exponenciálně narostlo, protože lidé celý den hltali sociální sítě a cítili potřebu se něčemu smát. Díky lockdownům se navíc mohl vyhnout zvídavým pohledům kolegů. Během šesti měsíců dospěl k rozhodnutí, že Litquidity rozjede na plný úvazek.

Na jaře 2021 stál za šířením uniklých slajdů analytiků z Goldman Sachs, v nichž upozorňovali na trestuhodné pracovní podmínky. Byl to sice ironický šťouch (Chudáčci čerství absolventi vysokých škol! Ale když oni jsou tak královsky placeni), ale přiměl banku k zavedení pravidla „chráněné soboty“.

Účet Litquidity se stal zdrojem, z něhož se lidé z Wall Street dozvídali aktuální zprávy o propouštění či snižování platů (a osekávání prémií). Fanoušci totiž začali Litovi posílat screenshoty interních oběžníků hned, jak jim přistály v e-mailových schránkách.

Nespokojení finančníci nejsou nic nového. Ale s nárůstem počtu příslušníků generace sociálních médií se pravidla ve firmách očividně začínají měnit a zaběhaná šikana pomalu odeznívá, a to z různých důvodů, včetně veřejného zostuzení. „Výše postaveným zaměstnancům nezbývá nic jiného než si dávat větší pozor na to, co dělají,“ říká Lit. „Když teď pošlou nějaký absurdní, směšně formulovaný nebo příliš ostrý e-mail, je více než pravděpodobné, že ho někdo pošle mně nebo někomu jinému a my to zveřejníme.“

Když nám odnesou talíře, objedná si Lit espresso martini. Já mám v hlavě jako vymeteno, ale objednávám si dezertní víno a výběr nechávám na someliérovi. Jako dezert si dávám pistáciovou pralinku s bavorským krémem z Grand Marnier, zatímco Lit si objednává fíky pečené na medu se šlehanou jogurtovou pusinkou. I přes šum pomalu se vyprazdňující restaurace slyšíme, jak číšník protřepává Litův kávový koktejl.

Porovnávat mediální obraz „Litqui­dityho“ se skutečným člověkem, který se za ním skrývá, dost dobře nejde. Litquidity je jako Patrick Bateman střižený Jamesem Bondem – nejchytřejší obchoďák na parketu, kterému všechno vychází, tvrdě paří a jenž se řadí ke smetánce Wall Street, co si v létě užívá luxusu v Hamptons.

Skutečný Litquidity je naopak jemný, plachý a až přehnaně zdvořilý. „Lidé by se asi divili, ale v kanceláři se mnou zas tak velká sranda nebyla,“ říká. „Prostě jsem tam tak nějak… byl. Nikdo neměl ani tušení, co se mi hlavou honí za vtipy.“

„Byl jsem strašně pečlivý a dvakrát třikrát překontrolovával práci,“ říká. Díky této vlastnosti ovšem jeho humor nepostrádá až laboratorní cit pro detail. Když novopečený šéf Twitteru Musk zveřejnil prezentaci plánu na obrat neblahého vývoje firmy, všiml si Lit, že zapomněl na přepracované prezentaci změnit letopočty. „Opravit, prosím,“ napsal ve svém příspěvku.

Lit na svém humoristickém projektu pracuje už šest let a většinou sám. Krátce měl sice jednoho zaměstnance, bývalého bankéře Marka Morana, jenž se měl stát veřejným reprezentantem populárního instagramového účtu. „Stál jsem vedle něj na konferenci a lidé se ptali: A kde máte Lita? Na to on: Já nevím, asi na záchodě.“ Fanoušci se fotili s Moranem a Lita si nikdo ani nevšiml. Ale loni v létě jejich spolupráce nečekaně skončila.

Značka Litquidity se však dál rozrůstala. Dnes už zahrnuje populární newsletter, podcast a další účty na Instagramu. V lednu podepsal Lit smlouvu s headhuntingovou firmou Whitney Partners, pracuje jako andělský investor a pro Bain Capital Ventures vyhledává potenciální investice.

Prodává také oblečení, čepice a tašky s názvy zaniklých a zneuctěných institucí z Wall Street, jako je Lehman Brothers nebo Bear Stearns, které díky zájmu z řad mileniálů a příslušníků generace Z toužících předvést své znalosti předkrizové éry prožívají ironické zmrtvýchvstání. Jeho tašky s logem Lehman jsou už vyprodané a „výrazně překonaly zájem o Bear Stearns“. Mají hezčí barvy, říká.

Dostáváme účet a já se tiše modlím za účetní ve Financial Times, která podepisuje výdaje. Zdá se, že i na Lita tenhle podnik udělal dojem. Zatímco postava Litquidityho by v Le Bernardin mohla být pravidelným hostem, on nikoli. Jsme poslední hosté v restauraci a bavíme se o duševním zdraví.

Lit říká, že netouží po slávě. Sociální média umějí být toxická a krutá. „Lidé rádi rozpitvávají každou nedokonalost,“ říká.

Jeho úzkosti už jej však tolik netrápí, cítí se vyrovnanější a kvůli nepovedenému vtipu se nehroutí. Na začátku humoristické kariéry to ještě hodně prožíval – přeci jen opustil úspěšnou kariéru kvůli… obyčejným memům. Ale značka Litquidity je, jak bývalý bankovní analytik věcně říká, diverzifikovaná. Má vysoké výnosy a pozitivní trajektorii růstu. „Rizikovou fázi už mám za sebou, takže je mi úplně jedno, jestli se nějaký meme nepovede,“ dodává.

Madison Darbyshireová, FT